Dóm nádherný když hrdě pne se k nebi
ve zdobě fijál, oken v barev změti,
soch svatých, vížek, se zlatými hřeby
arkýřů, oblouků, klenb s pestrou spletí,
zkad chrličů řad příšerně se šklebí,
kol kterých pták, modlitba nad něž letí,
když celý zlatem v jasu slunce hoří,
jak úbělový květ se v blankyt noří;
když varhany hřmí slavném ve chorálu
a skrze otevřená z kořen vrata
dým kadidla se krouží ve spirálu,
jíž jako struna tančí záře zlatá;
po mitrách, po purpuru kardinalů,
po šperku oltářů číš vrchovatá
když rozlívá se barev, třpytu lesku
při zvonů vichřici a kotlů třesku;
když vraty po stupních se národ valí
s odkrytou hlavou ve svátečním hávu,
lid, který přišel z blízka sem i z dáli
a dojat zří tu nádheru i slávu:
Kdo vzpomene si na balvany skály,
jež dole dřímají ve hlubin tmavu,
mohutné kvádry, jež pyšný dóm nesou,
na bedrách jichž zde divy ty se třesou?
Kdo vzpomene jich, kdo vzpomene doby,
kdy věřící je ruka z ňader lesů
ven vyrvala v mistrovy dílny koby,
pryč z šumných ech a z kvetoucího vřesu,
je přitesala, spjala v pevné skoby
a v základ chrámu v duše zbožném plesu
je ponořila ke dnu do základů,
do tmy a stínu, do vlhka a chladu?
Kdo vzpomene jich, když dóm v kráse stojí?
A přece na nich jeho sláva leží!
Ty hrdé věže s živly v krutém boji
ať vichr burácí, blesk plane, ať se sněží,
ať z číše slunce se jen zlato rojí
při varhan bouři, v tichém zpěvu kněží;
ty základy, ač oku v tmách se tají,
lví podíl v dómu celé slávě mají.
Těm základům jste rovni, naši otci,
vy křísitelé, tvůrci, apoštolé!
Vy mocné kvádry, zvolna v času noci
se tratící a dřímající dole;
náš dobrý osud nadpozemskou mocí
vás v celek spjal a rozestavil v kole,
by na vás národ stavět moh’ dóm žití,
že vydržíte, každý z nás to cítí.
A národ staví, staví bez ustání
ne bez překážky na svém velkém díle,
sta pracovitých, neúmorných dlaní
se hemží dnem i nocí stále, čile,
však světlo, síla tryská z vašich skrání
i naděje, že dospějeme cíle;
k vám s výše rostoucí se sklání oko,
kde v základech vy spíte přehluboko.
A s vděkem sklání se a s něhou syna
vám žehná, vaší odvaze i práci,
když síla chabne, vůle když je třtina,
k vám, otcové, se pro posilu vrací.
V ráz lítá znova ruka již již líná,
vzruch nový šlápne na šíj resignaci,
jest možno v tmách jít, vám kde plálo světlo,
jak v plod nedoufat, vám když jaro květlo?
On mezi vámi! Stejně v dějin knihu
se zahleděl i do bludiště žití
a Thalie dvě masky v okamihu
(ta jedna smíchem, druhá slzou svítí)
měl v ruce své, v rodného lánu rýhu
sil mnohé zrno, klas vnuk bude žíti.
Ať v řasnatý plášť kothurnu se halil
ať perlící číš rodné révy nalil,
vždy celý muž byl, vždycky pevný, ryzí,
řeč jako mlat, jenž každý drtí kámen,
vtip jako blesk, jenž zapálí, kde zmizí
a srdce jeden lásky k vlasti plamen;
Čas, věčný sekáč, který všecko sklízí,
před jeho dílem zastavil se zmámen
a dlouho celé Čechy zněly divy,
jež jeho duch sil rozmarný a živý.
Sto let se jako ve krátkém snu mihlo.
Ó kdyby viděl chrám náš nad Vltavou,
jejž dvakrát lidu rámě k hvězdám, zdvihlo,
on s hrdou moh’ by vstoupiti tam hlavou.
Co v smíchu, v žalu srdcem lidu tihlo,
to jeho srdce horkou prošlo lávou,
to žulou v základech spí české drámy
a za sto let, jak dnes, zas bude s námi!