Let padesát, co kule vraha
ti otevřela hrobu chlad,
však píseň tvoje srdcím drahá
plá v stejné kráse posavad.
Tak rovněž v luzném planou svitu
juž shaslé hvězdy na blankytu
v krok chodce bludný, v mlhy svár
jich paprsky se v prostor třesou
a požehnání světem nesou,
ač světla pramen – zhaslý škvár.
Let padesát! – Byť dneska žil jsi,
co život ještě dát ti moh’?
Mlád ze všech jeho číší pil jsi
a lásku poznal, muž i hoch.
Ba největší tu rozkoš ducha,
jíž spánky žhnou a mozek buchá,
duch padá krásy ve závrať,
ty’s poesie poznal plání,
spjav vášeň, úsměv, pohrdání
v svých démantových veršů hlať.
Ty’s přírodě strh’ řízu s těla,
bez trestu i bez úrazu
zřel’s ňadra její stříbroskvělá
v ledovcích strmých Kavkazu;
zřel’s ve slunci auly spící
i běsný Terek hřímající,
hvězd čistý lesk skrz dubů šum,
ryk tábora, smích dívek plesný,
chřest mečů zvonil tobě ve sny
do hrdých tvých i zářných dum.
Co mohlo tebe potkat ještě?
Snad větší slávy šumný ruch,
snad potlesk davů, věnců deště,
čím platí svět svůj věštci dluh.
Snad zkonejšené vášní vlny
a v městě život pohodlný
ve středu dobrých šosáků,
den za dnem fádní jako vždycky
a k všemu úsměv ironický
nad klepy bab a hlupáků.
Půl genius a zpola dítě
ten jednotvárný lově šum
jich figurky moh’s roztržitě
si rýsovati do album;
k nim poznámek pár s planým bolem,
moh’s lidstva stát se apoštolem
a přesycený láskou sám,
moh’ coelibat jsi kázat sobců
a mravouku popů, skopců
a poesii zváti klam.
Z té její strže věkověčné,
kde plane drahokamů směs,
moh’s vybrat jen, co užitečné,
co zisk a prospěch velí dnes;
o manželství, emancipací
psát rýmovačky snadnou prací
aneb o právu volebním,
moh’s k větší slávě cestou jistou
se povznést, zván být realistou
a vrchol všeho – moderním.
Ne! V hrobě ti je mnohem lépe
a čisté plá tvé nadšení
jen pro krásu a velkolepé
plá ryzí tvoje umění.
Tak nezmatený hlupců křikem
jsi zůstal, čím’s byl – romantikem,
jímž v posled musí každý být,
kdo nad tu hroudu kalu, špíny
se touží povznésti v svět jiný,
když starý nelze přetvořit.
Kdo jako ty má v úděl sudbu
zřít ve všem barev duhu, lad,
kdo jak tvůj anděl rajskou hudbu
v svých ňadrech nosí napořád;
kdo touhou bodán vždy dál pádí,
ty tóny jemuž nenahradí
i nejkrásnější zemský zpěv,
kdo krásy lačen, místo lidí
raději hvězdy nebes vidí
a slouchá na vln mořských řev.
Tak žil’s a zhynul, básník pravý,
tvůj život bystřeň v tísni skal,
číš kypící, v níž mok vřel žhavý,
jenž zaburácel – nezvětral.
Číš, posvěcena ryzí kráse,
ta raděj v kusy rozlétla se,
než ve banalní chorovod
by kolem byla podávána.
Buď ona kule požehnána,
jež zasáhla tě – přišla vhod!