Kdy že budeš hotov s všemi tóny
na strhaných strunách tvého srdce,
které kvílí, kvílí ustavičně?
Známe je už všecky po paměti,
ustaň přec již!
A já odpovídám:
Neznáte jich, jako já jich neznám.
Vizte v slunce záři deštnou krůpěj,
každou chvíli jak se v barvě mění,
nejen v barvě, ale i v svém tvaru.
Byla slza, v které duha hrála,
teď je kapka s matným leskem perly,
slunce zajde – bude tmy jen okem
v tmu se dívající pouze hlubší,
vždycky táž a vždycky zase jiná.
Tak mi nechte i mou smutnou píseň,
času bude dost, až slunce zajde,
až tmy okem já se budu dívat
v hlubší temno, v němž je Smrt i Žití.
Všecko máme v posled ve své ruce,
jenom chtíti, jen se umět těšit!
Staré ihned zacelí se rány,
srdce buší, naděj – skřivan zpívá.
Jen v čas pravý najít pravé slovo,
jen je říci, jen je vyslechnouti!
a vše dobré bude, jako bylo.
Ale kdo chce? Kdo se umí těšit?
Kdo to pravé slovo v čas vždy najde?
A kdo dovede je vyslechnouti?
Ke všemu vždy třeba dvou je srdcí.
Jedno mluví – druhé neposlouchá,
jedno slyší – druhé jak hrob němé,
a přec všecko máme v svojí ruce.
Znáš přec chmurný verš ten Baudelairův?
Anděl nevěrci sáh pěstí v kštice.
Chceš být spasen? – A on pravil: Nechci!
Zde to vězí. Chtíti, to je všecko.
Chtěj, a bude zářit slunce tobě,
zpívat láska i jásati rozkoš,
ale dva vždy jedno musí chtíti!
Nechce jeden, vše se ve tmy halí,
všady noc a ty v ní smutný poutník.
Anděl třese kšticí tvou. – Zda slyšíš?
Všecko máme v posled v svojí ruce!
Jako do černé a chladné hlíny
vložíš zrno v samotu a ticho,
odejdeš – a vítr letí polem,
přijde tma, sníh padá a zem studí,
ale zrno zdánlivě jen dřímá,
brzy vzklíčí, pučí, raší divě,
strhne obal hlíny a je stonkem,
roste, sílí, stonek hoří květem,
a květ plody slibuje už příští:
Takto musíš pochovat své srdce,
vložiti je jako těžké zrno,
zahrabat je v samotu a ticho,
odejít a nechat řádit větry,
výsměch lidí, záští, pohrdání,
studit hlínu, lhostejnost a faleš,
padat sněhy, urážky a zlobu.
Však věř, brzy začne to v tvém srdci
klíčit, rašit, pučet, zelenat se,
brzy ono protrhne též hlínu,
písně magickým se zaskví květem,
písně, která plod i květ jest v jednom.
Mlčky proto zahrabej své srdce!
Za svým stolem sedím sám.
Vítr z venku burácí,
ať se vzteká, láme snět,
svět jsem já tu pro sebe!
Lampy svit a v kamnech zář
mluví řečí tajemnou,
jakby znaly, co to jest:
myslit, pracovat a žít!
Nosit v srdci lásky taj,
pohrdati všedností,
ve své duši lidstva cíl,
jiným vše – nic pro sebe.
V knihách věštců lidstva květ,
v stopách velkých duchů jít,
s láskou žíti v konec dnů,
světem býti pro sebe!