Nežli tu láhev dopijem,
balladu starou povím vám.
Jen jednou, dvakrát nežijem,
rád vám ji v pospas dám.
Nežli tu láhev dopijem
přes dávných časů let,
my starých zvěstí květ
lilii na hrobech zapijem!
Ve starém refektáři
dnes všecka okna září.
Sem Gudul, kmet již dětský,
dal svolat mnichy všecky.
On cítil blízkost smrti,
ba skoro, že jej škrtí.
By líp se šlo mu v nebe,
chtěl všecky mít kol sebe.
Již, bratři, láhev načata!
Svou číši každý podej sem!
Ať upomínek poupata
se zvlní a v květ puknou všem!
Již, bratři, láhev načata,
stem tryská hvězdných ok. –
Hoj, to je starý mok!
Žel, chybí tu jen děvčata!
Ve refektáři starém
vše kypí tu dnes jarem.
Kmet s novicem se vítá
a zátka vzhůru lítá.
A talíř, příbor chřestí
žaludkům sladké zvěsti.
A víno tak se perlí,
že kmet své odvrh' berly.
Však víte, jak to bývá již,
když jednou najde druha druh,
tu spadne s mysle každá tíž
a v sled je každý polobůh.
Však víte, tak to bývá již,
kdo platil by své dluhy rád?
Zde každý dobrý kamarád
a každý tich svůj nese kříž!
Když tryskly všem v líc žáry,
vstal Gudul, opat starý.
V ráz všichni ztichli kolem
nad vyjedeným stolem.
Obličej komu svítil,
číš plnou v pěst svou chytil.
Neb čekal na přípitek,
hostiny slavný zbytek.
Ach, jubilea! Známá věc!
Rád každý by v nich zmlád'!
Leč starý kostroun – zubatec
se šklebí u všech zad.
Ach, jubilea! Známá věc!
Oč lepší tu jest křest,
tu před každým vždy život jest,
zde – pouze kostlivec!
Vstal Gudul, všichni ztichli,
kdo rýmu měli – vzdychli.
A kdo neměli rýmu,
zrak vznesli k nejstaršímu.
Ten držel pohár v dlani,
tvář tála v usmívání.
Cos řek' – pak zmlk' – pak znova,
leč v nic vše tála slova.
Stál každý s číší zdviženou,
na slavnou čekal řeč.
Sál chlubil se svou ozvěnou,
leč marná každá léč.
Stál každý s číší zdviženou,
na opata rtech lpěl –
leč tento se jen chvěl,
stál klidný s tváří blaženou:
„Jak různé stromy v lese,
tak, bratři, sešli jsme se.
Ten s duší světu cizí
a ten pln jarní mízy.
Ten leccos očekává,
ten všemu s bohem dává.
Jen jedno víme, bratři – “
A takhle se to patří!
A v posled výše pohár zved' –
však slova neřek víc,
jen k číše kraji tiskl ret,
až kapek stotisíc
jak v posled pohár výše zved',
mu v šedivý vous skanulo,
tam diamanty vzplanulo
a ohněm jeho líc.
Jej bratři pochopili,
a všichni v sboru pili.
Co chvála? Slova díků?
Zde žijem v okamžiku.
Ta zubatá již počká,
a každý se jí dočká,
děl Gudul, číši zvedna:
„V řad chybí – ještě jedna!“
Než jsme tu láhev dopili,
balladu starou jsem vám řek',
kdo moudrý, pít se nezmýlí
a těžko každému být vděk.
Než jsme tu láhev dopili,
svou cestou dál šel svět –
Žil Gudul ještě třicet let
a pil až na práh mohyly!