12. srpen 1881.

Jaroslav Vrchlický

V mrak neslo včera štít svůj zlatoskvělý a dnes již pláče nad ním národ celý. Zda bylo snem to, jednou že tu stálo a divem nebes, bájí být se zdálo? Či skutečností zda jest probuzení? Ó kdo je viděl státi ve plameni, jenž tryskl rázem jako z jícnu draka a rostl, obr, chrlil nad oblaka déšť jisker, moře krve, spousty žáru, ten mnil, že slunce chytlo do svých spárů ten zázrak náš, na jeho žárlíc krásu nám chtělo unésti jej! V mrtvém žasu my stáli dole, rty neměly vzdechu a oko slzí, ale plamen v spěchu svou slavil žeň; na křídle větru lítal, kol skrání jeho děsný věnec splítal a v praskání a sykotu a jeku se vyhoup’, šlápmu na vaz v divém vzteku, jak upír ssál tam, na šíj se mu chytil a s duněním se s krovem jeho sřítil a jisker mořem smál se v temno noci. A dole trnul národ bez pomoci, zřel jeho pád a měl jen slzy k tomu, když kolos ten se kácel v bouři hromu. Tu každý ptal se v hloubi svého nitra: Což nikdy my se nedočkáme jitra? Což každá hvězda sklamati nás musí? Což každý pohár rozpadne se v kusy, než dotknou se ho v slasti naše rety? Což uvadnou nám v dlani všecky květy? Jsme prokleti, že o nebes štít bijem jen pláčem svým? Či právě snad, že žijem, jest znamením, že pouze utrpením a bezsenností nocí, potem denním si cestu klestíme tam každou cenou, kam jiný dojde drahou přirozenou? Co osvítit pochodeň ta děsná nám ve srdcích? Či spíme ještě? Ze sna probudit nás tento rudý plamen, kov rozlitý a rozpraskaný kámen? Či to, co naše mělo všecko snění, vše naděje, vše přání, touhy, chtění, vzlet ducha, mozol chudiny, groš vdovy, krev našich žil, co nelze říci slovy, co mělo krátce naše celé žití, chce ještě také naše slzy míti? Nuž nyní je. Víc nemůžem dáti! Teď víme jedno: že zas musí vstáti v hrdé kráse naše chlouba, spása! Ten žár, jímž jeho roztavena krása, nám šlehl v duše, lhostejnosti masku strhs nich a ozářil tam pokladlásku, jíž opět velké dílo zbudujeme jen vlastní silou, proto jen, že chceme! Před požárem tím my jsme nevěděli, kdo vlastně jsme, on ukázal nám, celý že národ nyní jedno srdce vroucí; a láska taková jest všemohoucí a vůle taková se nepodává! Nad námi ještě nebe do krvava je zbarveno tou děsnou ohně září, nám v uších ještě doposud se sváří hluk požáru, pláč davů, hrozné zvuky, v nichž mluví dějiny, leč srdcí tluky jsou mocnější a přehluší vše hlasy: Jsme děti bouře, zvyklí na zápasy a otužení, v neštěstí jsme bratři, – co takých slzí křest věkům patří.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

kovadlina, perlík, kovář, kladivo, kovárna, železo, bušit, kovat, výheň, měch

161. báseň z celkových 282

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Den hořel září, slunce žhavá síla ( H. Uden)
  2. KOVÁŘ A SMRT (Jaroslav Vrchlický)
  3. DOMA. (Jaroslav Vrchlický)
  4. báseň bez názvu (Svatopluk Čech)
  5. PO VÁLCE. (Jaroslav Haasz)
  6. Rýč a pluh. (Adolf Heyduk)
  7. Bledý, mrtvý den, ( H. Uden)
  8. DOMŮ. (František Kvapil)
  9. Práce. (Růžena Jesenská)
  10. JARNÍ POZDRAV ORÁČI (Antonín Sova)