Hvozd úpěl v živlů sváru.
Však plném při poháru,
kde krb plál, v teplu seděl
pan Kuneš z Tatobyt;
a kterak v ohně tanci
snil staré o romanci
a do plamenů hleděl,
sem zlekán panoš vlít'.
Hýk' s uděšenou tváří:
„Ó pane, zle se daří,
sám ďas to s námi hraje,
zda slyšel's zníti roh?
Most sám se hnul a padá,
a skřípá svor i kláda,
je pravda to, či báje,
jak v hrad se dostat moh'?“ –
„Kdo, osle?“ Rytíř houkne.
V tom vítr plamen sfoukne
na krbu, po tmě oba
dlí proti sobě – v ráz
se rozletí tu dvéře,
sem rusý muž se béře,
však očí bleskná zloba
nahradí krbu jas.
„Žel, ruším vás, mně líto,
jsem čarodějník Žito!“ –
Psa sípá hlasem, v kterém
se divný poškleb chvěl,
„Co libo?“ – „Nocleh prosím,
svou postel s sebou nosím
i v koutě usnu šerém
a nejsem nepřítel!“
„Nuž, čarodějník jsi-li,“
dí Kuneš „,kratochvíli
nám ustroj, milý kmochu,
chci s tebou v kostky hrát.
Však opatř dříve světlo,
jež vichru vání zhnětlo,
zde zbylo vína trochu,
leč po tmě nejsem rád!“
„To nejmenší jest péče!“
dí Žito a již v kleče
do krbu, mdle jenž dýmal,
cos zamumlal, tam pliv',
v ráz oheň výše trysknul,
až k stropu divně blýsknul,
leč Kuneš konev třímal,
jas v sále byl jak dřív.
„Nu tohle povedlo se!“
děl Kuneš, chřtán svůj rose
starého vína lokem.
„Nu, kmochu, přisedni,
sem nový pohár hostu!
Z všech mého sklepa skvostů
zpij nejlepším se mokem
přes noc až k poledni!“ –
V pěst pohár béře Žito.
A mlask' a děl: „Mně líto,
že v břečce, limonádě
se ztápíš noc i den,
já lepším odměním se!“
A po staré sáh' římse,
kde v číší, džbánů řadě
stál pohár zaprášen.
Fouk' Žito do poháru,
hvězd tisíc různých tvarů,
jež měnily se letem,
se hravě mihlo kol.
„Prach věků, dno je čisté!“
dí Žito – „prvky, mizte,
co mrtvo, vzplaniž květem
a šlehni v číše stvol!“
A z poháru to kypí
jak rakety a šípy,
jak perly v opálovém
to lesku šumí, vře,
a Kuneš číši chopí
a než ji v hrdle ztopí,
v tom v trysku to již novém
plá v číši v blesků hře.
„To jiné víno, brachu!
Ze stoletého prachu
atomů stará síla
vře – oživit ji, víš,
v tom tajemství je všeho;
z poháru bezedného
jímž svět jest, hleď, by pila
tvá duše! Vzhůru číš!“
Zas pohár v perlách blýská,
jej Kuneš v pěsti stiská.
„Kdes, chlape, jenom sebral
ten božský malvazír?“
„Je, brachu, z Opatovic,
jej opat pil i novic,
já o kapku jsem žebral,
jí zrosil vous i knír.
A jedna v kníru řase
jak perla uchytla se,
ti hodní, dobří mniši
když hostili mne tam,
a tu jsem v živlů zlobě
nes' v kníru svém až k tobě,
ji střásl v starou číši,
věř, šlehla, drahokam!
A sotva ke dnu padla,
v sta tisíc kapek zmládla,
pan Kolda znal to víno,
a nepřestal je pít,
je píval Karel čtvrtý,
své Václav prospal chrty,
tak božsky při něm líno,
však též chce – ženu mít!“
„Ta chybí nám tu pouze!“
křik' rytíř, „o tu nouze!
Když čaroděj jsi, račiž
i ženu opatřit!“ –
Křik' Žito v zuřivosti:
„Na jednom daru dosti
ty nemáš? Ten ti stačiž!“
A pohár v krb již lít'...
A blesk a třesk, řev hromu,
i krov se zachvěl domu
a mlha, tma vše topí,
kvil větrů kolkolem –
Když Kuneš protřel zraky,
zřel vše kol skrze mraky,
po Žitovi – ni stopy,
on sám – byl pod stolem!