LEGENDA O SV. PROKOPU
[41]
I.
Útěk.
S vichrem liják svatbu slaví,
hrom jim k tomu tluče v buben,
blesky jsou jim pochodněmi.
Jak to padá s hustých mračen,
jak to hvízdá šumným borem,
hučí, píská, stená, výská,
praští v lese, upí v skalách,
a krůpěje deště v tanci
poskakují divým tryskem!
Jaký vír a jaká vřava!
Co to letí nade hvozdy
jako dlouhé, šedé stíny,
co se míhá nad propastmi
postavy jak tajůplné,
co přes tesů holé lebky
točí se jak v plachém zmatku?
Jsou to mračna různotvárná,
jež bouř honí bičem blesku
ze dna moře kolem světa?
[43]
Mračna z dálky – ale z blízka
z mračen těch se drápy vinou,
černé nohy, dračí křídla –
Bože! To je smečka ďáblů!
Kam to letí v této noci?
Letí dále, letí stále
nad údoly, nade hvozdy,
blesk před nimi, hrom za nimi,
do křídel jim vichr pere.
Divá jízda, nekonečná!
Letí a v svých nesou pažích,
na zádech a ve náručí
trosky soch, to zbytky model,
domácích to, starých bohů,
které nyní vyhošťuje
nová víra z české země,
které kácí v svatých hájích
ruce, jež k nim vzpínaly se.
By je skryli před záhubou,
v cizinu je unášejí.
Divá jízda, nekonečná!
Hle, tam pět jich, ďáblů starých,
sotva nese těžkým vzduchem
trosku sochy Tříhlavovy;
dva má pouze obličeje,
třetí jemu rozdrtila
rána mlatu hromovitá
z ruky kněze nové víry.
Tam dva vlekou sochu Lady,
celou ještě nedotknutou.
Svarohem ten pracně strká,
44
Velesa ten vleče mrakem,
a ti druzí malé sošky
šetků, skřítků, domovníčků,
šklebící se, trpasličí;
jiný sotva držet může
misky, číše, obětnice,
trojnohy a popelnice.
Těžký let a namáhavý!
Ba i zdá se, že Bůh nový
teď se spolčil s živlů vádou:
lijavec a blýskavice
v tvář jim šlehá bez ustání,
na křídla jim padá mlha,
a ten vítr v divém shonu
v kotouč stáčí jejich řadu,
zmítá jimi, strká jimi.
Hrozný vír a děsná vřava!
Z lesů trčí plochá skála
jako stůl. Sem zaměřili,
složili zde těžké břímě,
každý sedl na svou sochu,
oddýchali dlouhou chvíli,
jazyk rudý vyplazivše
sklonili svá černá křídla.
„Jaký nečas! věru, bratří,“
nejstarší všech jal se mluvit,
„umdlen jsem tím hrozným letem
víc, než na ďábla se sluší.
Slyšte radu: nedaleko
odtud v skalách, v černých hvozdech
neznámá sluj tmavá zívá,
prostranná jest, vlhká není,
45
měkký mech jí stěny kryje,
jak by sám zval k odpočinku.
Na mou věru, ve sluj tuto
složme těžké břímě svoje,
noc a den tam zdřimněme si.
Ulehne snad živlů váda,
blesk snad zhasne, vítr ztichne
a my zítra v noci stínech
dále, dále poletíme
z nevděčné té země české.“
Přijato hned celým sborem,
hlučně celý dav se zvednul,
břímě své zas chytil rázem,
vznesl s ním se do povětří –
a zas dál to jelo, hřmělo,
v čele všech, kdo návrh dělal.
Na cestu jim blesky plály,
hvozd pod nimi stenal, úpěl,
jako proutí ohýbaly
stověké se, šeré duby,
se skal valily se řeky.
Jako tlumy tmavých mraků
jen se mihla ďáblů smečka
a zmizela v černé noci.
46
II.
V jeskyni.
Neustal hrom hučet v skalách,
déšť se líti s oblak proudem,
blesk se míhat, vichr výti,
ale v letu mezi mraky
ustanula smečka ďáblů,
jak jim z dálky mezi lesy
kynul černý jícen sluje
jako brána k peklu děsná.
Zavýskli, se zachechtali,
jakby vítr dal jim křídla,
vjeli rychle úzkým vchodem,
protáhli se s tříští bohů,
zmizeli jak stíny v sluji.
Prostranná sluj suchá byla,
jako satan předpověděl,
skalné sloupy klenbu nesly
krápníkovou, mech se chytil
zelený a pěkně šedý
na kořeny starých stromů,
které jako mocné žíly
protkávaly celou klenbu.
Sem tam v koutech suché listí
[47]
sladkým dechem podjeseně
zavonělo, sotva noha
zapletla se v jeho snítky.
Sotva zvěř tu skrýši znala.
Hustá tíseň keřů, větví
kryla vchod, že ani jedna
nevpadla sem kapka deštná.
Útulná tma rozložená
kryla vše, jen blesk se mihnul
slabým kmitem skrze houští
a zas hasnul – pouze šelest
deště v listí neustával.
Ukryli sem staré modly;
urvali pak balvan velký,
zakryli jím jícen sluje,
usedli pak v polokruhu
do mechu a v suché klestí,
smáli se a pošklebali,
mlaskali a hovořili.
Bylo jim zde dobře v suchu.
Ozvěnou hrom hučel z dáli,
ozvěnou jen kapky deště
šelestily jako v snění,
vítr ztich’, že bylo náhle
slyšet každé hnutí v lese,
klestí jak zaprasklo v mechu
pod útěkem plaché zvěře,
i jak skřípla stará sosna
třímající v objetí svém
supí hnízdo, plné mláďat,
jak se utrh’ kámen s štítu
skaliny a dál se šinul,
47
a ty všecky jednozvuké,
tajůplné, bájuplné
hlasy lesa o půlnoci.
V hlubokém tom utišení
bylo náhle slyšet kroky
vzdálené, však bližší stále,
šelest, jak by rozhrnoval
někdo větví hustou clonu,
jak by dral se skrze houští;
teď již blízko vedle vchodu
zněly jasně tyto kroky
těžké, přísné, dál a blíže
jak by kdos vchod sluje hledal.
Ulekli se ďábli rázem,
hlavy stiskli dohromady,
pak se znova rozesmáli –
kdož by moh’ je tady rušit!
V tom však zaduněly rány,
těžké rány, jako mlatem
na balvan, jenž otvor skrýval,
těžké tak, že zachvěly se
stěny skal, že vyplašený
z houštiny pták vylít’ s křikem
a se vznášel v dlouhých kruzích
na šumících, těžkých křídlech.
Balvan chvěl se, povoloval.
Vzchopila se ďáblů smečka,
s rykem ku vchodu se hnala,
všichni tlačit pomáhali:
49
opřeli se v půdu patou,
jeden čelem, druhý zadkem
tlačili, a řetěz pevný
spletli z rukou, noh a křídel.
Ale rány nepřestaly,
hřměly dále bez ustání,
balvan chvěl se, povoloval,
ďábli víc a víc jej tiskli –
těžký zápas k nepopsání!
Rána hromu zaduněla;
uhodilo vedle sluje
v základech až zem se třásla,
obrovský dub, nade slují
jenž své větve rozprostíral,
hořel jako jasná svíce,
blesk si z něho tříšky krouhal,
sjel po hladkém kmenu dolů,
smek’ se v skálu jedním skokem,
balvan rozstřík’ v čtyry kusy,
s rachotem jenž valily se
v sluj a strhly svojím letem
ďáblů rej, jichž řetěz hustý
roztržen se kolem svíjel.
Za balvanem ale běda –
jak by blesk byl jeho poslem,
veliký muž objevil se,
černovlasý, černovousý,
v říze hnědé, provaz bílý
kolem beder, v ruce svojí
obrovskou hůl s křížem zdvihal,
a tím krokem, jenž již z dáli
zlekal ďábly, teď se blížil,
50
nadlidský, pln velebnosti.
Svíjících se, stenajících
ďáblův ani neznamenal,
z hořícího dubu urval
velkou snět, jí zamáv’ vzduchem
pochodní jak plápolavou,
napřed strčil svou hůl s křížem
a pak vešel do jeskyně.
Pochodeň svou zatknul v skálu,
rozhlížeti jal se kolem.
Polekaná rota ďáblův
ukryla se v kouty sluje
neb za sochy starých bohů,
on však vida jejich tváře
šklebné, zlobné, posměvačné,
strhl s beder provaz bílý,
spletl důtky uzlovité,
zvolal bleskem jako bouře:
„Jmenem Otce, Syna, Ducha“
a již jal se ďábly mrskat
z koutů, kdež je všecky plašil,
až se jeho pod nohama
svíjeli, pak jedním rázem
vzpjali se a k stropu vznesli,
vyrazili s třeskem děsným
díru v klenbě; ještě zasáh’
hrozný provaz, lítající
jak blesk bílý šerem sluje,
kopyto neb křídlo dračí,
a již po nich ani stopy.
