U rabbiho nohou tři hodiny dlela,
jak med, jako hudba jeho slova zněla.
Poslouchala stále, nevěděla ani,
že se večer s tmavou perutí již sklání,
že muž netrpěliv na večeři čeká,
tříská vraty, laje, bouří a se vzteká.
Zato více v duši divila se tomu,
konečně když přišla opozděná domů.
„Táhni ku rabbimu!“ křičel v zlosti divé,
„ale domů chceš-li, nesmíš přijít dříve,
pokud bysi tomu žen a mužů svůdci,
mého domácího klidu zlému škůdci,
třikrát nenaplila mezi drzé oči!“
Vstala, závoj vzala a již z domu kročí.
Co má dělat nyní? Ani nevěděla,
ve dne v noci blíže synagogy dlela,
na prahu tam stála, práh se přejít bála,
bála se a svého srdce jen se ptala.
A když v synagogu hrnuly se davy,
vklouzla mezi husté, kučeravé hlavy.
Naslouchala mistru, opojení pila,
ví, že tomu nikdy v tvář by nenaplila.
Jaká vroucnost zbožná, jaká smírná něha
z těchto očí kmeta divuplně šlehá!
Kterak do těch vrásek plných hlubých stínů
metnout nečistou má úst svých kalnou slinu?
Kterak tyto oči, andělé z nichž kynou,
tyto svaté oči potřísnit má slinou?
Ale domů nesmí, pokud nenaplije:
a tak skoro stále na ulici žije,
u chudiny stolu sousto sebere si,
na rabbiho čeká v koutku ulic kdesi,
chví se celým tělem zříc ty pejsy šedé...
Jehovo! V tvář toho naplít nedovede!
Rabbi delší dobu všim’ si již té ženy,
všiml si i každé v jejím zjevu změny,
v sedraném jak šatě jako stín se plouží,
v zimnici jak oko stále v jeho hrouží,
první v synagoze, poslední z ní kráčí
a se často chvěje v křečovitém pláči.
Co jen chce ta žena? Co ji hněte, trudí?
Jistě tajemství as nosí jakés v hrudi,
spánky její žloutnou, líčko tratí krásu,
oči vysýchají, šedne eben vlasů.
Třikrát se jí zeptal láskyplně, vlídně,
třikrát zavrtěla hlavou v odvet klidně,
vyšla ven, dnů pár ji neuviděl více,
a když přišla, měla ještě bledší líce.
Z pusté krčmy hlomoz, div že strop jí stačí,
rabbi Meïr v dumě kolem krčmy kráčí,
oko spíná k zemi, problém vře mu v duchu,
nevšímá si v krčmě povyku ni ruchu.
Vtom tam jakýs pijan druhým vypravuje
a se s číší v pěsti drze vychlubuje,
jak svou ženu zkrotil a jak se jí zbavil.
Meïr se vytrh’ z dumy, kroky svoje stavil,
z úst jejího muže vyslechl to všecko
a nad ženou v plášť svůj zaplakal jak děcko.
Bylo po kázání; šer již venku vzrůstal,
rabbi Meïr sám s ženou v modlitebně zůstal,
zastavil ji náhle, pryč když jíti chtěla,
kterak byla bledá, jak se celá chvěla!
„Prosbu dnes mám k tobě, neduh zlý mne mučí,
prostředek znám jeden, kabbala jej učí,
kdybys chtěla třikrát naplíti mi v oči,
mine prudký zánět, jak je slina smočí,
mine prudký zánět, žířivý a velký,
musí však být slin z retů trpitelky.
A ty trpíš příliš a jsi dítě skromné,
učiň mi to k vůli, udělej to pro mne!“
Schýlil se k ní tiše, nastavil jí tváři,
z které odevzdanost i pokora září,
schýlil se k ní sladce, nastavil jí oči:
„Prosím, zornice mé ať tvá slina smočí!“
Třikrát vzepjala se, třikrát klesla zpátky,
ó jak plivnouti má v obličej ten sladký!
Třikrát nazvedla se vůlí svojí celou,
blížíc k jeho šedé svoji hlavu ztmělou.
Třikrát couvla zase: „Nikdy, nikdy, pane!“
„Udělej to, ženo, ať se div ten stane,
slina trpitelky bude jak dech růží,
ty se vrátíš klidně domů k svému muži!“
„Ty víš?“ divě vzkřikla... skráň mu uchopila,
však vtom její slinu jeho ústa vpila,
slzy jejich stekly, kterak se k ní shýbal,
zdali ucítila, jak ji v čelo líbal?