Pod modrým nebem bílý lom,
tu keř, tam zakrsalý strom.
V skalách to duní jako hrom...
Teď ticho. Pouze jedna hlava
se míhá nad lem propasti;
muž jeden skálu navrtává,
a druhý bez vší účasti
na ňadra ruce skřížené
a čelo divě svraštěné,
zří, s nebe slunce horká láva
jak stéká v skály, po stranách
jež svítí. Dole bílý prach,
jenž oslňuje a jenž dusí.
Je navrtáno. Vteřin pár
a skála rozletí se v kusy
přes tesy v trávy suchopár.
Muž první setřel s čela pot
a obrátil se tiše k druhu:
„Nu, nehneš se? – Juž doutná knot,
čas kvapí. V rychlém pokluse
svůj život chraň!“ – „Já nehnu se,“
děl druhý, dívaje se v kruhu
na modré nebe, bílý prach,
na kolmé stěny po stranách.
Pod nimi dole propast zela,
dál řeka modrá v dálku spěla,
loď velká po ní zvolna jela,
kol ověnčená celá chvojí
ve pestré směsi fáborů
a různobarvých praporů,
a s lampionů řadou dvojí,
jež při návratu i hvězd skvělý
roj v nebi zastíniti měly.
A hudba hrála. V lůno skal
sem v tichu ohlas zaléhal.
„To taky život!“ – pravil muž
a kynul k vodě, v tváři škleb,
„však toho svého dost mám juž;
má hnízdo pták a pes má kost,
já sotva okoralý chléb.
Ba, mám juž toho všeho dost!
A žena chorá, matka stará
a dětí jako schůdků pět
se ptá, co budem večeřet.
Nu, ať se o ně kdo chce stará!“
„Tak ty se nehneš?“ první děl.
Jen hlavou druhý zavrtěl,
jak měřil by hloub, patře dolů.
„Nuž tedy dobrá! půjdem spolu.
Vždy věrně s druhem druh jsme posud
vše snášeli, co přines’ osud.
Dnes prý jsme v práci naposledy.
Jsme podezřelí, námi lid
prý pobouřen se v odboj zvedá;
pán myslí, nám když práci nedá,
že vrátí se mu starý klid.
I já mám dosti steré bědy
a žebrat nechci o milost,
dnes v práci naposled! – A dost!“
A mozolnou mu ruku podal
a zřeli spolu v bílý prach,
na kolmé stěny po stranách,
žár nahá jejich čela bodal.
A čekali. Teď rána hromu.
Kol vše se třáslo, skalní zeď
se sřítila. Dým, prachu změť,
štěrk, suchá bystřeň, sjel v klín lomu,
jen temný kouř se k nebi vznes’
a krev zbarvila skalný tes
a z dálky, loď kde vodou jela,
sem jásající hudba zněla.