Ustal mnich v své těžké práci,
bedra převázal si opět,
51
berlu s křížem pozved’ k nebi,
klekl na zem, hlasem velkým
zapěl, až tím skály zněly:
„Hospodine, pomiluj ny!“
Dopěl a pak ještě dlouho
klečel vroucích na modlitbách.
Bouře přešla a skrz otvor
vyražený letem ďáblů
dívaly se do jeskyně
poprvé snad od stvoření
veliké a zlaté hvězdy.
Tak se Prokop, sluha boží,
ubytoval na Sázavě.
52
III.
Ora et labora.
Slunce vzešlo v plné kráse
na azurném, čistém nebi,
ze sluje když vyšel Prokop
po noci, již v rozjímání
v kleče strávil v bdění smutném.
Vyšel v les dík vzdáti Bohu,
vyšel v les též práci hledat,
neb dle řádu Benedikta
s modlitbou má ruku v ruce
práce jíti, jak na květu
s krásou barev zdobných vůně.
Vyšel v kraj se opíraje
o sekery topor silný,
kterou včera hřímal v balvan,
jenž mu bránil přístup k sluji;
vyšel, aby v temném hvozdě
skácel strom, jenž potřebného
poskytnul by jemu dříví
na zřízení domácnosti. –
[53]
Kráčel úzkou stezkou v skalách
plnou výmolů a strží
od včerejší bouře vrytých.
Neschůdná to byla cesta,
ale s vrchu vítala jej
taká vůně, taká svěžest,
taký chlad a šum a něha,
že rád zostřil kroky svoje.
Kamení se lesklo v slunci,
rosné perly mezi travou
míhaly se celým deštěm,
mech, jenž visel stromům s brady,
svěžestí se lesknul novou,
kůra bříz jak roztavené
stříbro hrála v šeru buků.
Lilie polní vedle cesty
chvěly se a ukláněly
a ze srdce modrých zvonků
motýl, jenž tam přenocoval,
vylít’, že se zdálo mnichu,
jak by jeden z pěti lístků
ožil a se vznesl v azur.
Z hloubi lesa tam, kde šero
usedlo jak šedý pavouk,
jehož sítě nekonečné,
stíny stromů, v dál se táhly,
ozýval se žežulice
věštný hlas a melodický,
drozd jí v stráni odpovídal
druže k jejím táhlým žalům
všecky snivé hlasy lesa,
větrů ston a ševel listí,
větve drsné zaskřípnutí,
bzukot mouchy polapené,
54
když po suchém listu běží.
Časem zazněl silný hlahol,
jak by kdosi neviděný
z hloubi duše oddech’ sobě,
nebo jakby mocnou rukou
zasáh’ kdosi v struny harfy,
vítr stromů korunami,
projel a zas zapad’ v houští.
S jasnou myslí kráčel Prokop
výš a výše sráznou stezkou,
cítil, jak se hruď mu šíří
volností, jak s vůní lesa
samoty dech dotýká se
jeho skrání vráskovitých.
Kráčel v před a chválil Boha,
že jej vedl z labyrintu
lidských mdlob a snů a bojů
v tento klid, v to ticho lesní.
Nyní stál na čele hory.
Obzor před ním nedozírný
rozvinul své pestré vlny.
Kam pohlédnul, samé lesy
černaly se, modraly se,
k nebi lnuly dlouhým pruhem
a z nich,nich jako oběť ranní
stříbrná se nesla pára.
Sem tam mnohý obr valný
povznesl výš pyšné čelo,
blesků rýhou znamenané,
rozpínaje v dál i šířku
rozsochaté větve svoje,
jak by hlídal rod svůj celý.
55
Nejníž pod ním, pod úbočím
svislé, nahé stěny skalní,
proudila se bystrá řeka,
pěnila se o balvany,
burácela, jak jí v cestu
strom se manul vyvrácený.
Celé roje ptactva vírem
kroužily nad černým hvozdem,
křídel ruch a stromů šelest,
vody šum a ptactva povyk,
tisíc hlasů pojilo se
v plesný vír, jenž hlavu snící
opojil až do závrati.
Sotva Prokop odhodlal se
odvrátit zrak udivený,
tu na srázu nad propastí
vyhlídnul si statný dubec
mohutný a rozložitý,
ruku vzpřáh’ a již chtěl vzmachem
ránu pustit na kořeny:
když zrak jeho utkvěl náhle
ve koruně – tam hnízd plno,
tísnilo se vedle sebe,
jak by stromu byly plody –
a z těch hnízd s vztahovaly
k němu žluté, nahé krky,
a nad hnízdy úzkostlivě
matky v skřeku polétaly,
a v haluzích šumělo to
jako vzdechem, jako pláčem.
Nevyzpytný pocit schvátil
mužné srdce Prokopovo,
56
sekera víc nedopadla,
klesla ruka napřažená –
nemoh’, nesměl, nechtěl ani –
zadumal se, used’ pod strom;
v jeho hrudi neznámý hlas
volal k němu: Jakým právem
chceš zde kácet svaté stromy,
cizinče, rci, jakým právem?
A tu se mu zdálo náhle,
celý kraj ten, jak jej viděl,
že jest velká bytost jedna,
velebný kmet hrůzyplný –
jeho hlava v azur nebes
utajená – skály kosti
mohutné jsou jeho lebky,
údy hory, vous a šaty
nekonečné šumné lesy,
přepásán jest lesklým pasem,
řekou, jež se blyští v slunci:
a ten stařec kráčel k němu
blíž a blíž a mluvil děsně
šumem vlny, šeptem listí,
zpěvem ptáků, hlasy lesa:
„Cizinče, co žádáš na mně?
Proč jsi přišel klid můj rušit,
kácet moje staré stromy,
z pestrých obrub řízy mojí
shazovat mi hnízda ptačí,
plašit moje hnědé srny,
hledat cestu v doupě lišky,
přistřihovat orlům křídla
a svým krokem rušit reje
mladých vlků při měsíci?
57
Jdi jen zpátky, odkuds přišel,
přej mi klid a zapomnění!“ –
A ten stařec kráčel blíže;
jak otvíral svoje ústa,
Prokop uviděl v nich světy
kolující, rojící se,
slyšel hlas jak orkán dutý,
praskot stromů, skalisk, děsný
vír a závrať, jak by všecko
mělo v chaos prvý klesnout...
Prchati chtěl před tím zjevem,
jenž své vztáhnul po něm ruce,
couval dál až ku pokraji
nakloněné strmé skály,
jeden výkřik a již letěl,
tma jej polkla v bezdný jícen,
cítil jen a tušil – propast.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Probudil se – ležel v mechu.
Slunce k horám sklánělo se,
u nohou mu lesní králík
škubal jetel bělokvětý,
z houští laně dívaly se
bez bázně, jak modré oko,
hořec k jeho skráni skláněl
plný květ a tiše, tiše
přes mozolnou ruku jeho
sluníčko se bralo lesklé
polo křídla roztáhnuvši,
jak by chtělo z jeho dlaně
vzletět přímo ku obloze
Pánu Bohu do okénka.
Prokop cítil slzu v oku
a v své duši cítil radost;
58
tajný hlas mu pravil tiše:
Kdo je dobrý, vždycky žije
s přírodou ve blahé shodě.
Zpáteční pak nastoup’ cestu.
59
IV.
Rarach.
Bylo šero v jeho sluji,
když se vrátil, sotva oko
rozeznalo rozházené
balvany a trosky kolem,
jež se tměly vstříc mu v dáli
jak podzemní, zasypané,
staré město v rozvalinách.
Umínil si Prokop svatý
ukliditi trochu z cesty
touto spoustu: balvan jeden
za oltář mu sloužit mohl,
za stůl jiný, místo lože
na hromadě klestí v koutě,
podhlavničkou měl být jiný;
ostatní chtěl vykliditi
a z nich malou zídku složit
kolem vchodu svojí sluje.
Našel si dvě suchá dřeva,
rychle třel, až oheň chytil,
z troudu až mu tryskla jiskra,
za ní slabý proužek dýmu,
[60]
jemuž brzy ve zápětí
trysknul plamen oranžový;
zapálil tak velkou dračku,
v skálu zatk’ ji a již počal
odklízeti spousty skalin
zpívaje si při své práci
velkým hlasem, který klenby
odrážely mocným echem,
oblíbenou píseň svoji:
„Hospodine pomiluj ny.“
Rudé světlo vyloudilo
dlouhé, černé stíny všemu,
ty se vlekly dlouhou řadou
po stěnách a po klenutí,
jako hadi objímaly
celou sluji; časem spadla
s uhořené dračky slza,
rudá slza padla na mech,
jenž jsa vlhký syčel chvíli.
