Zimní pohádka.

Zimní pohádka.
K nám z jihu přišel divný host na sever chladný, mrazivý, ret jeho sterou písní zněl, zrak něhou háral blouznivý. A dokud leto trvalo, žil u nás tich a spokojen, však v podjeseni zaplakal a po prvé byl nešťasten. A když napadnul první sníh, pad’ v srdce hosta divný žel, zamyšlen stával u okna, až všecky písně zapomněl. Vlas jemu zbělel pomalu jak sněhy, které spadnuly, a oči, druhdy jeden lesk, hluboko v důlkách zhasnuly. 52 A denně stával u okna, uvadlé růže na skráni, a zíral, plání sněhovou jak poletují havrani. Oh, což se jeho kalný zrak tím sněžným polem natěká! jak líto mi ho u srdce, oh, zda se jara dočeká? I usnul kdys – a divný sen se sklonil jeho do duše, to zdálo se mu o jaru, a on se usmál v předtuše. A myslí jeho táhlo to jak ptačí zpěv, jak dívčí smích, že kalné oči zaleskly se opět v slzných krůpějích. I snil, že k němu kloní se postava plna božských krás a fialkami propletá ten zšedivělý jeho vlas. 53 A venku náhle, jaký div! tam roztál sníh a zmizel led, a země stála v kráse své, nevěsta jara na pohled. Na stromech květy, v houští zpěv a sedmikrásky po pláni – cizinec mrtev – v duši klid a na rtu blahé usmání... 54