POSLEDNÍ KLAS.

Jaroslav Vrchlický

Hle, v jitra procitnutí jak zlaté klasů moře rosou ranní pod větru dechem vlní se a sklání! Tu kapky rosy v hravém spánku hnutí z řas klasů zlatých v květy chrpy kanou a v záři slunce drahokamy vzplanou, jiskrami se třpytí pole žitné. Tu svorně s včelou motýl k němu lítne a pod mezí, kde roste jetel bílý, se v tiché hudbě cvrček nezastaví; a větřík tady skokem každou chvílí rozhoupá nejdřív květ koukolu tmavý, pak něco šeptne klasům, a juž zase pláň celá v hravé písni kolébá se. A tak to chodí po celý čas leta; tu zraje klas a vedle svlačec zkvétá, a volné pole oba k zrůstu mají a na vzájem se svorně objímají. Pak přijdou žnětu země svátek slaví, svůj boží hod, a ke všem lidem praví: Sem k stolu mému! Otvírám své dlaně, v nichž tají se roh požehnání Páně; co člověk dal mi, dvojnásob mu vracím a ze všeho ni zrnka neutrácím; však za to chci, u jedné lásky stolu by s chudým boháč svorně jedli spolu, a tam, kde moje láska hody strojí, by všichni lidé byli bratři svoji! Ó pojďte všickni obtíženi vedrem se občerstviti na mém stolu štědrém; zde svatý chléb svůj lámu a všem dávám, a svornou láskou všem jej požehnávám. Hle, to můj chléb a věčně, bez ustání, chci vítati vás k svému přijímání!“ Tak mluví bůh v k lidem každým rokem. Však slyší člověk? – Pole posečeno, co zbylo na něm, to jest chudých věno. Ó smutné věno! Za mnou žena bledá do sporé kytky zbylé klasy hledá. A když na kraji pole octnula se a s těžkým vzdechem po posledním klase juž třesoucí se ruku vztáhnout chtěla v tom nad hlavou peruť zašuměla a černý pták náhle k nohoum slítnul, před zrakem jejím poslední klas chytnul a v zrychlený let roztáhsvoje křídla... Klas poslední! Hle, sotva že jej zhlídla, jest vyrván ! – stanul zamyšlený; zrak můj se v blankyt za tím ptákem díval a v podivných snů a myšlenek příval se ponořil hned duch můj rozechvěný. viděl zase člověka stát v boji o život s přírodou, v němž neobstojí. viděl v temné lůno budoucnosti, kde tato země na své hrudi živné ni člověka, ni zvíře nepohostí, kdeboj o bytí“ – toto heslo divné, jímž mají lidstvu nové kynout doby, kolébky jeho proměňuje v hroby. viděl lidstvo bloudit v směsi jedné na různých cestách bez plachty a vesla, slyšel jeho pláč v tmě neprůhledné, když víra, naděj’, síla jeho klesla, viděl, v boji o život jak lítém i tělo bratra bylo jemu štítem. Ten hrozný boj! – Jak vybojován bude? Hleď na nebe červánků krví rudé, jak lidstvu cestou ku záhubě svítí! Slyš větrů kvil i moře vlnobití! Viz člověka, jenž stále pochybuje a marně hledá cesty k vykoupení! Co doba naše chce? kam pluje? kdo odpoví? – Zde utuchne i snění, jen věčně živá nadějvypravuje: že šťastnější kdys přijde pokolení, jemuž se splní báje zlatých časů, že jednou stařec kříž vyorá v pláni a Kristu kolem rozbodaných skrání namísto trní vplete věnecz klasů...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

251. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (František Serafínský Procházka)
  2. XIII. Žitné pole, žitné pole, (Vítězslav Hálek)
  3. Polní květy. (Josef Václav Sládek)
  4. Probuzení (Antonín Sova)
  5. DVOJÍ ŽEŇ. (Emanuel z Čenkova)
  6. Úhor. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Dotaz. (Adolf Heyduk)
  8. POTKÁNÍ V POLÍCH. (Eliška Krásnohorská)
  9. K oslavě V. K. Klicpery. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Vrchol léta. (Adolf Heyduk)