V těchto troskách a v těch stínech
rozháněl se obrovitý
mnich a házel rukou smělou
staré modly zpřerážené,
teď z nich oltář a pak lože
rukou skládal neumělou.
Náhle v práci zastavil se,
ruka vázla, noha couvla,
jak hnul sochou Svantovíta,
slyšel ostré zaúpění,
jak by mladé vlče vylo.
Myslil zprvu, poraněné
že snad zvíře za brlohu
vynašlo si tuto sluji,
61
by zde tiše dodělalo.
Skočil rychle, strhnul dračku,
svítil blíže a již žasnul;
u nohou se cos mu tmělo,
chlupatý a černý kotouč,
modly roh té divné zvěři
prsa tísnil stenající.
Odvalil hned Prokop balvan
a teď teprv v tvář se díval
svému hostu: viděl rohy
nízké, trochu zakřivené,
rudý jazyk, oko malé,
blýskající rudým žárem,
ústa pěnou postříkaná
špinavou, dech cítil sirný.
Potvůrku si chytil za krk,
obrátil ji více k světlu,
kosmatý zřel ocas tvrdý,
na lopatkách houpala se
malá křídla netopýří,
konec jejich s drápem ostrým,
v kopyta se kryly nohy.
Usmáti se musil Prokop,
jak to vyžle šklebilo se,
opici hned a zas vlku
podobné v svém pitvoření.
Ze všech stran si svítil na ně,
požehnal je křížem svatým:
„Azazeli, pekla zmetku,
proč se svíjíš u mých nohou?
Jdi a vrať se v místa pustá,
skučíš jen – nuž odpovídej!
Neznáš řeči? Jménem Boha
Stvořitele, Spasitele
62
zaklínám tě; pověz nyní,
co tu chceš? – jsi raněn, zmetku?
ukazuješ k vchodu sluje?
zasáhl tě včera balvan?
Nepochopils ještě, bleskem
že mi Pán sám klestil cestu,
dračí plémě, rode hadí?
Chci, bys mluvil, jak tvé jmeno
mezi duchy ztracenými!
Vrčíš jen jak vzteklé štěně –
ra, ra! Nuže, sluj mi ,Rarach‘.“
Zatknul zase Prokop dračku,
utrhl kus šatu svého,
léčivých naň kladl bylin,
jež natrhal ráno v lese.
Klekl k zmetku, s usmíváním
obvázal mu poranění,
s beder sňal svůj provaz bílý,
do kozelce čerta svázal;
nebo nejmíň lze mu věřit,
když mu děláš dobrodiní.
V pravici vzal hůl svou s křížem:
„Nyní mluv a zpovídej se,
kdo jsi, jaká tvoje zloba,
rci, čím hřešíš proti Bohu,
rci, čím hřešíš proti lidem,
rci, čím chtěl’s mne pokoušeti.“
Ďas jen vrčel a se šklebil.
„Jak, ty nechceš odpovídat?
Připravím ti horkou lázeň!
Zpovídej se – svádíš lidi
63
ku krádeži, ku opilství,
ku smilství a ku rouhání?
Mlčíš, nuže, já teď mluvím.“
Při tom statně holí mlátil
v záda zmetka, jenž se svíjel,
vrčel jen a stále šklebil.
„Jménem Boha zaklínám tě,
Azazeli, do třetice:
mluv, zda vjíždíš v těla lidská,
vzněcuješ v nich vztek a chlipnost,
v modlách ukrytý se chechtáš,
žertvy sníš vždy místo bohů?
Mlčíš, nuže já teď mluvím!“
A zas holí ďábla mlátil,
jenž se svíjel a jen vrčel.
„Zlomyslný, potutelný,
škodolibý posměváčku,
znám tě, znám, již nemýlím se,
malý zmetku, teprv učeň
řemesla jsi ďábelského.
Jen mně pěnou jedovatou
neposlintej obě ruce!
Nejmenší jsi, malicherný
šotek, jenž si blázny tropí
z moudrých lidí, bohumilých.
Ty’s na kápi všehomíra
rolnička ta výsměvačná,
která v děsný hovor živlů
syčí vždy svůj ostrý výsměch;
tropíš samé maličkosti,
podpichuješ, podpaluješ.
Viď, teď jsem ti trefil v notu?
64
Když chce poutník unavený
píti v lese ze studánky
průhledné a křišťálové,
ropuchu v ráz hodíš do ní,
jež mu bahnem zkalí vodu.
V jeseni ty nad močálem
bludičkou se často míháš,
s pravé cesty svádíš chodce;
poustevníka v rozjímání,
který vidí sedmé nebe,
šimráš v nose, proměněný
v malou mušku, tak že kýchne,
do klekátka vrazí hlavou,
zakleje a spadne s nebe.
Zhasíš světlo ve průvanu,
abys lidi k zlosti vzbouzel,
schováváš a zastrkuješ
různé věci, a když v shonu
celý dům je pracně hledá,
skrčen kdesi v koutě stropu
ty se chechtáš z plné duše.
Na nůž, který vrah si brousí,
když jej nemůžeš vést k cíli,
aspoň plivneš, aby ostří
rychleji se utvořilo.
Dívkám, které při měsíci
pro vodu jdou ke studánce,
zdviháš sukně nad kotníky,
k pokušení mladých hochů,
již za nimi z dálky míří.
Zlobo v lidech, zlobo v zvěři,
zuříš v lišce polapené,
tak že prokousne dlaň lovce,
spáre supa, trne růže!
65
Viď, že uhod‘jsem tvé hříchy,
dost máš ran, měj rozhřešení!
Jmenem Otce, Ducha, Syna –
vševládného Hospodina,
vypuď zlobu z mysli svojí,
buď mým sluhou poníženým!
Viz tu kříže svaté dřevo!
Mlčíš jen a zrakem svítíš?
Chceš zde býti mojím sluhou?
Vrtíš sebou? Vida, brachu,
teď mi lízáš obě ruce!
Chceš být vděčný, mlčelivý,
pravdomluvný, prázdný klamu?
Slibuješ mi polepšení?
Dobře; ale za své hříchy
za pokání ve kozelci
přes noc celou svázán budeš.“
Domluvil a chytil čerta,
odnes’ v kout jej – ten se ztišil,
pouze jeho oči bleskné,
zelené a plápolavé
svítily tmou šeré sluje.
Dračka dávno dohořela.
Prokop zůstal na modlitbách.
66
V.
Staří bozi.
Unavený dlouhým sněním
klesl Prokop na své lože,
neusnul však; v duši jeho
bylo jako před soumrakem.
Mdloba těžká jako balvan
na srdce mu lehla, stiskla
pěstí dravou hrdlo jeho
a pod víčka sypala mu
žhavý, ostrý písek bdění.
Ležel jako bez života –
ale duch v něm bouřil, v žíly
hnal mu lávu horké krve.
Dlouhý půst a rozjímání
spjaly v pouta jeho údy.
S otevřeným ležel zrakem,
prsa těžce oddýchala.
V sluji bylo pološero;
rozházené kolem skály,
trosky soch se pouze tměly.
Prokop s lože nerozeznal
rysy jejich gigantické;
zdálo se mu, jak by časem
[67]
některý hnul sebou balvan,
jak by modla vztáhla ruku;
zdálo se mu, z hloubi země
jak se derou temné zvuky,
do stěn skalných kterak buší
vzdáleně a vzdáleněji.
Teď zas kdosi kráčel horem,
přes klenutí kráčel zvolna –
Prokop čekal každou chvíli,
že u vchodu sluje zjeví
tmavý stín se – čekal darmo.
Povstal a chtěl ku modlitbě
sklonit nohu, sepnout ruku,
koleno však zdřevěnělo,
ruka jeho zkameněla.
V leže chtěl se modlit nahlas
nebo zpívat – ale darmo;
hrdlo stáhla jemu úzkost.
A tak ležel dlouho v snění,
cítil, kterak nade hlavou
čas mu spěje letným křídlem:
žízní rty se otvíraly,
pot mu proudem stápěl skráně.
Chtěl se mocí vzpamatovat,
ale jeho duch již zmizel
v nekonečném moři představ.
Šero v sluji náhle tálo,
slabý úsvit plným proudem
z koutů lil se v jedno kolo,
světla šípy v krátké chvíli
v paprsky se zlaté shlukly,
mezi nimi jasné slunce
rostlo stále větší, větší,
68
zakrylo vše rudou září;
z toho slunce zvedala se
nádherná a gigantická
postava, tvář samé blesky,
u hlavy jí velký orel
roztahoval chmurná křídla,
z prsou jejích vyrůstala
obrovitá hlava tuří,
černá, šklebná, z jejích nozder
sršel zlatých jisker liják,
ruka pravá pozvedala
ohromný štít bazaltový,
z něhož rovněž vyrůstala
děsná ona hlava tuří;
ruka levá ukláněla
k zemi sekeru, jež dvojím
lesknavým se ostřím smála;
tahy tváře, vous i vlasy,
všecko ztrácelo se v blescích.
