Hostem města cizího v slední chvíli
před odjezdem v hôtelu stál jsem, z okna
hleděl v malé náměstí zašeřené
jeseně mlhou.
Drobné kapky splývaly jako slzy
v kalnou pršku, po dlažbě hrbolaté,
která v svitu svítilen mihotavých
smutně se leskla.
Prázdný prostor nedělní nudou zíval,
okna domů většinou temná zela,
chodce sem, tam zpozděné kroky zvolna
zmíraly v dálce.
Přede mnou tu z drobounké mlhy náhle
šedý muž se vynořil s holou hlavou,
zvoncem v pausách houraje odměřených
nahoru, dolů.
Za ním kněz šel v taláru černém, dlouhém,
tiskna k prsům v protkané zlatem burse
onen chléb, jenž sílit má duše mroucích
k poslední cestě.
Kráčel zvolna, poslání svého vědom,
s hlavou rovněž odkrytou, v zvonku zvuku
přes to dlouhé náměstí zamlžené,
v šeru až splynul
s domy ulic nejasný jako přelud...
Zvonec pouze ve taktu odměřeném,
zaléhaje v pustotu ulic křivých,
úzkostně kvílel.
A já cítil: Umírá v blízku kdosi,
z lidí města neznámý, cizí člověk...
hledá v boji posledním trochu lásky,
úzkostí chví se...
Na svém loži; klečících zástup dětí
v pláči hořkém okolo... Kněz v tom vchází,
za ním kdosi neznámý, neviděný
k loži se plouhá.
Stane v hlavách postele. – Kdo jej vidí?
Ale všichni přítomnost jeho cítí.
Je tu ona, pallida mors tu starých,
konec jest všemu!
K cestě ze všech poslední spěje poutník.
Jaký rozdíl mezi mnou, jim též tady?
Oba stejně na cestu chystáme se,
oba, což víme?
V jádru totéž. Půjdu též jednou za ním.
Jeho delší nad mou jest nyní cesta,
v duchu za ním atomů proměnami
do věků kráčím.
Zřím, jak tělo na popel rozpadá se,
v nové tvary časem se mění zvolna,
z buněk mozků setlelých jak se zvedá
nový zas život
v trávě, v květu... Záhada bytí věčná!
Kde jest duše? Krouží snad v pláči marném
v prvních nocích nad hrobem? Či snad sjela
v prvků všech propast,
v klín ten věčný pratvarů bez vědomí?
Nových aby čekala větších úloh
v změně tvarů, eony aby letla,
jiskerka boží?
Dlouhá cesta, neznámá... Domysliti,
věru těžko... Skřípnuly drze dveře,
vchází s účtem sklepník sem, s dlažby vozu
rachot kol vniká...
Dlužno odjet. Nastoupit svou teď cestu,
kratší zatím... Pospíchám, ale oko
zří ten stále truchlivý pochod těch dvou
po vlhké dlažbě...