Jak horník nesa kahan za svým pasem
do hlubin země stoupá, z temných bání
by z trosek prasvěta a spousty štěrku
na světlo vynes’ jiskru s třpytným jasem
drahého kovu, v umném zpracování
jež zářila by ve korunním šperku;
a nedbá tmy, ni srázné dolů dráhy,
ni otravného dechu zhoubných plynů,
ni proudů tajných hukotu kdes v stínu,
ni potu na šíji a skráni,
za světlem kahance své zářné snahy
dál spěje bez únavy, nezná léčí,
jež zlobný skřetů podzemních král strojí,
až přes vír nebezpečí
v mozolné dlani třímá kořist svoji:
Tys, mistře, od prvních všech mládí vznětů
byl kovkopem ve historie báních
a neustal’s, až na zmučených skráních
tvé matky zaplál v nejryzejším květu
lesk velké, slavné její minulosti!
Jak badatel ze snůšky vetchých kostí
a málo znatelných jen otisků
pravěké fauny staré světy křísí,
tká zlomky v celek, trhliny pak tmelí,
je vtipem tu, tam obrazností mísí,
až v prvotního tvaru záblysku
se objeví jich rysy
a pomalu svět pohřben vstane celý;
Ty z nepatrných zlomků zniklých zvěstí
jsi stkal nám celou velebáseň
o zašlých dobách, s pádným mlatem v pěsti,
Tys roztrh’ těžké clony hrubou třáseň,
kam Minulost se halí žárlivě,
že zříme dědy svoje v pravém světle,
jak o víru se přeli horlivě,
jak milovali, válčili a pili,
se pro myšlenky volnost slavně bili,
ať v pláni bojem holé, v nivě zkvetlé,
ať s krve kalichem či s číší vína.
Jak „mezi proudy“ tužeb dob svých stáli,
o země píď, o světy pravd se rvali
s tou silou, kterou věk náš zapomíná,
že čtením duše líná
z pout vybaví se mdloby moderní,
že oko zaplá, ruka v pěst se spíná
matnému vnuku, v mlze večerní
jenž potácí se, že vzplá nadšením
skrz vozů dunění a bitev hrom a dým.
Ať proudy po světě se rozlily
ve svitu obrovité hranice
tam z břehu Kostnice,
ať básnili pak snivé idylly
z dob ujařmených panského jha tíhou,
ať písní křísili nás nebo knihou,
Tys otevřel jich mohyly
a v světle plném rosy slitování
Tys vínek života jim stkal kol skrání;
ty velebné a tklivé postavy
že bližší jsou dnes trnoucímu vnuku,
jenž vidí, sen jich mlhavý
jak tělem stal se zvolna, ruka v ruku
jak v řetěz pevným spínaly se svorem,
jenž silou českou spjat i českým vzdorem.
Co v duchu našich dějin nesmrtelné,
vše zachytilo Tvoje péro dělné:
chat poesii i s paláců leskem,
pastušky dudy s bitev hromotřeskem,
vzdech elegie z emigranta hrudi,
čím srdce naše bouří se a trudí,
čím jásá, čím se kruší, čím se chvěje,
to všecko zpět se leje
z Tvých knih nám v chabé a malátné mozky
jak láva, jejíž oheň promění
po letech mízu v révě v nápoj božský
a tento v prsou v nadšení!
Jak hora, která roste vzdáleností
ve zraku chodce, zvlášť když večer mroucí
jí hodí na bedra nach červánkový,
tak roste význam práce budoucností.
Dnes těžko vyznačiti slovy,
co velkého jest v současníků práci,
co jako obelisk se v slunci stkvoucí
před námi zvedá a se v mraky ztrácí.
Však na Tvém díle český zrak vždy prodlí
jak na horách, k nimž Hindu v zanícení
zrak zvedá a se dojat modlí,
zře pouti své i snů svých vyplnění.
Let práce třicet! – Padesát let žití!
Kde plnou dlaní vzíti
to nevadnoucí kvítí,
jež sluší skráni Tvé? – Jen v díle Tvém
a v tom vědomí, že nebylo snem,
po čem Jsi ruku vzpjal ve tužbách mládí:
Tys vrátil skvost nám, který věky ztracen
a jehož cenu nikdo nenahradí,
Tvým umem vynesen, Tvým srdcem zlacen
plá v ryzí kráse, a nechť časy pádí,
nechť mění se vkus těkavého davu,
vždy ozáří v svém jasu,
a jak osvítil dávnou naši slávu,
náš vrchol síly, pád i probuzení,
vše boje minulých i dnešních časů
se v slávy paprsk na Tvém čele změní,
neb láskou pěstěn byl a láskou zrál.
Dík! šeptáme. – Ty v odvet pravíš: Dál!
Dík! Ideal Tvůj nebyl marným snem,
jdem za Tebou. – Ty pravíš: Proti všem!