Prokop musil odvrátiti
od zjevení svoje oči.
Poznal rázem Radohosta;
bůh stál chvíli bez pohnutí,
náhle rostl v nekonečnost,
z hlavy jedné zrostlo sedm;
každá z nich meč měla v ústech
obrovský a dvojbřitnatý,
že se zdálo, jak by sedm
proudů ohně vytékalo
z boha sedmi úst, proud osmý
ve podobě meče třímal
v obou rukou sám zjev děsný.
Z něho vlálo také teplo,
jako z výhně spící sopky,
69
která kouří po výbuchu;
zdálo se, že všecko teplo
přírody, vše síla tvorčí
ohně vlnami se prýští
ze sedmi úst Rujevíta
v plodná prsa staré země.
Ale brzy oheň hasnul,
bledší záře vycházela,
kolos padal v pídimuže,
obr stal se trpaslíkem,
z rukou jemu padly zbraně,
vetchý kmet stál před Prokopem.
Matné slunce podjeseně
plálo v jeho silných očích,
podíval se na Prokopa
a již mizel – na zem za ním
nořila se jiná z temna
postava, jak vrostlá v půdu;
nohy holé po kolena,
dvoje prsa, dvoje záda,
čtyry hlavy, čtyry krky,
brada pěkně uhlazená,
vlasy úzce přistřižené,
obrovský meč v pravé ruce
s pochvou zdobně vykládanou.
Poznal Prokop Svantovíta,
za ním objevil se Tříhlav;
přes oči a ústa jemu
závoj splýval zlatotkaný,
neměl znáti srdce lidí
ani soudit jejich činy:
obraz hrozné lhostejnosti,
kterou vždycky ku člověku
příroda se vychloubala.
70
Sotva zmizel v pološeru,
růžový mrak rozvlnil se
a po jeho proudech táhly
labutě a holubice
duhami za křídla sněžná
přivázány k velké škebli,
v které stála svatá Lada
v lesku nesmrtelné krásy.
Ňadra měla obnažena,
plný bok jen zadržoval
průhledný šat, že se nesvez’
k jejím nohoum jako oblak,
před sluncem jenž rozplývá se.
Vlasy zlaté padaly jí
po skráních a po ramenou
kadeřavým vodopádem
k růžové až paty důlku;
v ústech měla poupě růže,
v ruce pravé měla jabko
veliké a granátové,
věčný symbol zúrodnění.
Smích spal v jejím obličeji,
rozlit po něm zlatou vlnou,
div nespláchl s korálových
rtů jí poupě, jež se chvělo,
a jak tiše sklonila se
nad Prokopem, ihned spadlo
s jejích úst v změt jeho vlasů;
divoce se zachvěl Prokop
pod těch ňader žhavým sněhem,
sebral sílu nadpozemskou,
na loži se rázem vzpřímil,
křížem čelo požehnával.
Přelud zmizel a s ním záře,
71
kolem tma, však z kouta sluje
vyšleh’ náhle rudý plamen,
provázený dutým třeskem,
jak by tisíc hromů rázem
vzbudilo se, divý hlomoz,
jak by zem se třásla, vody
jak by tryskly z hlubin k světlu,
a ten plamen stále větší
svíjel se jak lesklá zmije,
a v něm Prokop rozeznával
temný stín, jenž rázem zmizel,
sotva plamen v před se šinul –
temný rachot neustával.
Perun mluvil.
Rychle Prokop
skočil z lože, sepjal ruce,
jal se křičet velkým hlasem:
„Kde jsi, Pane Hospodine,
promluv nyní, mám-li věřit,
před kým sklonit mám svou šíji?
Pane, jenom krůpěj rosy
v zprahlou duši, jeden paprsk!
A vyvy, Síly, Živly, Moci:
kdo jste, proč jen v ohni rudém
obličej váš se mi jeví!?
Jehova vždyť sám též viděn
v ohnivém byl žhoucím keři!
Živlové, jste vy snad bohy?
Třtina člověk jen se chvěje,
když se náhle pohne země.
Já však ani nechvěju se,
hledám pravdu, Hospodine,
plakal jsem, teď ale úpím –
volal jsem, teď ale křičím,
72
a tyty, děsná, šklebící se
výhni rudá, z které Perun
ozývá se hukem hromu –
aj, zde kříže svaté dřevo,
v ruce s ním chci tebou projít,
bych měl zhynout! Já chci pravdu,
světlo, pravdu, slyšíš, Pane?“
A již v ruce berlu s křížem
vrh’ se v plamen s třeskem hromu;
tento shasnul, kotouč dýmu
otvorem se valil k nebi.
Šero jitra padlo v sluji.
Prokop ležel v středu model
zkrvácen a zedrán celý,
usmíval se lehce v spánku,
andělů jak zřel by zástup,
jenž se k němu snášel s nebe
a chlad s vůní řasným křídlem
vál mu v duši polekanou.
Světlo rostlo, otvor sluje
rozlíval ho celé moře,
jím se nazpět ubírali
andělé a k prahu nebes
skřivánek jen jásající
za nimi spěl s písní díků.
73
VI.
Včely.
„Velebí má duše Pána,
z prachu pozved’ stísněného,
hruď mi přikryl víry štítem,
když jsem tonul, dal mi ruku!
Alleluja! Alleluja!
Strhal všecky sítě vrahů,
v které lapili mé srdce,
jak list k vodám nakloněný
obrátil mou duši k slunci.
Prchly všecky stíny noční,
prchly v doupě skal a strží.
Jitro! Jitro! Alleluja!
Zem a nebe usmívá se
a má duše jásá blahem.“
Mohutným tak jasným hlasem
ráno Prokop prozpěvoval,
porážeje modly bohů;
bleskem lítal jeho topor,
mlátil, bušil, bil a drtil,
bleskem plálo jeho oko,
hruď se nesla pyšnou vlnou,
rty se chvěly hlasným zpěvem.
[74]
„Velebí má duše Pána!
Alleluja! Alleluja!“
Rozbil Prokop všecky modly,
z trosek jejich v koutě šerém
ohniště si pěkně srovnal
právě pod otvorem sluje,
aby dýmu sloupy šedé
volnou měly cestu k nebi.
Z kamení co zbylo ještě,
zídku srovnal, malou předsíň,
získala tím celá jeskyň,
kde moh’ dříví ukládati,
nástroje a potraviny.
Jeskyni pak čistě vymet’,
díry v stropě vycpal mechem
a ve skalách vytesal si
výklenky jak malá okna.
Balvan, jenž stál blíže vchodu,
vyhloubil si na kropenku,
jiný balvan byl mu stolem,
jiný klekátkem a ložem.
Vyšel v les. A kácel stromy,
chtěje sbíti pevné dvéře,
aby v zimě sněhu spousty
nezanesly vchod mu k sluji.
Přemýšlel, jak pluh by zdělal;
vesel stromy otesával,
velké větve přisekával,
klestí vázal do otýpek,
by je snadněj dostal domů;
holé kmeny ale přivlek’
silou obra až na pokraj
srázné strže, tam kde skála
75
skláněla se kolmou stěnou;
odtud pak je spouštěl dolů.
Hoj, to byla jízda divá!
Štěrk a hlína ve ručejích
valily se s každým kmenem,
ve kotoučích prach se zvedal;
dutě zaduněla země,
ohlas v dálce odpovídal.
Při té práci namáhavé
poledne jej překvapilo.
cítil, slunce kterak pálí,
sekeru svou zaťal v pařez,
ku modlitbě sepjal ruce,
pak po krátkém rozjímání
zašel v les. Chtěl najít sobě
čistý pramen svěží vody
a kořínky lesních bylin.
Dral se houštím; na mýtině
teď se octnul – jaké parno!
Cvrčků ostrá píseň zněla
z rozpukané, zprahlé země.
Mýtinu chtěl obejíti,
když tu náhle v středu jejím
starého si dubu všimnul,
který v dálku na vše strany
rozkládal své bujné větve.
Kolem dubu poletoval
vyplašený, polekaný
zástup včel a hlučuěhlučně bzučel.
U dubu se cosi tmělo.
Přišel blíž a viděl: hnědý
medvěd na zadních stál nohou
76
u stromu a hlavu celou
do dutiny stromu strkal.
Přední prackou začal potom
celé zlaté plásty medu
vytahovat. Prokopovi
líto bylo v této chvíli,
sekeru že nevzal s sebou.
Spolehal však v pomoc boží,
obešel strom nenadále
hledaje kůl nebo dřevo,
jímž by v boj se mohl pustit. –
Medvěd však jej spozoroval,
nechal medu, obrátil se
a po zadních nohou začal
točiti se za Prokopem.
