Jdou stíny duší...

Jaroslav Vrchlický

Jdou stíny duší...
Jdou stíny duší lehké a těžší, jak mlha v jeseni na strom se věší, tajemnou lákány mocí jdou ve dne i v noci. Po jedněch chvílemi zlatý svit hraje, odlesk to štěstí z dálného ráje, druhé se tmaví a chmouří, snad předtuchou bouří? Na povrch duše kdo je as hází? Velký snad vesmír, jenž beze hrází? Či, bůh to srdcem když kráčí, stín za ním se vláčí? Nevím. – Má píseň let jich jen chytá, ať se to tmaví, ať se to kmitá! V pohře těch stínů srdcem jak spěly, vím, život je celý! [85]