Jest dokonáno. Lid se rozprch’ v bouři.
Tmou obrovitá hranice jen kouří,
dým halí vše, jen luny paprsk časem
se spoustou kouře prodere svým jasem,
jenž rudý zaplá v uhlí, dříví, v cárech,
ve zbytkách těl a kostí, které v žárech
se nerozpadly v žhavý popel ještě;
jak vítr zaduje, tu jisker deště
po náměstí se nesou z tryzny této.
Již pátou honosí se toto léto,
sta židů spáleno zde v oběť Kristu
a tisíc bludařů i antikristů,
prach jejich rozvál vítr, prostor přijal.
Jak černá obluda sní Eskurial.
Tablada tichá. Samy stráže kopí
svá sklonily, kraj v šerou noc se topí,
puch spálených těl horký vzduch kol plní
a cos jak nářek mrtvých v dál se vlní.
Noc kráčí dál. Vše spí, jen Inkvisice
bdí, soudí, trestá. V kouři do měsíce,
jenž s dýmem zápasí, jak černé stíny
ční čtyry sochy, obrovité klíny
jak vraženy do štítu nebes tmavých.
Jen časem zalesknou se v jiskrách žhavých
a s věží sotva dvanácté zvuk dozní,
v ráz oživnou, jsou nadlidští a hrozní,
ve hluchý prostor bezhvězdný a tmavý
se kovoví ti apoštolé baví.
Zda slyší král je v noci na svém loži?
Zda inkvisitor slyší ten hlas boží?
Zda slyší lid, jenž v divadlo sem spěje,
v své tuposti ty zlomky epopeje,
jež, Boha soud, se v hluchý prostor řine
do noci tmavé, pochmurné a stinné?
Dnes hrozný den byl. Bratři, viděli jste?
Já styděl se, být učněm tvým, ó Kriste!
Ty’s láska byl a mír a odpuštění...
Od rána městem bubnů třesk a hřmění
a jedna kletba... Za károu tu kára
a letí smolnice a oheň hárá,
a tělo kroutí se jak lupen suchý
ve žáru děsném. Což jsi, Bože, hluchý
v ty všecky muky? Ovšem věků poutí
zřel’s mnoho již, co můž’ tě ještě hnouti?
To všecko bylo již i v dávných časech
snad v jiných tvarech, ale v týchž muk hlasech
za Faraonů, feudalních pánů,
za caesarů, sultánů, džingischánů,
však v takém množství sotva... Kriste sladký!
Já kdysi obraz maloval tvé matky,
ty’s, poupě, na bílém jí prsu ležel,
sen blaha sladký mým tu nitrem běžel,
ten klid a smír, tu poesii štěstí
tvou naukou já do lidstva chtěl vnésti
a zatím – hranice a kouř a plamen!
A slzy, kletby, že by hnul se kámen,
jen kdyby plakat moh’... To štěstí ještě,
že plakat nemůže. Hleď, jisker deště
můj roztavily kov, jenž v slzách teče
do výhně, kde se leb i ňadro peče
pod žhavým popelem, jenž zdýchán víry
zažíhá azur. Mám v svém těle díry
a těmi trčí nyní holé hnáty
jak větve stromu, s něhož listy sváty,
kdys těla žen a mužů, jejichž ruce
se svíjely zde ve poslední muce.
Proč, nevím. Kacíři prý hrozní byli,
já viděl jen, jak trpí zde a kvílí,
po dětech shánějí se, od nichž rázem
špeh inkvisice vyrval je, ten plazem
se plíží všady a kde můž’, tam bodne.
Já kmety viděl, šediny jichž hodné
jen úcty byly, nechť i čpěli bludem,
nechť skláněli se v noci nad Talmudem,
nechť stopovali nebeských hvězd cestu...
Já ptal se, k tomu jak dozráli trestu
pod heslem Toho, který do tmy svítí
a volá: „Já jsem světlo, pravda, žití!“
a co je msta a záští a hněv – neví.
A já jsem děti zřel, já viděl děvy.
Šly na smrt jako vyplašené laně,
jak slepí kráčely v soud hrozný, maně
já vzpomněl jsem na kázání to s hory,
kde nechal Pán maličkých přijít sbory
až v lůno své, klad’ dlaň na jejich hlavy...
Ó tenkrát vzduch byl plný rajské slávy
a světlem k Bohu spělo se, ne dýmem.
Ó jak nám dobře, pokud v klidu dřímem,
než polnic jek a smolnic rudá záře
nás vzbudí znova! Ztrhané ty tváře
a mukou skroucené, zda zříš je, Kriste?
jak tady my zde, tví evangelisté?
Dým, žár a puch. Já bolestí se třesu...
Ó rcete, k čemu s sebou orla nesu?
Proč bronzová svá křídla neroztáhne
a se mnou nevzletí? Můj jazyk práhne,
jich žárem třeštím, všecko s nimi cítím,
v bol, zápas, noc já se všemi se řítím
a zpátky zní jen pustý posměch luzy.
Já apokalypsy kdys viděl hrůzy
na Pathmu skále – ale zde jsou větší.
Já se všemi zde chvím se v divé křeči,
se všemi trpím, křičím, úpím, šílím!
Ó cheruba jak vzlet bych křídlem bílým
ke trůnu Boha a na rajské dvéře
bych zabušil rád – bol mi sílu béře,
jsem člověk zas a trpím zas jen s nimi!
A musím zříti požáry a dýmy
zpět na ty chvíle, v rozkoši kdy čisté
jsem na tvých ňadrech sníval kdysi, Kriste!
Já z tebe lásku pil, ji pozděj hlásal,
ne proto, aby jisker sloup se střásal
teď v moje sny, pod křížem matku tvoji
jsem choval v klíně v nejhroznějším boji,
když volal’s Eloi, Lama, Sabachtani!
Já plakal pozděj v chladné tvoje rány
a žití zbytku pamětliv tvé lásky
já odpovídal všecky na otázky,
mé slovo znělo světem, vichr v lese:
„Ó synáčkové moji, milujte se!“
Já v horkém kotli oleje se svíjel
za tebe rád, však proto ne, bych vpíjel
zde, třeba kov, tvých učenníků slzy
a žhoucí krev. Kéž ohně jazyk drzý
by zžehnul mne, než v rouhání to stálé
čnít v posměch tobě, roven mořské skále,
o kterou vlny tříští se a třepí.
Svět jiný tušil jsem a velkolepý
z tvé nauky že jednou klíčit bude
ve lidstvo bědné, opuštěné, chudé
a zápasící v beznaději, v žalu
na tento krvavý svět kardinálů,
jichž prapor hlásá krev a hranic plamen,
Ach, dřevo kříže! V objetí tvých ramen
co vzklíčilo zde v lidských bojů šero?
My, Kriste, hlídáme teď – quemadero!
Tak hovořili tito čtyři spolu
pod nebem bez hvězd. Stráž, jež ve plápolu
těl škvařících se, doutnajících cárů
a v jisker dešti a v reflexu žárů
dne ruchem zpita zemdlená zde bděla,
z jich řečí temný smích jen uslyšela,
jenž ironicky, blasfemií v čtvero
se úhlů světa nes’ a znikal v prázdnu
jak žebráka ston, jak popěvek bláznů:
„My, Kriste, hlídáme zde – quemadero!“