Píseň o lidském citu.

Jaroslav Vrchlický

Ach, lidský cit je vzácný květ, kde ten se uchytí, to jakby svlačec bílý slét' ve holé rokytí! Tam na hodinu bleskne se těch zvonců jeho třpyt a v slunce sklonu zavře se tak jak ten lidský cit. Já proto z kvítků sedmikras ty nejraději mám, jež nosí v třísni bílých řas krvavý drahokam. Na oči myslím unylé, jež pláčem zrudly tak, že obracejí k mohyle jen snivý, tklivý zrak!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

růžička, kvítek, květinka, srdéčko, kvítko, kvítí, věneček, poupátko, růže, kytička

598. báseň z celkových 910

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. SLZE LÁSKY. (Václav Jaromír Picek)
  2. LILIE. (Josef Lukavský)
  3. Kalině. (Růžena Jesenská)
  4. 6. Rozkvetlo nebe hvězdami (Josef Kuchař)
  5. XIV. Co bylo ve mně, vášní prudký žár (Antonín Macek)
  6. XXXII. Stráň pukla v lilie bílé, (Vítězslav Hálek)
  7. X. Hrst prachu, kostí dědů zavážu (František Leubner)
  8. DVĚ KVĚTINY (Karel Dostál-Lutinov)
  9. RŮZNÉ KVÍTÍ. (Augustin Eugen Mužík)
  10. VI. Mně dech se v hrdle ouží (Jan Neruda)