Tento vida nebezpečí
nechal všeho, beze zbraně
šel mu vstříc – teď uskočil mu,
teď mu nadběh’ kolem stromu.
Honili se hezkou chvíli,
medvěd bručel rozzlobený,
oči jeho div mu z důlků
nevystouply, a srsť jeho
trčela, se čepejřila.
Bleskem nadskočil mu Prokop,
ruky vzmach, a mocnou pěstí
zasáhnutý prostřed čela
s temným řevem klesl medvěd.
Ležeti jej nechal Prokop,
k stromu šel – hle, z díry jeho
kynuly mu zlaté plásty,
veliké a plné medu.
Celý stoh jich vybral s chvatem,
sotva vše moh’ pojmout v náruč.
77
Myslil při tom, kterak medu
okusil sám Vykupitel
po zázračném z mrtvých vstání,
když se octl v společnosti
nevěřících apoštolů.
Medem též byl živ Jan Křtitel,
který rovnal stezky Pánu
a žil v poušti v dávných časech.
Po tak tuhé dnešní práci
chutnal doušek chladné vody,
který našel blíž své sluje.
Padala tam s kolmé skály,
pěnila se vodopádem
a sametem bujné trávy
stříbrnou se vlekla stužkou.
Obrátil se Prokop domů,
ale cestou létly za ním
zástupy včel vyděšených,
bzučely mu kolem hlavy,
snášely se níže k němu,
jak by chtěly před únosem
zachrániti kořist jeho;
sedaly mu na skráň, vlasy,
ruce, šaty, ale žádná
neranila poustevníka.
Provázený jejich hudbou –
vkročil v sluj – tu napadlo mu,
když zřel, kterak v jeho jizbu
rozletly se včelek roje,
že by moh’ je ubytovat
ve předsíni svojí sluje,
med by nikdy nechyběl mu,
aniž v boj by musil krutý
78
s medvědy a jinou zvěří.
Vzal dva plásty plné medu,
našel v skále dutý otvor,
zapustil je v rýhy jeho
a hned celý roj lét’ za ním,
spokojen tam usadil se.
79
VII.
Život v zimě.
Přišla zima, v sněžném šatě
stály hory, línou vlnou
kolem skály tekla řeka,
ostrý vítr zaburácel
každou chvíli od severu
střásaje svým každým hnutím
s větví stromů, které k zemi
pod sněhem se prohýbaly,
křišťály a diamanty.
Útulno teď bylo v sluji,
když se Prokop vrátil z lesa,
když vzplál oheň na ohništi,
vesele když zaplápolal
skalné stěny ozařuje,
které stříbrem jinovatky
leskly se a jeho září
ve duhových hrály barvách.
Prokop sedal u ohniště
ve hlubokém rozjímání,
aneb v práci splítal sítě
z ohybného vrby proutí,
spravoval též potrhané,
loďku teď si malou sroubil,
nářadí též hospodářské;
[80]
vším byl v této tiché poušti:
rolníkem i přívozníkem,
rybářem i lovcem smělým,
prorokem i poustevníkem.
V šerých dnech a zamlžených
hlavu v dlaních dlouho sedal,
přemýšlel o běhu světa,
o životě, o věčnosti,
o světě, jenž teď mu cizí,
v jiných barvách se mu jevil,
o přírodě, o té věčné,
neúmorné síle její,
o člověku, který neví,
odkud přišel a kam kráčí,
o jistotě oné víry,
která učí složit všecko
v Boha dlaň, jak v pevný přístav.
Jednou bylo pozdě večer;
chtěl již hlavu složit v lože,
když tu slyšel u vrat sluje
šustění a plaché kroky,
bolestné pak zamečení.
Otevřel a viděl lani,
s třemi kolouchy zde stála;
sotva zřela poustevníka,
radostně v před pokročila,
zamečela, v jejím hlase
cítil Prokop novou radost.
Vztáh’ k ní ruku, kterou ona
lízati se jala chvatně.
Jistě příliš krutá zima
zahnala ji k této sluji,
kde snad druhdy měla skrýši.
81
Prokop hladil srsť jí měkkou –
poklepal jí lesklou šíji,
dál ji lákal, do předsíně
zaved’ ji, snes’ mech a klestí,
suché chvoje nastlal pod ní,
večer hned pak vyřezal si
malou misku; když pak viděl,
mláďata že do sytosti
nassála se, začal dojit:
k medu měl též nyní mléko.
Malé jeho hospodářství
rychle rostlo, jednou z rána
viděl cos u lože svého,
jak to šuká, běhá, hraje,
přihléd’ blíž a viděl v šeru:
lesní králík byl to šedý,
za ním druhý soudruh vyběh’,
hráli si a dováděli,
našli v koutě ležet haluz,
škubali z ní svěží lístky,
mlaskali, a Prokop viděl
stíny jejich dlouhých uší
na protější stěně hráti.
Přál jim rád ty bujné skoky,
posuňky a kotrmelce
a měl radost, když vstal s lože,
že se ani neulekli,
hralihráli dál u jeho nohou.
Jednou Prokop pozoroval,
zásoba že medu jeho
mizí víc než obyčejně.
Koho měl mít v podezření?
82
Či se mýlil? V noci na to
slyšel slují temné kroky –
blížily se k jeho loži,
teď se opět vzdalovaly,
teď až v předsíň vzdálily se.
Ztichly teď a znova opět
zněly slují – ztichly znova.
Bzukot včel hned zazněl na to,
jako v létě když se rojí,
mlaskání, pak přežvýkání.
„Svatý Bože!“ jako bleskem
zasáhnutý chvěl se Prokop,
„zapomněl jsem zavřít dvéře
a snad medvěd, sveden zimou
aneb vůní medu, který
čenichá i z dáli, přišel
oloupiti moje včely?
A má laňka!“ – nedomyslil,
skočiti chtěl rázem s lože.
„Mám však po tmě potýkat se
s nepřítelem, jehož neznám?
Zas ty kroky, blíž a blíže –
jak mám s medvědem se pustit
v boj, když nevím, s které strany
skočí na mne?“ – Ruch se ztišil,
noc dál tmavým letla křídlem.
Rána Prokop sotva dočkal;
vstal, veselým, jasným hlasem
laň jej ihned přivítala,
jako vždy u jeho nohou
králíci si v mechu hráli:
k včelám šel, však tady žasnul –
plásty všecky vylámány,
včely v hlínu zadupány,
83
kolem rozházeno voštin,
a sbor včel, jenž unik’ vrahu,
u stropu se jizby tulil
v chumáč hustý, žalně bzuče.
Nevěděl, co počít Prokop,
urovnal, jak moh’ a doved’,
porouchané plásty včelám,
které brzy vrátily se
k svému dílu létajíce
jeskyní a vchodem sluje
jako světlé, zlaté slzy,
až se zcela utišily.
„Či snad byl to medvěd přece?“
Prokop dále rozumoval;
„jak se dírou v stropě protáh’
a pak našel k včelám cestu?
Čím to však, že laň mu ušla
a on sám mu nepad’ v spáry? –
Buď jak buď, dnes počíhám si.“
Motyku vzal, jal se kopat
blízko včel, vyhloubil jámu,
jak se dělá na medvědy;
na vrchu ji pokryl chvojí,
tiše pak a bez starosti
večer uleh’ na své lože,
poslouchal – a zas ty kroky,
nyní blíž a nyní dále,
nyní silný praskot chvoje –
buch! – to byla těžká rána!
„Bože! to byl jistě medvěd,
myslil Prokop, však on zpátky
nevyleze, v pevné kleci
84
teď se octnul, klidně mohu
spáti dnes jak moje včely.“
Sotva jitra dočkal Prokop;
sekeru vzal těžkopádnou,
opatrně kráčel k sluji,
opatrně nazved’ klestí –
ticho tam, ni hnutí malé;
směle sáhl Prokop v jámu,
v hustou srsť se zabořila
jeho ruka – posud ticho,
silou obra teď táh’ vzhůru,
v smích však vypuk’ nezkrocený,
nebo v jeho ruce zmítal
a se svíjel s rykem Rarach
jazyk při tom vyplazuje,
celý od včel propíchaný,
opuchlý a plný krve.
„Jak, ty na med? Věru dosti,
brachu, jsi mi ztrestán za to! –
Mlsoune, já měl bych věru
ještě víc tě potrestati.
Nyní běž a nanos vody,
dosti nahnal jsi mně strachu!“
Rarach celý polekaný
jal se lízati mu ruce,
pak vyplnil jeho rozkaz;
v krátké chvíli opět zmizel,
zkrotl tak, že plnou volnost
přál mu Prokop, beze všeho
sám ku práci dostavil se,
kdy jí bylo zapotřebí.
Ale zcela povahu svou
85
zlomyslnou, potutelnou
přece zapřít nedovedl.
Maličkostmi často škádlil
pána svého při modlení,
prchlivost v něm často vzbouzel,
třeba potom krutým trestem
pykat musil za svou zlobu.
