Ach, Bože, Bože, co napadlo sněhu!
Kam podíváš se, leží čistý, bílý,
strom nemá kontur, řeka nemá břehů,
běl obzoru se k běli země chýlí.
A stále padá! Na stráni a v poli
ni jeden kámen neuvidíš holý.
A stále padá! Čekám, s výše mračné
kdy jen v to srdce moje padat začne.
A čekám, čekám a žaluji nebi,
neb v srdci mém, kde mrtvá láska leží,
by sněhu bylo nejvíc zapotřebí,
by pad’ tam čistý, hluboký a svěží.
By pad’ tam jako tiché zapomnění,
jak sen, po kterém není probuzení.
By pad’ tam jako pečeť Smrti němá,
již rozlomit víc nikdo práva nemá.
Ať tedy leží v srdci tom a zhusta!
Ba, může padnout na hlavu mi taky,
na odvyklá juž polibkům, mdlá ústa,
a může padnout na znavené zraky.
A může padnout na ztýrané dlaně,
na nohy, které prošly lesy, pláně
a nenašly květ lásky věčné, svěží.
Ať tedy padá – pak ať věčně leží!
O sněženkách kdos vypravoval báji,
jak Lásky pohledem se v sněhu vzpjaly,
o konvalinkách, které v mladém háji
své bílé zvonky vůní rozhoupaly.
O jasmínu, jenž k šíji tvé se chýle
zahanben šeptal: Jak tu všecko bílé!
O liljích, vedle ruček tvých jež svadly –
Však sníh se nehnul na to srdce spadlý.
A jiný vypravoval o slavíku
a o skřivana jiný blouznil trilku,
a jiný chválil ševel sladkých rtíků,
když na rtech lásky spočinou jen chvilku;
a jiný šustot živůtku, jenž praská,
když krajek bruselských se dotkne Láska,
a sníh na srdci slyšel vše ty divy,
a nehnul se, tak němý, mlčelivý!
A nehne se. – Víš, na vysokých horách
byť třeba roztál, v ryhách skal přec zbude,
se nehne ani v červencových zorách,
jak slzy teče jen po kleči chudé.
Tak sníh ten v srdci. Slunce lásky nové
zlou práci má s ním. Touhy, city, snové
a polibky, stisk dlaní, štěstí příští
v tvé slze poslední se vždycky blyští.