Na práci odešel až do Tyrol,
neb co zde velký tunel vrtali,
na nevázaný sobě život zvyk’,
jejž vedou dělníci: hluk v kantině,
třesk džbánků, hlahol písní veselých
líp znělo mu než biče práskání,
jímž v službě druhdy voly poháněl;
i nechal v bídné horské chatrči,
jež na skalnatém srázu visela
jak hnízdo dravce, Martu, ženu svou,
ač útěžkem se právě čekala
a zima hleděla juž do oken.
V čas první pamatoval na ženu,
psal řádků několik, ba jednou též
jí poslal peníze – a naposled.
Vír života jej divě s sebou strh’
a opříti se jemu neuměl.
On neměl srdce zlé, byl ale z těch,
jenž dojmům jako třtiny vichřici
v ráz podléhají, stejně za dojmem
však u nich v patách kráčí nepamět.
To jiný život byl, jejž nyní žil:
tam v pravém klínu nebetyčných hor
byl celý tábor, na sta dělníků
tam hemžilo se; ve dne kladiv ruch,
třesk motyk, dynamitu výbuchy,
kar skřípání a rachot rumpálů
a povely a hrubé zaklení,
vše v jednu hroznou vřavu splývalo.
Však v noci všecko zpěvu ustouplo;
zvlášť v sobotu, kdy byla výplata,
dne všecken ruch pak oživ’ u karet
neb u kostek a často krvavě
to skončilo, než jitro zasvitlo.
On horlivě se pitek súčastnil
a nemoh’ dočkati se soboty,
by mozoly svých dlaní krvavých
zas vínem vzpružil k nové klopotě;
však nestálý, jak býval, brzy dost
jej omrzelo pusté hýření,
zvlášť jednou, když vše v kartách promrhal,
co poslati chtěl ženě k vánocům.
Na tvrdém loži bídné chatrče
sám sedával až dlouho do noci
a přemýšlel o Martě, ženě své,
že doma zůstat měl, a v snění tom
zřel svojí Marty velký, vlhký zrak,
jak na něm s jemnou stanul výčitkou,
a slyšel povzdech: „Zůstaň, Jene můj!“
Tak jednou, byla opět sobota,
na domov myslil, bylo po práci;
šer pochmurný se skláněl na hory,
jež ledné ve závojích sněhových
z mlh trčely jak děsné příšery.
V tom s rachotem se dvéře rozlétly
a soudruh, s kterým sdílel chudý byt,
stál na prahu; zrak jeho skleněný,
vous pocuchán byl, vínem potřísněn,
a v smíchu pravil k němu: „Jene, pojď,
nač civět doma?“ On řek’: „Nepůjdu,
chci ženě psát, mně není do smíchu
a nejmíň do hry.“ Soudruh odešel.
Sám seděl po tmě, z venku hlučel řev,
on k péru sáh’ a zas je odložil,
a v krátké chvíli vzchopil se a šel.
V kantině bylo divě veselo,
tam pilo se i hrálo, tančilo,
sbor cizích hudebníků přibyl sem
a do bručení omrzelých dud
se mísil párek citer nyjících,
a tabáku dým plnil jizbu kol,
že s těží bylo věru rozeznat
směs postav této divé orgie.
Jan sedl stranou, dal si naliti
a klidně patřil v hluk a řev a kouř.
U stolu hlavního tam veselá
se usadila Vlachů společnost,
ti nejmíň dívali se na halíř
a nejvíc ze všech korbel prázdnili
a často prali se až do krve.
Pietro Salvi z nich byl nejhorší,
znám jako křikloun veliký a rváč,
hrál zoufale a proléval si chřtán,
tlouk’ pěstí na stůl, házel výhru svou
do kmeta klobouku, jenž k citeře
pěl písně oplzlé a s ním se smál.