Jednou Prokop u ohniště
sedě dříví přitesával;
Rarach u něho se plazil
a tu počal z dlouhé chvíle
kusy dříví, stonky větví
klást mu na obrubu řízy,
uměním svým pekelnickým
v ropuchy a ve háďata
proměnil je, tak že brzy
sluje byla plna plazů,
již se z řízy poustevníka
rozlézali na vše strany.
Dlouho klidně nechal Prokop
tropit ďábla tyto šašky;
najednou však obrátil se,
kříž udělal na tu havěť,
střás’ ji s řízy, a ta rázem
v plameny se proměnila,
modré, žluté, zelenavé,
šlehající na vše strany.
Raracha ty zasáhnuly
v tvář i stehna, rudým vírem
kol něho se zatočily,
on v nich úpěl a se svíjel
až ku vchodu sluje – prchl
a do tří dnů nevrátil se.
86
Když pak přišel, musil Prokop
z hloubi duše zasmáti se,
vida celé tělo jeho
popálené na všech stranách.
Dlouho však to netrvalo
a zas nové pokušení
smyslil Rarach, v misku mléka,
již měl Prokop ku snídaní,
naházel mu zvadlých listů,
špinavých a polo ztlelých.
Ráno do kouta pak zalez’
chtěje odtud pozorovat,
kterak Prokop rozzlobený
mrští miskou plnou listí.
Kterak ale podivil se!
Prokop vstal a po modlitbě
jak se dotek’ kraje misky,
by ji k ústům lačným pozved’,
vylétl z ní jedním rázem
motýlů roj sněhobílých,
zakroužil se vírem v sluji
jak oblak sněžných vločků,
jak déšť lístků bílých růží,
k stropu vznes’ se a pak zmizel.
Udiven zřel za ním Prokop;
z mléka stoupala však vůně
neobvyklá, svěží, sladká.
Vypil mléko svatý Prokop,
na Raracha, který studem
do kouta se plaše krčil,
mlčky jen se usmál tiše.
87
VIII.
Boj se zubrem.
Odhrnulo mladé jaro
zemi snivé, zádumčivé,
sněhu bílou loktuš s hlavy.
Zem se trochu pousmála,
zachvěla se v jarním slunci
jako dítě zimomřivé;
brzy ale střásla s vlasů,
s černých lesů sníh a jíní,
a již nic se nedivila,
že klín její jednou z rána
byl pln mechu, konvalinek,
fialek a petrklíčů.
Což to jaro dělá divy!
Dechne – zmizí jíní stromů,
skočí – na řekách led pukne,
výskne – skřivan vzhůru letí.
Což to jaro dělá divy!
Rozhlédne se – kolem pažit,
zamihne se – všude vůně,
usměje se – v srdcích láska.
[88]
Vyšel Prokop z chýže svojí,
s hlasným zpěvem otevíral
až do kořán vrata sluje.
Vůně proudy oblily jej,
zvadlé listí spící v mechu,
nové listí na haluzích:
vše se chvělo sladkým dechem.
Mocným proudem osvěžený
do jeskyně vzduch se hrnul,
zlata paprsk šlehl do tmy.
Laň v předsíni poustevníka
zvedla hlavu, zamečela,
a ty včely blíže stropu
vzbudily se, jak by na ně
zaťukalo prstem jaro.
Vzbudily se, zabzučely,
nejdřív jednu starší družku
vyslaly ven na výzvědy,
zda jest pravda, co se děje;
ta snad ale okouzlena
květy, zelení a vůní
zbloudila kdes na mýtině,
nešla dlouho – plným sborem
pustily se všechny za ní,
lítaly zas vchodem sluje
kolem hlavy Prokopovy,
míhaly se v rychlém letu
jako zlaté kapky deště
oživené, každá v ucho
zabzučela poustevníku:
Jaro je tu, jaro, jaro!
Čarovných dnů celá řada
nastala teď s mladým jarem.
89
Prokop neustával v práci,
nevěděl, jak čas mu prchá;
sotva v noci po modlitbách
uleh’ v lože, zas jej vítal
veselý zpěv vlaštovice,
jež na trámci jeho vrátek
zdělala si družné hnízdo.
Stále čilý neustával,
kácel stromy, otesával,
nářadí též svoje zkoušel,
jež za dlouhých, zimních nocí
zdělal sobě pilnou rukou.
Vyšel ven a na skalině
plochu našel mezi lesy
vhodnou k založení pole.
Chtěl ji zorat, hlasně hvizdnul
na Raracha, šel si pro pluh,
zapřáh’ čerta, zvedl otku
a již první mocnou ranou
zranil černá prsa země.
Tato ztěžka podala se;
na skalisku tvrdá půda
vzdorovala dlouho rádlu;
první brázda byla mělká.
Nechal Prokop stát pluh s čertem,
obešel dřív celé pole,
v každém rohu zastavil se,
v každý světa úhel kříže
dělal rukou žehnající
a promlouval v čtyry strany:
„Země, matko lidí, slyš mne!
Skálo, jež jsi do nedávna
90
oltářem snad byla bohům
lživým, klamným, vymyšleným,
oltářem buď lidské práce,
kolébkou, zkad život jiný,
lepší, plodný, úrodnící,
rozvlní se zlatým proudem
šumících a plných klasů...
Země, já tě zasvěcuji
místo vody posvěcené
prvním potem čela svého,
v mysli maje, co řek’ v ráji
k člověku Bůh rozhněvaný:
V potu tváře budeš sobě
nyní chleba dobývati!
Skálo, kde snad do nedávna
rej se míhal zlobných duchů,
čarodějnic, poledníků,
schyl svou šíji; nebo větší
čaroděj se blíží k tobě –
lidský duch, jenž z nahých prsou
tvých jen bleskem rozdrcených
kouzlit bude zlaté klasy.
Pomni, že tvá hrouda každá
prsem jest, zkad život věčný
v zrno vtéká, které pučí,
zkypři tedy svoji půdu,
odhal šat, jenž přikrývá ti
kamením tvé lůno měkké,
tučnou prsť, kam síti budu.
Jménem Boha služiž lidem!“
Obešel tak Prokop pole,
s modlitbou se vrátil k pluhu,
zvedl otku, pobíd’ čerta,
91
zaryl rádlo v tuhou skálu,
táhl pracně, namáhavě
ještě jednou první brázdu.
Rarach kabonil se v tváři,
napínal své svaly všecky,
ani pochopiti nemoh’,
co si to zas Prokop smyslil,
k čemu to – ba jistě proto,
by jej týral; zastavil se,
ani krokem nechtěl k předu.
Dlouho Prokop neotálel,
zvedl otku, píchl čerta,
zaskučel ten úpěnlivě
a zas dále táhl brázdou.
„Do hloubky víc!“ zahřměl Prokop.
Čert se vzpjal a zarejdoval,
takže v brázdě skoro zmizel
s celým pluhem; v téže chvíli
cítil otku na svém hřbetě.
„Zmetku, neznáš míry v ničem,
orej mělce!“ hřímal Prokop.
Rarach vytáhl pluh z jámy,
jal se táhnout novou brázdu,
ale sotva rádlem tknul se
tvrdé půdy, při tom bzíkal,
jak by sršán sed’ mu na nos;
sotva stačil jemu Prokop,
dohonil ho, zvedl otku
a čert cítil, zač to stojí.
„Nyní v pravo kráčej brázdou!“
Čert se dlouho nerozmýšlel,
do útěku dal se v pravo,
byl by málem s kolmé skály
s sebou strh’ i poustevníka.
92
„V levo víc!“ ten křičel znova,
a zas celý potah letěl
v levo, tam se v husté mlází
zaplet’ – však tím potrestal se.
Samé hloží, ostružiny
Raracha tam přivítaly;
ven chtěl, ale dál a dále
zaplítal se víc a více,
konečně až Prokop musil
toporem svým přesekati
husté trny; vytáh’ čerta,
krvácel již na všech stranách.
Prokop zlobiti se nemoh’,
viděl, že to nejde s čertem,
vypřáhl jej, poslal domů,
nechal pluh stát na úhoru
a v les vešel v zamyšlení.
Rozhrnoval husté větve,
mladým listím obsypané,
krokem každým vzbouzel v mechu
tisíc vůní rozmanitých;
zastavil se – slyšel z dálky
temné rány, jak by kdosi
bušil něčím tvrdým o zem.
Zabočil v směr těchto zvuků,
stanul – větve nazved’ zpola,
viděl, trnul a hned byl by
zajásal – však zamlčel se.
Mezi mlázím v husté trávě
ležel zubr obrovitý,
spokojeně žvýkal trávu
okusuje svěží mlází.
