Za každým jede, každý smrtelník má svou.
Od narození Park již křehkou nit všem přede,
cval její slyší každý jako tenkou mhou,
za každým jede...
Blesk šlehne chvílemi skrz díry masky šedé,
a hnáty lícních kostí zamihnou se tmou,
za ruku Starost, Hnět a Utrpení vede.
Nadběhne někdy chodci stezkou skalnatou
a rázem lačným supem jak blesk s mračen sjede
a jindy kočka s myší dlouhou hrá s ním hrou,
za každým jede.
Hurrá, hop! – Černý jezdec dnes
kol orgií se mládí mih’,
host sotva první pohár vznes,
jej oštěpem svým stih.
Hurrá, hop!
Přes moře letěl, pouští v les,
z močálů od Nilu se zdvih,
byl moru dech, byl vzteklý pes.
Obratem proběh Sever, Jih,
od Země prahu do Nebes,
i z Rozkoše se klínu líh.
Hurrá, hop! včera jako dnes.
Zlým zdá se být – a každou bolest tiší,
jak děcko zkájí rozplakaný cit
ve sukních matky své; čím je ti bližší,
zlým zdá se být.
Za hrobem jiný převezme tu nit,
již přetrh on, a hrobu ve zátiší
dál bude zráti, co má znovu žít.
Tu, již nes žitím, hořkou, smutnou číši,
za kalich míru změní, dá zas klid,
klid velký vrcholů i mořských tiší...
zlým zdál se být.
Ne Smrti dech, nás pouze loupí Čas
o vše, co svým jsme mohli zváti, dravý spěch,
jenž nedopřeje plně užít žití krás –
ne Smrti dech;
spíš zloba lidí, více vlastních vášní žeh
pod oči vrásky vrývá, sněhem kypří vlas,
že sebe nepoznáme ani po letech.
Když v posled nad plody jsi Hesperid se třás,
tvůj vlastní život volal: „Pryč!“ a „Nech!“
tvůj život, matnou bludičku, tvůj život zhas,
ne Smrti dech.
Ach, oči lásky! Ty že musí, musí, musí
pod černou hlinou spáti bez otázky,
že bílé hrdlo ta prsť neúprosná zdusí
i oči lásky;
v pavučin změť se změní lehké, zlaté vlásky,
a proto lidské srdce tolik bídy zkusí,
a proto přijdou šediny a proto vrásky!
Kdy Tvůrci samému se ten řád věků zhnusí?
Ždát kdy bych splnění měl o vzkříšení zkazky,
ne pro sníh ňader, ne pro vlas ten rusý –
jen pro ty oči lásky!
Ó, Smrti, dost! Jen jednou Anděl pravil
nad kamenem, jejž nadzdvih, rajský host.
Proč Smrt, když cíl se člověk hledat neunavil?
Ó, Smrti, dost!
A nejsi-li přec duchů jediný ten most
ku Věčnosti, proč by se nezastavil
ten šílený tvůj běh, proč hřmít má na Věčnost?
Ó, miliony spících, jež tvůj Samum zdávil!
Jen perlu citů jen, myšlenek zářný skvost
v tvém kelímku když tvůj žár neroztavil?
Ó, Smrti, dost!
Jejž kladou v zem, ti přítel mohl býti,
a žena-li, ty jejím milencem;
od plných stolů posílají hníti,
jejž kladou v zem.
Jej neznal’s, lhostejný byl tvému žití,
proč údiv nitrem, bolest chvěje rtem?
Snad jednou za ním že ti bude jíti?
Tak v shon a trud a v boji proti všem
cit lepší, měkký v tvrdém srdci nítí
ten, jemuž hlína duní nad hrobem,
jejž kladou v zem.