Jarní romance.

Jarní romance.
Byl jednou jeden kouzelník, ten v ledném bydlel hradu, kol pás měl z jíní setkaný a sněhobílou bradu. Na hlavě věnec ze smrčin a z vybledlého kvítí, a na závoji mlhavém se křišťály mu třpytí. Tomu se jednou zastesklo v podzemní ledné sluji, i chtěl se jíti podívat, kam denně mraky plují. On dávno slyšel o zemi, kde v keři ptáče zpívá, kde v každé řeky rákosí se luzná víla skrývá. 27 Kde slunko celý boží den si nezahalí líce, kde písní, vůně, hvězdiček a květů na tisíce. Vzal do ruky svůj hromný kyj, v plášť zahalil se úže, a těšil se, jak přivine ku svadlým retům růže. A těšil se, jak zobjímá ty víly lehkonohé, a tak ve sladké naději juž kraje prošel mnohé. Však běda! jaká proměna! i slunce před ním schladlo, a když vzal kvítí do rukou, hned jeho dechem svadlo. Na řekách led, na zemi sníh, kam těkavý zrak hledne, kol jenom poušť, kol jenom smrt a nikde víly jedné! 28 Kam vkročil, zas ten starý led, zas kroupy, sněhy, mrazy, i rozpláče se kouzelník a sám si hlavu srazí. A teplý vánek po poli zas pohrává si čile, a z těla kmeta – jaký div! sněženky vzrostly bílé. Křepelka volá pod mezí a v háji sedmihlásek, a luh, jak by ho posázel, jest plný sedmikrásek. A vrkoče si v rákosí zas proplétají víly – již smutná zima zhynula, ó vítej, máji milý! 29