Vy jistě, drahá Madame, odpustíte,
že po staletích klepám na váš hrob,
z dum heroických, po věky jež sníte,
vás ruším, já hebrejské luzy rob;
však oč tu běží, jak jen pochopíte,
ó jistě tuto zvěst z moderních dob
přijmete vlídně, snad se usmějete
a v říši stínů hnátem v potlesk hnete.
Vám odkud píši, těžko věru říci.
Od země já se vznáším tři sta metrů,
zřím do propasti mraků ve směsici
a chvěji se jsa hříčkou sporných větrů
v železných tyčí kleci, v bledé líci
si občas krůpěj vetchou rukou setru
a věru na rozpacích jsem tu ještě,
zda slza to, či pouze krůpěj deště.
Já skromně, věřte, jak mým jest už zvykem,
a poslední se tlačil v hustém davu
a pitomý tou vřavou, shonem, křikem
jsem k muce lez’, kam jiní pro zábavu;
na vytahovadla vzpomínám s díkem,
moh’ mezi šrouby nechat jsem tam hlavu,
ji ztápěje v sled v červánkové růže,
jsem divil se, co lidstvo nadchnout může.
Váš konkurent zde Eiffel nazývá se,
a skoro řek’ bych, není bez všech vloh,
ač o umění, poesii, kráse
by trochu lepší pojmy míti moh’.
Věž jeho v mračné nebe vypíná se,
jak jehlic z vašich vlasů bájný stoh –
Oh, za visuté vaše zahrady
věž tato věru nedá náhrady!
To myslím přec, že věž vašeho Nina,
o kterou zuří učenců vždy spor,
as byla velkolepá stavba jiná,
jíž uhýbal se mračen i hvězd sbor;
juž proto, hněv že vzňala Hospodina,
že zmátl lidských synů rozhovor;
však tento babylonský zmatek řečí
věž, odkud píši, také nevyléčí.
Dnes ta věž stojí, aby do Francie
se táhlo lidí ze všech končin světa,
pan Carnot šampaňské tam na ní pije
a střepy číše hrdě dolů metá.
Toť dvacátého věku poesie!
ten lupen on si ve svůj vavřín splétá,
že svedl davy svorné do soutěže,
by vyvedl je za nos – na vrch věže.
Vy sotva pochopíte, Madame drahá,
co na světě se rovnost lidí zove,
nuž slyšte, zde, kde věž ta k nebi sahá,
zde sbratřiti se mají národové;
všem téci světla, svobody má vláha,
všem splniti se o edenu snové;
co světem chodím, až sem k hvězdným výším,
tu písničku já ustavičně slyším.
Však nesbratří se! Co se tluku světem,
dost zkušeností mám tom o sbratření.
(Kdys hrůzou starců, jsem teď postrach dětem,
jen romantických pěvců plním snění,
co vděčný sujet malířů jen letem
se na výstavách mihnu, služba denní
i noční jak mi dovolí s muk sterem,
jsem totiž – časopisů reporterem!)
Ne, nesbratří se! Až boj skončen příští,
ten poslední, o němž dát mohu zprávy,
dva lidé zbudou pouze na bojišti,
kam hořících měst odlesk padne žhavý,
a tito v mrtvol kupě, v zbraní tříšti
zrak záštím zpitý, věřte mi, se zdáví
a k vůli čemu – věru stydno říci!
pro chleba kus či prýmek na čepici.
Však vraťme se juž raděj’ k věži naší,
pod kterou lidstvo jásá v hymně plesné,
jež na azuru kostrou žeber straší
co vkusu doby Mene Tekel děsné.
Pode mnou diamanty jen se práší
sloup vodojemů elektrických, klesne
a vznáší se co kytka pestrobarvá.
Žel, Madame, vše tu komedie, larva!
Zde jasně zříte, nač se lidstvo chytí.
Jen trochu nový, slušný nápad mějte,
banalní, aby dal se pochopiti,
pak na turecký buben zatřískejte
a stáda, davy za vámi se řítí,
vy hrabte slávu, peníze, se smějte!
Dnes Eiffelova věž – kdož ví, co zítra;
jen zapotřebí k tomu hlava chytrá.
To ušlo by. – Ať Paříž má svou věž,
ať s ní se chlubí a peníze dělá,
však zítra každá ves ji míti též
si usmyslí, ba Evropa i celá,
a kudy půjdeš, kudy pojedeš,
kde jaký vršek lysého je čela,
tam železný stát bude jehlanec,
buď ze dřeva anebo z drátu klec.
Pud opičí, jenž v člověku je skrytý,
zde zvítězí, juž zřím to, z lesů kyne
ať jehlanec jen z prostých trámů sbitý,
ať litá šibenice, rázem zhyne
měst vzhled i tvar, nad staré domů štíty
ten vykřikník se vzpne, ó Hospodine!
Co silhouetty bran, co věže dómů?
Ta jehla trčí nad vše v stínech stromů.
A městem, kamkoli jen krok váš hne se,
tu z každé skříně na vás jen se dívá,
tu z květináčů hrdě k nebi pne se,
je těžítko, rtuť barometru skrývá,
tam jako joujou na břichách se třese,
tu dámě jehlicí se v klobouk vrývá,
ba zmocnili se – prchám zoufající! –
té zdoby cukráři i papírníci.
To odznak mého století je, Madame,
a věřte, já znám trochu historii
(pro dívčí školy učebnici skládám
k své občas zábavě, mám fantasii).
Však o to jedině vás nyní žádám,
jmenujte této doby poesii:
ach, řekne každý – fráse jen a slova,
znak století věž jesti Eiffelova.
Tak lidstvo bylo stejné v každém věku,
jak za dob našich teď jest i dál bude,
hned jako sláma nadšením vzplá v skřeku
a ztichne za krátký čas vždy a všude.
Jen trouby reklamy když zazní v jeku,
tu sebou hne na myšlénky jsouc chudé.
Však odpusťte, já proklatec a psanec
že nudím vás, – juž svazuji svůj ranec.
Neb mezi tyto tyčky sem a sítě
tiskárnu, slyšte, až ku hvězdám dali;
já podepsat se musil, roztržitě
to čtli a na štěstí mne nepoznali,
a proto raděj’ dále prchám hbitě,
neb chytit mne – to byste uhlídali!
Mít Ahasvera na Eifflově věži,
ne Evropa – to celý svět sem běží.