Zpěv slyším! Píseň dojemná a tklivá
hřmí jako bouře a zas sténá snivá –
tak vzdychá listí v podvečerním tichu,
kdy rosa padá květům do kalichu,
a měsíc z moře stínů vstává zvolna...
Já chvím se; bolesť divná, neodolná
v mé oko smutné vábí hořké slze,
cos tísní mě, a jako v šeré mlze
dnů zašlých, na něž vzpomínáme rádi,
přede mnou táhne pomalu jich řada –
ó kouzlo písně! jak v mé nitro padá,
mně jest, jak volalo by z ní mé mládí.
To processí jde; táhnou ulicemi,
jich kroky budí v žáru spící zemi;
vzduch žhavý mocným ohlasem se třese,
pták – píseň letí, neví, kam se snese:
teď i ti obři němí na portálu,
jenž stejně v noci stínu i v dne palu
jho paláců vždy nesou na své šíji,
jak oživli by sladkou melodií –
ach, slyš! mně zdá se, s kamenných těch retů
jak hymnus zazníval by v chorál lidu...
Sám Bůh se pohnul jistě ve Svém klidu
a usmál se v tu harmonii světů!
Kdes v dálce juž se davy zbožných tratí,
a cestu za nimi jen paprsk zlatí
a rajský pták svá křídla šumným ruchem
– jich tklivý zpěv – sem rozepíná vzduchem;
ba k srdci mému jak se v letu sklání,
tam budí, budí ze sna vzpomínání,
a blahý cit mou táhne duší chorou
jak myrha cedrů rozpukanou korou;
teď strunou zašlou chvěje zpěv ten sladký,
že cítím, kdesi minul jsem práh ráje:
Ó písni svatá, pod níž srdce taje,
jdu za tebou; snad najdu – cestu zpátky!
Ó lide můj! nechť tebe ve prach hnětou,
nechť bojí se tě, zvou tě luzou kletou,
jak v zanícení zřím tě, věčné dítě,
tu teprv vím, jak z duše miluji tě:
ať tebou zhrdají, že nemáš citu,
jak hvězda zhaslá že jdeš beze svitu,
tvé srdce mrtvá sopka, v ní hrsť prachu;
však přijde čas, kdy vzplaneš opět v nachu:
v tom prachu jiskra jest, jež neumírá,
nechť jařmí tě, ty kráčíš pod okovy
vždy klidný, velký, čekáš zábřesk nový,
tu jiskru v srdci – a tou? tvá jest víra!