Zas prohrál Pietro. Ve chvíli té,
kdy začal zuřit, krčmy na prahu
se objevilo děvče; zdlouhavým,
leč pevným krokem k stolu kráčelo,
zrak černý, v kterém mocný oheň plál,
na hráče upřelo a poklidně,
že mohl pouze on to slyšeti,
rty pravily: „Zas hraješ, šílený,
co zítra jísti budem, kdož to ví!“
Pietro vybuchl v smích divoký:
„Co budu jísti, to je starost má,
hej, kamarádi, prohrál, prohrál jsem,
má kapsa jako žebrákova dlaň;
však neodejdu, musím vyhrát zas,
kdo půjčí z vás mi jednou do sázky?“
Tři nabídli se (každý se ho bál),
i vsadil, prohrál, třikrát za sebou.
Tu divoce hned začal láteřit,
džbán vyprázdnil a zoufale se smál.
„Hle, tady Nina, rád ji odprodám.
Kdo koupí ji? Chci míti do sázky,
dám lacino ji, za pár soldi jen,
vím jistě, tenkrát všecko vyhraju,
dám Ninu rád, neb jsem jí sytý už
a dosti mám těch věčných kázání.
Kdo koupí ji? Co chcete, slevím vám,
pět soldi jenom, věřte, přátelé,
že koupíte a hodně lacino!“
A smál se, pil a třískal korbelem.
Řev utich’ v krčmě, každý zvědavě
se díval ku velkému stolu, Nina pak
ta stála hrdá, terčem zraků všech
ač byla zde, přec nesklopila zrak.
Ač bída a ten život potulný
ji zhnětly, byla krásná dost,
i stála v středu krčmy beze slov,
rty hněvem se jí chvěly zimničně
a ňader bouře více mluvila
než příval slov. „Jsi, brachu, opilý,“
děl jeden hlas, „já koupím Ninu hned;
však zítra přijdeš, začneš láteřit
a odvedeš ji – s tebou nehrajem.“
„Fi, hanba, tak svou ženu prodávat,“
děl druhý. „Nina není ženou mou,
jest poběhlicí zrovna jako já,“
řval Pietro, „leč já mám právo k ní;
však vykládat vám nejsem povinen
to ostatní; buď kup anebo mlč!“
V tom z kouta svého pozvedl se Jan,
šel klidně k stolu, sáhl do kapsy
a Pietrovi vrhl do tváře
svou celou mzdu: „Zde máš; však pravím ti,
když jedním okem na ni pohledneš,
žes propad’ smrti – slyšels, rozuměls?“
Pak obrátil se k Nině – „Nino, pojď!“
Ta mlčky posud stála u stolu,
bouř ňader jejích rostla víc a víc,
slz příval dral se očí plameny,
rty cukaly se hroznou bolestí
a mlčky ruku svou mu podala
a dala odvésti se, kam on chtěl.
Smích Pietra je cestou provázel,
shráb’ peníze, hrál znova, prohrál zas,
dal do hádky se, rvačka začala
a konec smutný byl, neb do lebky
Pietro těžce raněn konvicí
byl od soudruhů zpilých vyhozen;
víc nikdo o něho se nestaral,
a ráno mrtvého když nalezli,
bez řeči hodili jej do šachty,
byl opilec a rváč. A s Ninou Jan
ve chatě žili jak muž se ženou,
on vážný byl a ona podajná,
jak zkrotlá lvice tichá, pokorná,
však nemluvná. – Tak zima uprchla
a v dlouhé době sotva deset slov
ti spolu promluvili. Zprvu Jan
si nedovedl nijak vysvětlit,
co lákalo jej k Nině; v chvíli té,
kdy prodával ji zpilý Pietro,
zřel postavu jen její před sebou,
rtů záchvěvy a ňader vlnění
a hrdost nepodajnou, očí žár,
a doma na svou Martu zapomněl,
řek’ slovo osudné a stalo se.
Žil jako ve snách, často myslíval:
Víc nevrátím se domů, zůstanu
zde na práci – toť cesta nejlepší;
až omrzí snad Ninu život ten,
mne opustí, snad jiný zalíbí
se časem jí – pak snad se navrátím.
A ve dne pracoval, a v noci snil,
zřel uplakané oči ženy své
a na kolébce slyšel děcka pláč,
jež opustil, než spatřilo ten svět.
