Hle, v jitra procitnutí
jak zlaté klasů moře rosou ranní
pod větru dechem vlní se a sklání!
Tu kapky rosy v hravém spánku hnutí
z řas klasů zlatých v květy chrpy kanou
a v záři slunce drahokamy vzplanou,
až jiskrami se třpytí pole žitné.
Tu svorně s včelou motýl k němu lítne
a pod mezí, kde roste jetel bílý,
se v tiché hudbě cvrček nezastaví;
a větřík tady skokem každou chvílí
rozhoupá nejdřív květ koukolu tmavý,
pak něco šeptne klasům, a juž zase
pláň celá v hravé písni kolébá se.
A tak to chodí po celý čas leta;
tu zraje klas a vedle svlačec zkvétá,
a volné pole oba k zrůstu mají
a na vzájem se svorně objímají.
Pak přijdou žně – tu země svátek slaví,
svůj boží hod, a ke všem lidem praví:
„Sem k stolu mému! Otvírám své dlaně,
v nichž tají se roh požehnání Páně;
co člověk dal mi, dvojnásob mu vracím
a ze všeho ni zrnka neutrácím;
však za to chci, u jedné lásky stolu
by s chudým boháč svorně jedli spolu,
a tam, kde moje láska hody strojí,
by všichni lidé byli bratři svoji!
Ó pojďte všickni obtíženi vedrem
se občerstviti na mém stolu štědrém;
zde svatý chléb svůj lámu a všem dávám,
a svornou láskou všem jej požehnávám.
Hle, to můj chléb a věčně, bez ustání,
chci vítati vás k svému přijímání!“
Tak mluví bůh v ní k lidem každým rokem.
Však slyší člověk? – Pole posečeno,
co zbylo na něm, to jest chudých věno.
Ó smutné věno! Za mnou žena bledá
do sporé kytky zbylé klasy hledá.
A když na kraji pole octnula se
a s těžkým vzdechem po posledním klase
juž třesoucí se ruku vztáhnout chtěla –
v tom nad hlavou jí peruť zašuměla
a černý pták jí náhle k nohoum slítnul,
před zrakem jejím poslední klas chytnul
a v zrychlený let roztáh’ svoje křídla...
Klas poslední! Hle, sotva že jej zhlídla,
jest vyrván jí! – Já stanul zamyšlený;
zrak můj se v blankyt za tím ptákem díval
a v podivných snů a myšlenek příval
se ponořil hned duch můj rozechvěný.
Já viděl zase člověka stát v boji
o život s přírodou, v němž neobstojí.
Já viděl v temné lůno budoucnosti,
kde tato země na své hrudi živné
ni člověka, ni zvíře nepohostí,
kde „boj o bytí“ – toto heslo divné,
jímž mají lidstvu nové kynout doby,
kolébky jeho proměňuje v hroby.
Já viděl lidstvo bloudit v směsi jedné
na různých cestách bez plachty a vesla,
já slyšel jeho pláč v tmě neprůhledné,
když víra, naděj’, síla jeho klesla,
já viděl, v boji o život jak lítém
i tělo bratra bylo jemu štítem.
Ten hrozný boj! – Jak vybojován bude?
Hleď na nebe červánků krví rudé,
jak lidstvu cestou ku záhubě svítí!
Slyš větrů kvil i moře vlnobití!
Viz člověka, jenž stále pochybuje
a marně hledá cesty k vykoupení!
Co doba naše chce? kam pluje?
kdo odpoví? – Zde utuchne i snění,
jen věčně živá naděj’ vypravuje:
že šťastnější kdys přijde pokolení,
jemuž se splní báje zlatých časů,
že jednou stařec kříž vyorá v pláni
a Kristu kolem rozbodaných skrání
namísto trní vplete věnec – z klasů...