Hlava jeho byla balvan
93
potažený drsnou kůží,
místy valně rozpukanou,
jeho šíj to skalin svazy,
místo mechu na nich tměla
z daleka se krátká hříva,
jak dužiny obrovité
klenula se žebra plecí,
jako trámy byly kosti,
a ten ocas – ten byl kyjem,
bušil v zem, až zachvěla se
každou ranou, až prach hustý
v kotoučích se zvedal za ním.
Obešel si Prokop zubra,
tak že tváří v tvář mu patřil,
skrčil se a jednou ranou
s praskotem vše shrnul větve,
tak že zubr viděl pouze
jeho hlavu v rámci vlasů.
Upřel Prokop, upřel pevně
na zubra své žhavé oči
veliké a demonické,
zubr svojich neodvrátil,
vydržel ten přísný pohled,
přestal pouze tlouci o zem
ohonem svým chundelatým.
Dlouho dívaly se na se
mohutné dvě hlavy tyto:
zubr – síla nezkrocená
přírody, té neúmorné,
divoké a nepodajné,
člověk – síla zušlechtěná
jiskrou ducha myslícího,
posvěcená utrpením,
94
zmohutnělá sny a prací.
Prokop zraků neodvracel;
zdálo se, že jiskry srší
z jeho očí, a ty jiskry
splétají se v žhavé kruhy
kolem zubra, jež ho tisknou,
šíj mu schvátí jako jarmo,
zchromí údy gigantické.
Prokop vstal a vstal též zubr,
sklopil hlavu, kráčel zvolna.
Ani slova nepromluvil
poustevník, jen majestátně
kráčel lesem, zubr za ním.
Došli k pluhu, kynul Prokop,
zubr sám se sklonil v jarmo,
a již hravě dařila se
těžká práce; země tuhá
jakby měkla, brázdy černé
za sebou se pěkně táhly
jako vlny v rovné čáře.
Rázem vše se proměnilo,
raněná zem těžkým pluhem
zavoněla; z niv a lesů
různé ptactvo hned sem slétlo:
havran, který vážně kráčí,
vrána, která poskakuje,
pěnice též přišla plachá
i sbor vrabců dovádivých,
vysoko však ve azuru
kolébal se šedý skřivan,
nejsladší svou jásal píseň,
95
jakby tušil, že zde někdy
rozvlní se oseníčko
zelené a měkké, v které
uloží on hnízdo svoje.
Napadlo tu Prokopovi,
aby čerta připřáh’ k zubru,
ne že rychlej šla by práce,
ale aby Rarach zlobný
nezahálel, z dlouhé chvíle
nevymýšlel pokušení.
Pomyslil a vykonáno:
zubr nechal trpělivě
připřáhnout si k boku čerta,
jenž se vzpíral, vyhazoval
kopyty a skučel hlasně.
Divný párek, s kterým oral
tvrdou skálu svatý Prokop!
Chvíli šlo to – ale Rarach
chtěl se pomstít Prokopovi,
chytil střečka, jejichž stádo
lítalo kol orajících,
a když s pluhem otáčeli,
zubrovi jej strčil v nozdru,
z které dým se valil v sloupu.
Rázem škubl sebou zubr;
střeček v nozdře jeho bzučel,
šimral, lezl, píchal, bodal;
vymrštil tu zubr zadkem,
ranou pluh rozdrtil jednou,
ocasem svým zasáh’ čerta,
takže odlít’ omráčený.
Prokopa, jenž obrovitou.
zadržeti chtěl jej silou,
96
do provazů pluhu zaplet’,
zježil hřívu jako hřeben,
z oka blesky sršely mu,
dal se v hon a po skalinách
smýkal v letu poustevníka
až na pokraj srázné strže,
kam chtěl vrhnouti se střemhlav.
Začal nyní děsný zápas:
zubr vzpjal se celou silou,
Prokopem chtěl mrštit dolů;
tento strhal jako stébla
provazy, v nichž zapletený
po skále byl k strži smýkán,
obrovskou se vztyčil mocí,
zubra za oba chyt’ rohy,
o skalisko opřel patu,
ponořil zrak v oči zubra,
z kterých blesk za bleskem sršel,
zpátky tlačil neúprosně
netvora, jenž vzpíral se mu,
ohonem tlouk’ na vše strany,
takže prachu oblak hustý
chvíli halil zápasící.
Tu když boj byl nejděsnější,
naklonil se k zubru Prokop,
až dech jeho cítil žhavý,
pošeptal pak jemu v ucho
jedno slovo – náhle zubr
jako zdrcen klesl k zemi.
Tak se řítí jednou ranou
pralesa dub, který blesku
nastavoval vzdorné čelo.
Chvíli ležel jako mrtvý,
zavřel oči, sotva dýchal,
97
volně dal pak svázati se,
s Prokopem šel jako kůzle.
Takto oral Prokop s čertem
a zápasil s plachým zubrem.
98
IX.
Divní hosté.
Mnoho roků rychlým křídlem
přes Prokopa létlo hlavu,
co žil v sluji na Sázavě.
Pod večer se z lesa vracel
Prokop prací unavený.
Stíny táhly se již dolem,
každý strom, jak hnul se vítr,
se snětí zdál tmu se střásat;
v úžlabinu zabočiti
Prokop chtěl v svém zadumání,
když tu slyšel lidské hlasy:
zachvěl se – po řadě roků
opět první lidské hlasy.
Cítil náhle slzu v oku,
zastavil se – slouchal dále,
hlasy různé blížily se.
Kdo to jen sem zbloudit mohl?
Praskala klesť pod nohami
osob, které blížily se;
teď již mezi haluzemi
rozeznával černé pláště,
dlouhé hole, jako berly,
klobouky, jichž velká střecha
[99]
stínila tvář cizích mužů.
Cizím hovořili hlasem,
jemuž Prokop nerozuměl,
poznal jen, že jsou to mniši,
z posuňků a šermování
rukou, že zabloudili z cesty
a se v tuhém octli sporu,
kam as nyní zaměřiti.
Rozhrnul teď rychle větve,
předstoupil a hlasem velkým
po latinsku oslovil je.
„Pokoj s vámi, bratři v Pánu!“
Se všech stran jej obklopili,
podávali jemu ruce,
latinou teď hovořili
všichni jeden přes druhého,
kudy cesta k Vyšehradu,
kdo jest on, kde jeho domov,
by šel s nimi, provodil je.
Jedni od hlavy až k patě
prohlíželi jeho oděv,
druzí opět cizí řečí
rozkládali mezi sebou,
a zas k němu po latině
prosbu vznesli, by v své chatce
noclehu jim dopřál vlídně
a pak zítra vyvedl je
z hloubi lesa, jehož vlny
se všech stran je obklíčily.
Pousmál se vlídně Prokop,
zaved’ mnichy v svoji jeskyň,
omlouval se, že jest chudá,
jak se sluší poustevníku.
100
Mniši zvědavě a plaše
do kola se rozhlíželi.
Kde co měl, jim všecko snesl:
mléko laňky, medu plásty,
vodu zřídla, a pak jal se
na zemi jim stláti lože.
Rozdělal též v krbu oheň,
pak v střed jejich posadil se,
naslouchal jich rozhovoru.
Zvěděl, že jsou mniši z Němec
a že bloudí celým světem,
víru Krista hlásajíce;
zvěděl, že sám papež z Říma
dal jim k tomu povolení
a že císař římský do Čech
sám je vyslal na vyzvání
Oldřicha, jenž v Praze sídlem,
aby v Čechách pomáhali
šířit pravou víru svatou.
Mluvili též o jednotě
církve, která všecky různé
kmeny pojí jednou páskou,
chválili svůj klášter doma,
neradi jejž opustili.
Haněli ty české lesy
neschůdné a nekonečné,
i řeč – jež jim byla cizí.
Na konci když najedli se,
odříkali zpěvným hlasem
nešpory své po latinsku
a pak cestou unavení
svalili se na mech v lože,
a jak padli, usnuli hned
všichni spánkem spravedlivých.
101
Neusnul však svatý Prokop;
nad ohništěm, které hasnouc
v popel skrývalo své žáry,
seděl v bolném zamyšlení.
Cítil náhle, jeho duchu
že se propast otevírá
hluboká a nekonečná.
Blahý pocit jeho štěstí
zmizel bleskem v této chmuře.
která jako pavučina
jala v sítě jeho duši.
Sama sebe jal se ptáti:
Čím jsi byl zde v této poušti
svému lidu, svojí vlasti?
Sobě žil’s jen, ovšem v klidu,
ale rovněž v nečinnosti.
Je ten život, který žiješ,
zcela tvůj, bys dle své vůle
tak jej skrýval všemu světu?
Nebyl’s víc než pařez suchý,
v pralese jenž mrtev dřímá,
v letě halen v suché listí,
v zimě pohřben v hustém sněhu.
Snil a zahleděl se dlouho
na mnichy kol dřímající,
a ve vlastní zpovědi své
pokračoval tich a smuten:
Hle, ti vlast svou opustili,
pěkný klášter, opatřený
pohodlím, kde v lepší službu
obětovat mohli nebi
žití svého květ i plody.
