Tvá duše hrdá deptajíc všednost rozbila těla mdlé svory.
Ó nyní chápu sílu Tvých hněvů, nadšení plamen a vzdory!
Z těch byl jsi, kteří směle jdou k cíli, noha jichž nerada mešká
na prašné cestě nudy a tísně, necítí, koule že těžká,
koule to bídy, strádání, hoře s řinkotem za ní se vláčí,
kterým je málo, soudruh když v jarmu se potí a trudí a kráčí,
Ty jsi chtěl orlem letěti stále, letěti výše a výše
v oblast, kde anděl bleskutým klínem „Ideál“ do mraků píše,
Ty jsi chtěl dále, v té velké snaze kácel jsi hermy a modly,
neptal se často, kdo je tu slabý, Ty’s viděl pouze, kdo podlý.
Chtěl jsi, by každý jako Ty cítil, zpíjel se nadšení vínem,
oheň a plamen rozvířit chtěl jsi v oběhu mdlé krve líném,
nechápal’s ovšem, dětinství pouhé kterak nás rozdělit může,
na Guelfy tady, tam v Ghibeliny, dětinství nehodné muže,
jak sobci chytří halí se v liščí kožichy a šuby kuní,
jak velkost v blátě, s nestoudným čelem co nad ní sprostota trůní,
jak se tu rveme, překřičet chceme, šťoucháme lokty a pérem
za cetkou a cárem, s vášní a žárem druha druh bijem a perem,
jak moudrost školská pedantství kukli umění přes oči tahá,
by nevidělo, jak ona k nebi ušima Midase sahá.
To všecko viděl’s, milenec krásy, v tom bahně též musil’s žíti,
o skývu chleba, uznání slovo s buldoky rvát se a bíti:
tu jako vulkán, sněhy jenž spjatý v nitru svém bouří a zuří,
vzkypěl jsi hněvem, strhal vše vazby, vpřed se hnal s odvahou tuří,
nehleděl’s v pravo, nehleděl’s v levo, v mysli jen ideal božský,
deptal jsi jiných úsudky, cíle, hromadil hněvy a trosky,
syt potom lidí, v samotu prchal’s tichounkých polí a hvozdů,
kde v kmenu pádu, bystříce vádu poslouchal žalmy jsi drozdů,
v přeletu stínu v mladičkých břízách i v jehněd kypící třásni,
v čekanky modru, vlčího máku v šarlatě opíjel’s básní,
tou básní kosmu, samoty, ticha, v níž člověk boha dech tuší,
tu svoji sdranou a lidmi štvanou, žíznivou, básnivou duši!
Ó chvíle dumy, kdy vlny šumí kol dlouhých rybníků hrází,
nad šerá lada, káně když padá daleko v olšové mlází,
rákos jen hebce na břehu šepce a třtina ve větru zpívá,
a v matném ruchu vlnami vzduchu mýtinou klekání splývá,
tam byl jsi doma, lačnýma rtoma hltal jsi z pramene krásy
a stíny a šero, paprsků stero, oblaka, svity a jasy
ti byly tóny palety velké, příroda v ruce již třímá,
ať v bouři duní, v pršce se sluní, večerem hvozdy ať dýmá!
Tam’s míchal barvy, pojil a snoubil v celek je, ve souzvuk ladil,
s láskou, jíž často umělec milý svůj nástroj laskal a hladil,
s nadšením v oku, neznaje mdloby, rukou vždy hbitou a pevnou
konejšil’s v radost snivou a tichou duši svou vzdornou a hněvnou!
Tam v pusté tiši, hvozdy kde dýší, tam sama přečasto k Tobě
jak pták, jak včelka, všech nás ta velká máť Krása přišla a obě
tvé oči, jež pily vzruch něhy a síly, Ti zlíbala, až prchly stesky,
až na Tvém plátně smál se a dumal v celé své pravdě kraj český,
neb Ty jsi chytil jak hoch v dlaň ptáka, štětcem svým tu jeho duši,
již sedlák cítí pod tvrdou hroudou, již básník hádá a tuší
v skřivánčím plesu, v žalobě lesů, v mlčení zoraných polí,
Tvůj štětec uhád’, čím kraj ten kvete, co nás tu hněte a bolí,
Tvůj štětec zachyt’ přírody úsměv, k svému když pospíchá loži,
s mdlobou v tom spěchu, ale v svém dechu tvořivý dech lásky boží!
Spi, hrdá duše, třeba nedopsal’s všecky ty sloky své básně,
darmo jsi nežil, v boji a trudu žil jsi přec plně a krásně!
Vše ostré hrany, kterými zdrány Tvé duše magické struny,
čas otře a zkruší, nám zbude v duši Tvá snaha a Tvůj povzlet slunný,
Ty žíti budeš v krajin svých světle, v azuru nebes i nachu,
tam v krásy zřídlo koupáš své křídlo, jsi volný! – Jen pouto je v prachu.