Na rohož roztrhanou
muž polonahý sed’,
nachýlil hlavu stranou
a píšťalu k rtům zved’;
kol boků pestré cáry,
muž osmahlý a starý,
ve tmavém oku žáry,
jal pískati se hned.
Koš z vrbového proutí
se začal třást, jak hrál,
had nad ním hlavou kroutí,
jak bleskem z něho vstal,
dle taktu kloní hlavou
na levou stranu, pravou,
jak písní kolébavou
jej nápěv divný hnal.
To bizarrní je nota,
nejdříve táhlý hvizd,
a zas to zašepotá
jak o podzimu list,
a teď jich příval tryská,
to piští, sviští, výská,
jak náhle ze křoviska
sta ptáků z plných hnizd.
Ty tóny jednotlivé
jak žhavé kapky jsou,
jak jiskry dovádivé
tančící noční mhou,
teď jednotlivě srší,
teď lijavec jich prší,
jak z potrhaných vrší
ryb množství prchá tmou.
Teď jako rány nožem
ku srdci do žeber,
jak nad mroucího ložem
vzdech lkavý v jizby šer,
a teď zas lichotivě
jak pták na jarní nivě,
tak nyvě, snivě, tklivě
jak tajná hudba sfer.
Had hlavou nad košíkem
se sklání níž a výš
a za ním druhý mžikem
se zvedá jemu blíž,
teď spolu oba v reji
se pletou divočeji,
jak tóny, které znějí
kol v zamyšlenou tiš.
Co as v té hudbě slyší?
co k tanci láká je?
že opustí svou skrýši
a koše nad kraje
krk nahybají dlouhý
i hřbetu pestré prouhy,
ký zvuk neznámé touhy
z té zní jim šalmaje?
Snad vidí domov sladký,
kde větší slunce žeh,
zatouží rázem zpátky
se pustit v divý běh
po stráni za kořistí
dál skrze svadlé listí,
jak z tetivy šíp svistí
v let šílený a spěch.
Zas níž ke koše lemu
se šinou v jeden mih,
muž hvizd’ a každý k němu
se na ocase zdvih’,
zrak jejich v žár se nítí,
leb šupinami třpytí,
na vzájem teď se chytí
a pletou v kotoučích.
Hry této svědek němý,
jsem cítil v nitru žas,
a děl jsem, s hady těmi
lze věru srovnat nás.
I nás tak osud láká
svou sladkou písní ptáka
výš, výš až nad oblaka
ve říše snů a krás.
Nám rovněž naděj hvízdá,
v dál zve nás mlhavou
a láska blaha hnízda
nám splítá nad hlavou,
my věříme a rádi
za přeludy v svém mládí
se vznášíme jak hadi
za písní jásavou.
Co jen v té notě zpívá,
že jako hady též
nás očaruje tklivá
a dojemná ta lež?
Žel, oklamána znovu
ve úsměvu i slovu
svých tužeb ku hřbitovu,
v tu pasť, ó duše, jdeš!
A konec bajky celé?
Mne protivný hnus jal,
já viděl krotitele,
jak flegmaticky vstal,
jak za krk hady chopil,
je v koše tmu zpět ztopil
a víko na něm sklopil
a lhostejně šel dál.