Pak viděl drahé hory domova,
tak nízké proti těmto obrům zde,
však věčně svěží, věčně zelené,
zřel tanec mlh po kmenech zvětralých
a slyšel zvonců cinkot kovový
a hukot lesů, jezer tajný šum,
a když se vzbudil, vlhké oči měl
a hlavu těžkou. Šel zas do práce
a Nina domácnost dál hlídala,
vždy mlčelivá, tichá jako dřív.
Čas procházel, sny Jana bouřněji
se ozývaly, jeho naděje,
že Ninu omrzí, že jiný snad
ji zamiluje a ji odvede,
se rozplývaly víc a více v dým.
Tu mučen jednou hlasem svědomí,
po práci vypověděl, sebral vše
a pravil Nině klidně jako muž:
„Mně, Nino, po domovu stýská se,
já vypověděl, půjdem!“ Mlčela,
pak zvedla k němu velké oči své:
„Jak libo tobě, půjdem, třeba hned.“
A ráno, dřív než začla práce zas,
juž byli na cestě; šli pospolu,
na plecích v ranci všecko jmění své.
Jan nesl na srdci svůj výdělek,
jejž do podšívky jeho kabátu
před jitrem Nina jemu zašila.
Šli dlouho mlčky. Čím blíž k domovu,
tím teskněj v srdci bylo Janovi,
on neměl síly Nině povědít,
že doma ženu má, a čím byl blíž,
tím trpěl víc; jak odsouzenec šel
a ona mlčky jeho po boku.
Pouť tato byla cestou křížovou
a horší, než jsou muka v očistci:
on nepromluvil slova, kráčel sám
vždy napřed v dešti, bouři, ve větru,
a v noci kdesi v kůlně na slámě
sny divné měl; pak vybuch’ v hněvu zlém
a dále kráčel jako šílený.
Snad myslil, Nina jeho chováním
že odvrátí se přece od něho,
jej opustí – však darmo, jako stín
ta němá věrně šla mu po boku;
čím chmurnější byl – tím víc jemnější
naň byla, tak že nemoh’ odolat
a často bylo mu až ku slzám.
A hrozná skutečnost se blížila
dnem každičkým a každý jejich krok,
jejž urazili spolu na cestě,
ved’ hroznějším jej pochybnostem vstříc.
Za nimi hranice, jsou doma již.
Šli spolu lesem, náhle mýtina
jim kynula, na jedle pahýlu
byl přibit kříž se svatým obrázkem
a kolem plno prken hnijících,
na kterých druhdy mrtví leželi;
teď nápis jména jich smyl dávno déšť,
jen na některých hlava umrlčí
též spola smyta divně šklebila
se z dálky na chodce. Kol vládl klid,
nad západem se chvělo slunce již
a velké, dlouhé svity házelo
do mechu, jahůdí a kapradin,
svět byl tak sličný jako v chvílích těch,
kdy s žalem v duši jdem tou nádherou,
v svém srdci bysme dvakrát bolněji
tu chladnou jeho krásu cítili.
V té chvíli došli kraje paseky.
Jan zastavil se náhle u kříže,
svrh’ s beder břímě své, sed’ pod jedli
a hlavu ukryl svojich do dlaní.
A Nina zvyklá všecko dělati,
co dělal on, též učinila tak,
a mlčeli, jak jejich obyčej,
až těžké vzdechy ňader Janových
ji vyrušily. Hledla na něho,
to nebyl on – byl celý zsinalý,
teď teprve si všimla, jeho vlas
za dobu cesty jejich zšedivěl,
a slzy velké bohatý jak hrách
mu tekly po tvářích a hlasitě
on vzlykal jako děcko zbloudilé,
když večer juž a les je bez konce.
Pak vstal a hlasem přísným hovořil:
„Hleď, Nino, já tě trpce oklamal,
jsem ženatý – já zapřel ti tu věc,
proč, ani nevím. Tenkrát v chvíli té,
když Pietro tě v krčmě prodával,
já nemoh’ ani jinak jednati,
než jednal jsem, snad ďábel svedl mne.
