To skřípnutí vrat hřbitovních, když pohřbu slední účastník
se ztrácí starým mřížovím ve duše bolném pohnutí,
co vypráví ten truchlivý a srdce rvoucí okamžik,
to skřípnutí!
Dí: Tady smrt dlí. Život tam. Tam ohně šleh, zde splanutí,
ó, jděte, živí, cestou svou a vzdejte bohu ples a dík,
že jdete, život práva má, jež na všech sobě vynutí.
Zde hniloba a tlení jen. Jak žití slední výsknutí
a zoufale mi do kostí ten skřípot neobvyklý vnik,
zněl rozluky hlas poslední, všech ztracených dnů vzdech a vzlyk
a poslední to bolestné od retů drahých trhnutí
v tom skřípnutí...
Dušiček smutek po hřbitově
se každým rokem prochází,
své staré známé v každém rově,
jak loni, letos nachází
dušiček smutek.
Sta lampiček je pohotově,
sny mrtvých zář dnes provází,
zní báseň v každém vzdechu, slově.
O slastech ráje zdá se vdově,
o žití bez všech nesnází
se vdovci zdá... Co zdá se sově?
Skřek její srdce omrazí,
jak hřbitovem se prochází
dušiček smutek.
Jednou v roce, jedenkrát
na mrtvé si vzpomenem’,
vítán den buď, kde lze stát
v žití honbě snivým snem
jednou v roce.
Pak zas jako stádo jdem’
v dešti střel a běd a zrad,
o život se perem s dnem.
Na dvéře tu listopad
zabuší a plamenem
cítíš slzu v zrak se drát...
Musíš navzdor všemu, všem,
mrtvých tiše vzpomínat
jednou v roce.
Otázky Hamleta! Vy věčně nepodajné,
jak divých máků květ sta kolem rozkvétá,
má duše vznáší se až v sféry cizokrajné,
otázky Hamleta!
Cos, Promethee, snil, co vzdoroval jsi, Kaine?
Kde všeho vznik a cíl, kde mzda i odveta?
Sny, tužby, přeludy tak obrovské a bajné!
Nad vámi Shakespeare snil, vám vysmíval se Heine,
kdo jednou se vás dotk, v ráz stal se poeta,
po tmavém schodišti v dum labyrinty tajné
hloub stoupáš, stále hloub až v peklo, jestli v ráj ne...
Otázky Hamleta!
Před tváří Smrti jak jest směšné, nízké, malé
to každodenní zápolení, jež nás drtí,
jdem schváceni jak hosté po půlnočním bále
před tváří Smrti.
Co chceš tu, radosti? Co chceš tu, marný žale?
Nás jedna bolest největší z všech nejvíc škrtí,
že nelze tobě v náruč padnout – Ideale!
Za námi letí: Naděj, Strach, Klam, lační chrti,
slyš jejich cval... dospěli zrovna k oné skále,
kde Věčnost ve závojích stých se halí stále
před tváří Smrti...
Těch mrtvých bude-li dost? Co mlčíš, Smrti, jen?
Jak smím se takto ptáti, plachý vteřiny host?
Co živých naděje? Co mrtvých pevný sen?
Těch mrtvých bude-li dost?
Važ správně minulost, važ přesně budoucnost,
v té Změny stoupě jde, kdo vítěz je, kdo plen?
Kde v koloběhu tam je spásy pravý most?
Ó, růsti dále vždy a žít, jak svět vždy žil a rost,
přes štěkot buldoků a přes vše vytí fen,
pro moment urvati si poesie skvost,
je žíti jedině... pak prázdně vyzní sten:
Těch mrtvých bude-li dost?
Nejvíc bolí v mrtvých sadu
opuštěný hrob a holý,
zvlášť když děcko žití zradu
nepoznavší za náhradu,
vzalo věčný mír v tom poli,
nejvíc bolí.
Dívka mladá ve svévoli
ruce spínajíc v svém pádu,
aspoň rozkoš chytit volí.
Žití celou Iliadu,
starých mudrců všech školy,
bájí sladkou Žehrazadu
vidět marnou v časů spádu,
ať to vinou kohokoli,
nejvíc bolí.