Drahý kraji v rámci Brdských chlumů
s šumných lesů zpěvnou velebou,
srdce mého tluk a snivou dumu
jaké kouzlo táhne za tebou?
Zas tě vidím jako ve zrcadle:
Z věnce lesin věže polospadlé
patří vážně v kraj, kde tichá ves,
jak by vyběhla si ku přívozu,
zvědavě se sklání v žití prosu,
již vlak nese; za skalnatý les
právě s hukem zatočil se, mizí
dýmem ztemniv lem tvé svěží řízy.
Ticho zas. Chlum dává chlumu ruku,
v tichou říčku celý blankyt spad’;
sotva pták se ozve... ve souzvuku
s vlastním srdcem nasloucháš mu rád.
S oblaky bys letěl širým krajem,
sluncem objal jej a jásal s hájem;
však v tvých ňadrech starý český pláč
jako zaklet bez ustání kvílí...
V tom jak zázrak, jako přelud bílý
Karlův Týn, nás český Montsalvač,
vynoří se s vrchů clony řasné –
a pláč taje v písni mnohohlasné!
Rychle vzhůru věže na cimbuří!
Volný rozhlédni se do kola!
ba i dálku, obzor kde se chmuří,
přeleť smělým křídlem sokola!
Rozhled tvůj se šíří před tvým zrakem,
který nespoután v dál těká mrakem,
úzký údol roste v celou vlast;
patříš v hloub a v dálku žasem němý,
při tom kolem skrání perutěmi
cítíš ducha dějin křídly třást.
A jak v propast oko těla zírá,
oku ducha svět se otevírá.
Minulosti clona sjela rázem,
v dávné časy píseň klade most;
vznáší se tu obraz za obrazem,
jako z kotle věštky vzdušný host.
Řinčí v sluch mi štíty, přilby, meče,
bubnů rachot z bohatýrské seče,
píseň slávy, žalm a divý skřek,
kusé sloky epopeje valné,
v které horká krev a slzy kalné
tekou v brázdy velkých myšlének.
Vše, co’s, Vlasti, ryla v pomník slávy,
křídlem písně letí kol mé hlavy.
A těch velkých dějů krásným rámem
je ten drahý, západní kout Čech;
kadidla dým nevznáší se chrámem
jak má sloka v svatých místech těch.
Proč mi nejdřív z mlžné kynou dáli
matné rysy Hudlické té skály,
na níž mladý Jungmann sedával?
Letem orlím zpět přes času změnu
k jinému se nesu ke kamenu,
na němž mladistvý Hus dumával.
Hus a Jungmann! – Věky mezi nimi,
duch však jeden s křídly obrovskými.
Jako bouře vzdálená to duní,
v pravěkou jak zřel bych potopu:
s kahanci se derou na výsluní
nepočetné řady kovkopů.
Věrně podle Libušiny zvěsti
viděl poustevník tam stříbro kvésti,
v celých prutech se jak luna skví;
pravdou je tu Horymíra báje.
Země, otevři nám všecky taje,
vzdej nám v kořist vše své bohatství!
Stříbrem buď tvé, Vlasti, čelo spjato,
k Příbrami dá Písek vln svých zlato.
Starý Třemšín s mohutnými valy
k dumě láká, Brdských vrchů král;
oko rádo těká v blíž i v dáli,
slavných Lvů aj, kyne Rožmitál!
Od Zelené Hory slunným vzduchem
staré zkazky svůdným zvoní ruchem,
jaké kouzlo tají v sobě báj!
Věř či nevěř, lidu poesie
v naší krvi, v našem citu žije,
echem jejím chví se mech i háj.
Byť vše bájí v žalnou kleslo ztrátu,
„u nás pravda po zákonu svatu!“
Vítej, Plzni! – druhé srdce vlasti,
přes unavné věků zápasy
lev co začal mříží svorem třásti,
otců tradicím ty věrná jsi!
První z tebe v Čechách kniha letla,
první posel vítězství a světla,
dnes je skutkem, o čem praděd snil;
zasloužíš si, by v tvé prsti svaté
tlelo srdce láskou k vlasti vzňaté,
slední asyl že tam našel Tyl.
Z jeho prachu ať to sluncem září:
Lásce silné všecko vždy se zdaří!
Zatím zvolna kraj se setměl celý,
hledím v šer a v dálku naslouchám:
honců křik, psů štěky v sluch mi zněly,
vidím stín – to Čtvrtý Václav sám!
Časně ráno na lov vyjel v chvatu,
teď se vrací k valům Křivoklátu
s many svými, s hojnou kořistí;
dozněl hlahol... v dálce hvozd zas dřímá,
z hlubin pode mnou to temně hřímá,
hustý déšť se snáší do listí.
Ne, to není déšť, ni větru stesky:
Tvůj to pláč a vzdech je, lide český!
V odříkání odchován a psotě,
věrný hroudě, ze které jsi vzrost’,
v boji stálém kdo měl srdce pro tě?
Selské kníže jen, on, Přimdy host!
Myšlénky se ženou na Šumavu:
těžký žalář dala Soběslavu
láska k lidu – vznešený to sen!
Trpět, strádat, odříkat se stále,
potem urvat zrno tvrdé skále
a jen tušit ve snu spásy den!
Však tím lidem věky nepohnuly,
z železa má nohy, čelo z žuly.
Lid ten slavně přestál horší dobu,
věřím, nynější též přestojí,
lid ten svrhnul kámen svého hrobu
a vstal posud, vítěz po boji.
Lid ten, sedlák a pán na své půdě,
pokud bude věren rodné hrudě,
z analů se lidstva neztratí;
věrný dědů starobylé zkázce
bude silný v důvěře a lásce,
nepodlehne času závrati,
jež chce srovnat vše a všecko skoupit,
cizinec by v otcův lán moh’ vstoupit.
Nevstoupí tam! Marná každá snaha:
Vlast je svatá! Valem ochranným
každá hora, jež tu k nebi sahá,
každá chata, jejíž družný dým
v kraj se vine jako báseň štěstí.
Vlast má bude mohutnět a kvésti,
každé srdce bude její hrad!
Kdo chce zkrušit lebky její synů,
k Plešivci ať jde a ku Třemšínu,
zkus to, podívat se na západ!
Jako Brdské hory v jedné řadě
její děti stojí pohromadě!