Přišel Alvar Faněz v Burgos,
aby odevzdal dar králi,
zajatce i koní dvě stě,
kořist nejlepší, již vzali,
a když dostal dovolení,
králi ruku políbiti,
poklekl a jal se takto,
co Cid řek mu, hovořiti:
„Alfonse, ty mocný králi,
rač tvá milost shovívavá
od vyhnance vlídně přijmout,
co ti dobrá vůle dává.
Don Rodrigo z Bivaru
slávy tvojí pevný val,
jejž vztek nepřátel a závist
z dvorů, z jeho statků hnal,
přeje si, bych volně mluvil,
vyslán jeho ku obraně,
bych nezbloudil, užiti chci
slov, jež řekl, odhodlaně.
Račiž tento malý dárek
z ohledu jen toho vzíti,
že jej možno bylo pouze
za krev Maurskou vykoupiti.
Cid ti za krátké dva roky
více zemí ve jho vzal,
než tvůj v Pánu zhaslý otec
Ferdinand ti zanechal.
Jenom od něho to přijmi,
za pýchu to neměj v zlobě,
když on cizích králů daní
dluh svůj splácí svému – tobě!
A když ty jsa jeho pánem
moh’s mu jeho statky bráti,
že on chudý muž jsa cizím
majetkem teď svůj dluh platí.
V Boha důvěřuj i Cida,
velkou moc ti ještě podá,
v pěsti třímá Tizonu svou,
Babieçu patou bodá.
Dovol u svatého Petra
prapory ty prokleté
vztýčit před vznešeným zrakem
církevního knížete
v důkaz, pomocí že jeho
v celé velké Hispanii
takým rovno nenajde se,
pro ty prapory se bijí.
Prosí dál, abys mu poslal
Jimenu i dcery jeho,
aby ku radosti trochu
probrali se z hoře svého.
Není-li ti Cida líto,
buď ti líto jeho žen,
ať je těší jeho sláva,
ať je těší jeho plen.
To jsou vlastní slova jeho,
já z nich nezapomněl nic,
nevinu a jeho ryzost
vládce, nesu tobě vstříc!“ –
Sotva dozněla ta slova,
u Cidových závistníků,
donášečů, pomlouvačů
závist ozvala se v mžiku,
jakýs hrabě v hněvu vstal,
uražen byl, králi prál:
„Nevěř, vznešený to králi,
nemá v jho tě spoutat klam,
po bohaté kořisti té
Cid se dostaví již sám,
zítra uvidí jej Burgos,
by tě zdeptal – přísahám!“
Alvar Faněz čepici svou
hlouběj vtisk a zaťal pěst,
hlasem vztekem utlumeným,
co děl k hraběti, zde jest:
„Nikdo nehni se, ni nemluv,
kdo se pohne, zví to hned,
vězte, Cid před vámi stojí,
není-li zde, jdu mu v sled.
Nechť i slabá síla moje
nemůž’ jeho nahraditi,
z Valencie síla jeho
zde mne musí zastíniti!
Nesmí žádný lhář a zrádce
lstí svou dotknout se ho hněvně,
to mu řeknu jeho jmenem:
,Nestojí tvá hlava pevně!‘
A ty, králi, lichotníky
který obklíčen jsi stále,
z jejich slov jen stav si valy,
uzříš, jak jsou vytrvalé!
Avšak odpusť, jestli v hněvu
moh’ jsem neuctivý být,
aspoň vydej mi, když můžeš,
po čem touží chrabrý Cid.
Jeho dvě mi dcery vydej,
Jimenu choť v této chvíli,
výkupné ti chci dát velké,
jakby zajatými byly!“ –
Alvara by upokojil,
Alfonso se z trůnu zved,
a jej prosil, ku Jimeně
by s ním odebral se hned.