Ne, mrtva není velká velkých otců lyra,
tvé o tom hlasně do světa zní slavné pění,
ze sedmi strun zní Pana, mocná pěst jež svírá, –
ne, mrtva není.
Zní příroda z nich volná, která neumírá,
zní kosmické z ní antiky vše dávné snění,
zní Vlast, kdys veliká, dnes ponížená, sirá.
Zní v příští její lepší, jež se blíží, víra,
zní sláva geniů, jich kroků burácení,
je otvírá Pan velký, Klio uzavírá –
ne, mrtva není.
Ten Pindar starý – věřím – žije kdesi,
ať v světech souhvězdí, ať v světech mlh a páry,
a mlhovin, jež Věčnu před okna se věsí,
ten Pindar starý,
v němž athletické, velké zápasníků žáry,
řev Pana v skalách, Driad smíchy mezi lesy,
klid svalů napjatých a bouřné krve vary,
ten Pindar starý, země, moře dary
jenž sbíral plnou hrstí, boje vzruch a slávy plesy
ve paian mystický stkal, do taktu že páry
šly maenad s nahým prsem mezi skalin tesy,
dnes tleská, vidí, v tobě vnuk mu povstal jarý,
ten Pindar starý.
A čtu a čtu vždy dál – a čtu, ach, kam se nořím,
kaskady slok se valí, hřmí hřebců divý cval
přes hlavu moji, letím s nimi proti Zořím...
a čtu a čtu vždy dál.
Kýs kosmu orkestr, já žárem jeho hořím...
se z hlubin ozývá, v něm rozkoš, ples i žal
a vřelé pozdravy všem v dálce snícím mořím!
To čaloun Kybely, kam bosé nohy bořím,
šel tudy Hugo, Swinburne, písní bard i král,
dva světy, do nichž hrdě zvolal’s: Třetí stvořím! –
A čtu a čtu vždy dál.
Ó, Danta řeči, přísná, bouřná, sladká,
sním, jak tě starý kovář tento, jiných větší,
do výhně hodil, abys byla čárů matka,
ó, Danta řeči!
Do země Etrusků ta první pluhem řádka,
tu tvrdé skaliny, tam mělčin nebezpečí,
bouř, vichrů svist a syk a hromů s vodou hádka,
až v krajek šelest sladký, k zvuku, kterým zátka
ke stropu letící vše trudy modní zléčí,
v tvé knize, žije, vře; jsi jako dvořan hladká,
jak věštec silná v jásotu a křeči –
ó, Danta řeči!