SESTINA.
Tak vem v ruku naděje mdlý kahan,
sestup v němé bolesti své hrobku,
na marách kde leží mrtvá láska,
zaplaš černé pochybností stíny,
jako na Lazara Kristus volal,
křikni a snad mrtvá vstane v život.
A já vstoupil, za mnou zůstal život,
se stíny se v zápase chvěl kahan,
já v tmě stanul a já do tmy volal,
rozhlaholil ňader svojich hrobku,
splašil z koutů všecky spící stíny...
Kdo dál dřímal – byla moje láska.
Byla sličná ve snu smrti láska,
víčka přivřená, kde zářil život,
lehkými se stmívala jen stíny,
které honil v bledé tváři kahan;
bílá růže pohozena v hrobku,
jak by v studny propast já jsem volal.
144
Dcero snů a touhy, vstaň! – já volal.
Že jsi, ukaž, nesmrtelná láska,
za kolébku novou že máš hrobku!
Smrt že neznáš, otcem tvým že život,
poesie že tvůj světlý kahan,
který plaší zlobné příšer stíny.
Vstaň a zaplaň plným sluncem v stíny!
Jako Ježíš s kříže svého volal,
tak já zvedám nadějí svých kahan,
do tmy bolů volám: Láska! Láska!!
Ticho – daleko vře kdesi život,
a já zdrcen usedám si v hrobku.
Nuže, zvolím za svůj dům teď hrobku,
zahalím se celý v černé stíny,
budu hledat v tajích smrti život,
potrestán, že rouhavě jsem volal
jméno tvé, mnil, nesmrtelná láska
nedá zhasnout nadějí mých kahan.
V stíny moje, sestino, buď kahan,
v smutný život, kde je mrtva láska,
v hrobku nerad poznovu bych volal!
145