Už končila se slavnost vzkříšení;
dal požehnání při Pax Domini,
a kněží v dlouhý průvod sřaděni
šli od oltáře. On sám jediný
šel v zadu s mitrou, berlou jako král,
na srdci ruku, starý kardinál.
Zvuk varhan plným proudem jásotu
lil halleluja do prostoru,
jak moře do svých řine chobotů,
a skončil. Hudci sešli s choru.
Lid vyvaliv se patřil potěšen,
jak krásným večerem ten končí den.
A rozhoupaný silou na věži
zvon ohromný své hřímal hluky,
že sotva drželi jej v otěži
a zvoníkům se vytrhoval z ruky.
A hřímal: Halleluja! Vstanul Pán!
Zas jaro jest! Všem budiž pokoj dán!
Věž třásla se až v samých základech.
Však mrtví spali; někde ssuly se
snad prášky popelu; jak kouzla dech
kov erbu chvěl se, jméno v nápise.
Jen jeden v katakombě nesetlel,
ne živ, ne mrtev – chrámu stavitel.
On vyhnal k nebi stavbu před časy,
na věžích třpytly křížů hroty;
však dole bouřily už zápasy,
boj víry, bludu, ducha, hmoty,
a mistr, jenž se srdcem k nebi vznes’,
měl červa v mysli, v pochybnosti kles’.
A usouzeno jemu v pokutu,
by po smrti a před věčností
a netle jako mrtví, v stavbu tu
byl pohřben, která věrné hostí,
a za sto let se jednou probudil
a o vzkříšení Páně svědkem byl.
Když u oltáře biskup zapěje
a hlásá: „Vstalť jest této chvíle!“
tu těla jeho tvar se zachvěje
a duch a sluch zas žijou v síle;
tu slyší varhan hudbu, sborů zpěv
a cítí věže chvění, zvonu řev.
Zas uplynulo jedno století,
vše slyší chodit v starém chodu.
Přichází po zimě zas podletí,
mráz po jeseni zmrazí vodu,
pak po zemi se květy bujné strou
a rody lidské rodí se a mrou.
Jen jiné tváře, zvyky, oděvy,
jen jiná kola starých strojů,
jen nových strastí staré úlevy,
jen nové zbraně starých bojů,
jen jiné koše, břemen stará tíž,
jen jiné řeči, avšak smysl týž.
Těch velkých věcí dlouhé trvání –
zdaž hnou jím plaché pochybnosti?
Tak dlouhé bude jeho pokání,
tak dlouho budou držet kosti,
pokavad státi bude jeho chrám.
Kdy nový vstane, ví Bůh sám.