Ve staré zdivo motyku mocnou ranou
vetkla první dělnická ruka hrubá;
malta, kámen hrne se s štěrkem sypkým.
Za ránou rána!
Dutě zní to chodbami. Temný rachot.
Steré ruce trhají trámy, latě,
prachu víry na chvíli zkalí nebe.
Sekery, háky
v chvatné práci vesele řinčí! Brzy
z obrovského kolossu zdi ční holé
příčným spjaté trámovím, jímž se směje
dubnové nebe.
Čistý azur poprvé v hloub se dívá
v kobky zvyklé řinčení pout a želez,
stínům zvyklé, nadávkám, klení, stráže
rhytmickým krokům.
Zdivo padá. Kamenem každým, dolů
který letí v průvodu štěrku s pískem,
padá cosi plného těžkých žalů,
kletby a vzdechů.
Padá cosi z příšerných tvojich stínů,
Minulosti! Slzami vlhké býti
zdá se mrtvé kamení, v než teď ruka
dělnická tříská.
Tuhá, tvrdá, mozoly svatá ruka,
stěží sebe poctivou prací živíc,
boří starých žalářů silné klenby,
mohutné klece,
v nichž se krčil za mříže jatý Zločin
krví bratra zmokvanou kšticí třesa,
v nichž se kálo samotou, posty, pouty
dědictví Kaina.
Velký symbol budoucí zřím tu doby.
Trhá klenbu žalářů dělná ruka.
Jako Kristus lupiče mrskal z chrámů,
posvátná Práce
mrská Zločin důtkami svého hněvu,
kácí hrdé pevnosti viny, hříchu,
rovná s zemí Zoufalství smutný asyl
Volnosti kynouc.
Rychle k dílu! Padejte, vetché valy!
Každá rána propouští sem pruh nebe,
úzkou zdiva trhlinou juž mi kývá
z protějších břehů
Stará Praha! Velebný dóm v svých parách,
svěží zeleň Petřínských táhlých strání,
domy, domy! S kytkami starých stromů
směje se Smíchov!
Rychle k dílu! Vězení chmurné zdivo
kde se táhlo linií jednotvárnou,
stůjte brzy paláce, řady domů,
dílny a školy.
Kde zněl dříve v rachotu mechanickém
tkalcův přístroj pod rukou zločincovou,
duňte mocně v továrnách klidné práce
kladiva rány.
Jako zvony velkého příští duňte!
Kde dřív pouta řinčela v dlouhé řadě,
v režném šatu trestanci kdy šli kolem
s bodáků četou,
brzy hoň se veselá, ryčná mládež,
naplň hlasně povykem prostor ulic,
val se proudy s torbami jásající
úderem čtvrté.
Mrtvé ticho odlehlé čtvrti! – Bylo!
Dnes juž topor s kladivem vítězícím,
práce klopot, dozorců bystrý povel,
vozy a koně,
všecko hlásá velikou změnu doby,
všecko hlásá, do prachu jak se hroutí
nejen Viny věznice svory, pouta,
nýbrž i Vina.
Tato první skřípajíc zuby musí
couvnout od nás, Michalem skláný démon,
dál vždy, dále k oblasti ledných pólů
v nejzazší Thuli.
Volné lidstvo Myšlénkou, silné Prací
v slávě nohu postaví v tyto trosky
že kdys byly, zapíše Klio do hvězd
démantným rydlem.