Pak domů když jsem tebe odvedl
a s tebou sdílel tvrdé lože své,
já více neměl síly, odvahy,
ti všecko říci. Nyní musím juž,
jsme každou chvílí cesty u cíle.
Mám ženu Martu, ta je předobrá,
mám dítě snad, jež neznám doposud.
Jsem velmi nešťastný. Co činit mám,
to nevím, věru bylo by mně líp,
bych odpočíval na tom prkně zde,
jež hnije v trávě. Nino, musíš jít.
Má žena Marta jako anděl jest;
však neodpustí žena nevěru,
byť sebe měkčí byla v srdci svém.
Vše odpustí, žes na ni zapomněl,
žes prohýřil, co bylo věnem jí,
žes zanedbával ji, ba žes ji bil,
však jinou žes měl, němůž’ odpustit.
Hleď, Nino“ – při tom sáhl za ňadra,
kde ukrýval své práce výdělek –
„zde polovička tvoje, vezmi to
a s bohem jdi a odpusť, na tobě
čím hřešil jsem jen svojí slabostí.
Já dříve měl ti všecko povědít,
však nemoh’ jsem – to celá vina má,
a nyní, když se loučit s tebou mám,
tu teprv cítím, kterak tě mám rád.“
Co mluvil takto, Nina vztyčila
svou krásnou hlavu, těžce vzdychala
a hluboce mu zřela do očí.
„Máš pravdu, Jene,“ tiše pravila,
„když musím, půjdu; já to tušila,
já viděla, cos tíží duši tvou.
Já dluhuju ti dík, tvá upřímnost
mou vyžaduje v stejnou odvetu.
Když koupil jsi mne z rukou Pietra,
já tebe nenáviděla jak smrt,
a ví to bůh, já byla hotova
tě zabiti při první urážce,
již čekala jsem od tebe; jen žert
a hrubý šprým a bití, zima, hlad
byl úděl můj, já stejné čekala
jsem z rukou tvých – však jaké sklamání!
tys byl mi chotěm, bratrem, podporou,
byls otcem mým a velké záští mé
se brzy rozplynulo, jako led
na slunci taje, ano v srdci svém
mám pouze lásku teď, když musím jít.
Je dobře tak, já půjdu.“ Hořký pláč
jí přerval slova; kol jas západu
tkal v křoví svoje žhavé zázraky
a nachem zbarvil každou holou snět,
a kapky v trávě měnil v rubíny
a jisker snopy sypal v jehličí
a horám hořel vážných na skráních
jak diadem; kol nezachvěl se list,
jen společný pláč jejich časem zněl
a hlubé štkání těžce tajené.
On povstal zas a podal ruku jí,
pak roztrh’ šat a vyňal tobolku
a počítal svůj skrovný výdělek,
by část jí dal, a ona mezitím
kol zrakem plným slzí těkala
po stráních lesních temně zelených,
po haluzích, kde západ umíral,
po jahodách, kde můra bloudila,
po jedli, z které sbitý byl ten kříž,
a po umrlčích prknech ve trávě,
juž tlících s vybledlými nápisy.
Pak trhla sebou náhle zimničně:
„Jak jmenuje se, Jene, žena tvá?“ –
On: „Marta,“ pravil, počítaje dál
a neodvrátil tváře své víc k ní.
„Jak, Marta?“ – ona znova promluví,
„hleď toto prkno, čti to jméno zde.“
On pustil vše, co na svém klínu měl,
hle, před ním prkno v trávě leželo
a nápis na něm, protíral si zrak,
čet’ jméno ženy své, čet’ příjmení
a připomínku tklivou: Poutníče,
kdo kolem jdeš, se za mne pomodli!
A na kolena kles’ a doplížil
se ku kříži, to prkno líbal, zas
proud slzí jeho tek’ a „ženo má“
mu pracně dralo se z úst štkajících.
A ona stála nad ním bojácná
a čekala, až bol svůj vypláče,
a chvěla se, až ústa otevře;
a byla noc a hvězdy plály juž,
když utřel slzy své a klidně vstal,
jí podal ruku a děl: „Ženo má,
pojď, půjdem zpátky, snad to mělo být,
a Marta v nebesích se usmívá!“