V neznámý kraj vydali se,
v neschůdné ty černé lesy,
102
hledají a snad též najdou
cizinci, co ty’s již dávno
měl pro lid svůj učiniti.
Němci jsou a po latině
chtějí mluvit k bratrům tvojim,
jednou rukou chtějí podat
světlo víry, druhou ale
vyrvat otců jazyk svatý.
V jedné nesou symbol kříže,
v druhé ukrývají kleště.
Běda, nyní se již octli
na prahu tvé domoviny,
k Praze hledají už cestu.
Oldřich, kníže, sám je vyzval,
a ty, který měl’s již dávno
svému lidu kráčet v čele
roven sloupu ohnivému,
řadu let, zde ztajen, ukryt,
neznám plodný život trávíš.
Prokope, ty’s hřivnu svoji
zakopal, nuž nyní vzmuž se,
vykopej ji, využitkuj,
z tmy teď k světlu prokopej se,
k práci povstaň z nečinnosti.
Zachraň jazyk svému lidu,
řečí svou ať svého Boha
vyznává, vstaň, po šlépějích
jdi, jež ukázal ti Cyril.
Ale jak? V čas přijde rada.
Zamyslil se opět znova,
rozhlížel se celou řadou
šťastných let, jež strávil tady
103
zapomenut celým světem.
Cítil blahé ujištění,
nadarmo že nežil tady.
Cítil, kterak jeho duše
otřesena mnohou bouří,
vzpjala se a utužila,
kterak síly jeho vzrostly,
vůle jak v něm zmohutněla,
s přírodou jak tuhý zápas
byl mu školou pro budoucnost,
jak má s lidmi zápasiti.
Vzpomínal, jak všickni velcí
proroci i apoštolé,
nežli vyšli kázat lidu,
s duchem svojím o samotě
v poušti dlouho hledávali
sílu, klid a povznesení.
Na spící zas patřil mnichy
myšlének hned nová řada
klíčila tu v jeho duchu.
Myšlénko, ty’s všemohoucí!
Símě tvoje sotva padne,
již jest stromem, z jehož větví
rozlehá se hlahol ptáků,
slavících tvé velké příští.
Necítil se Prokop více,
hněv jej pojal k cizozemcům;
pouze práva pohostinství
chránila je v jeho sluji.
Ale povstal jedním rázem,
strhal mračna svojí dumy,
vítězným a velkým hlasem
104
jal se jásající zpívat
otců hymnu dávnověkou:
„Hospodine pomiluj ny!“
Hlas jeho se rovnal bouři,
strh’ v svůj souzvuk stěny sluje,
které spolu hlaholily,
vzbudil v roklích spící vítr,
který prales rozkolébal,
a již se to tichou nocí
valilo jak velká hymna,
jako duchů chorál valný:
„Hospodine pomiluj ny!“
Staré stromy, ve svém klíně
které hvězdy kolébaly,
lípy, jedle, buky, břízy,
mech pod nimi, zřídla z luhů,
tisíc k tomu divných hlasů
z roští, strží, slují, z houští,
stéblo trávy, haluz dubu:
vše se chvělo s jeho písní,
hřmělo, pělo, burácelo:
Hospodine pomiluj ny!
Lesů šum, jenž jako bouře
nad slují se valil z dálky
a zpěv hlasný poustevníka
probudily spícispící mnichy.
Jedni žehnali se křížem,
a zas klesli v tichý spánek,
druzí ale rozhlíželi
kol se plaše po jeskyni.
Ohniště žár zmírající
vrhal dlouhé černé pruhy
po stropu a skalných stěnách,
105
v koutě ale uviděli
Prokopa; zde klečel, hlavu
nakloněnou maje k zemi,
ruce k nebi roztažené;
gigantické stíny černé
činily, že v nekonečnost
zdál se tratit, splývat celý;
při tom zpíval mocným hlasem,
vítr z lesa duněl, hřímal
v jeho tonech drsnou písní
v neznámé jim cizí řeči.
Nevěděli, velkým hlasem
že on pěl, když vzbudili se:
„Vyžeň Němce, cizozemce!“
Tušili však jakous tíseň,
jak jim úží dech i srdce;
rychle křížem žehnali se
šeptajíce mezi sebou:
„Bože, to je černokněžník,
pohanský kněz, sluha ďáblův!“
a zas tváře ustrašené
kryli v mech a žehnali se.
Přišlo jitro. Jako obr
povstal Prokop; silným duchem,
jasně nyní cíl svůj viděl.
Usmíval se jako slunce,
po bouři když zlatí mračno.
Snesl mnichům med a mléko,
vzal svou hůl a přepásal se,
pak své hosty ustrašené
mlčky, beze slova vyved’
ze sázavských, černých lesů.
106
X.
Klášter.
Hoj, vy lesy, staré lesy,
kde jsou ony časy dávné,
z nenadání v chvíli ranní
v ticho vaše dřímající
když vpad’ náhle honců jásot,
rohů ples a chrtů povyk,
ořů řeht a jezdců smíchy?
Kdy ozvěna na štít skály
usedla si v tiši lesní
jako tetřev vyplašený,
bijíc křídly v divém plesu,
až se v skalách pod balvany
vzbudil vichr dřímající,
vzbudil a svou bradou zatřás’,
až se chvěly vršky sosen,
sněti dubů, bříz a jedlí
postrachem a podivením,
a se ptaly v šumném sboru,
co se stalo, co se děje?
A když nad pobitou zvěří
v buků šeři v stinném chladu
vyprázdněn jest plný pohár
[107]
na zdar štěstí loveckého.
Hoj vy lesy, staré lesy,
dojista že vzpomínáte
oněch starých, dávných časů,
kdy pohádka vládla světu.
Ještě staré vaše sosny,
modříny též zamyšlené,
kterým visí vousy s brady
jako starcům, jako dědům,
vzpomínky těch dobrých časů
šumí, šumí, vypravují
mladým vnukům na pasece
v dlouhých nocech, když svým stříbrem
korun jich se dotknul měsíc
a je vzbudil k snivým dumám
jak zpěv zladí srdce lidská:
Šumte, šumte, staré stromy,
báje svoje v mou též píseň!
Navrátil se Prokop v sluji,
když byl mnichy doprovodil,
s jasnou myslí jako vždycky
sekeru svou chyt’ a zvedl
a jal se dub přitesávat,
rozpřádaje dlouhý řetěz
myšlenek a předsevzetí,
jež mu v noci rozvlnily
ku hlasnému zpěvu srdce.
Náhle divý, neobvyklý
ton se zachvěl v tichém dolu,
projel stromů korunami,
budil spící ohlas v skalách:
fanfara to lesních rohů.
108
Udiven trh’ sebou Prokop,
zastavil se v práci svojí
v dálku bedliv naslouchaje.
V těchto hvozdech, zvyklých pouze
hymnám vichrů, pádu kmenů,
když se vlastní tíhou řítí,
divně vyjímal se náhlý
rohů zvuk – v něm skrývala se
lovů celá epopeje.
Vesele a lehce zazněl,
zpíval, hrál a jasným zvukem
zdál se s lovci laškovati;
ostrých not pak tryskl chumáč,
krátkých, drsných, vyzývavých:
to ryk zvěře vyplašené,
štěkot psů, běh srázný houštím,
praskot větví, hovor lovců.
Tony rostly v celé moře,
jež se valilo vždy blíže
jedním, širým, velkým proudem,
celý útok byl v té písni.
Krátký nápěv, jásající,
vítězný, jenž dlouhým echem
v skalách zněl – zvěř dohoněna,
zaskočena, poraněna,
uštvána – zas nové zvuky
něžné, tklivé, roztoužené,
žalující dál a dále,
s nimi lov se tratí v dálku
jako bouře na obzoru.
Sekeru zved’ zase Prokop,
a zas drsné, jednotvárné
zněly rány tichým hvozdem.
109
Náhle v houští ryk a ševel;
v předsíň sluje udýchána
vrazí laňka Prokopova,
klesne k nohoum poustevníka,
chvěje se a k němu vzpírá
veliké své hnědé oči.
Jaký div, na hlavě její
kříž se leskne divnou září,
z paprsků tak divné krásy,
v boku šíp jí trčí ostrý,
pod kterým krev rudá stéká
stydnouc v kapky rubínové.
Před jeskyní zazněl nyní
rohů hlas a již sem vskočil
lovec pádným, smělým krokem.
Ztepilý byl, černovlasý,
hrdé tváře, bystrých tahů;
rozhlížel se na vše strany,
luk mu vypad’ udivením.
„Kdo jsi, jenž zde bydlíš v poušti?“
„Oldřichu, proč poranil jsi
moji laň, což neviděl jsi,
kterak sám Bůh znamenal ji?“
S těmi slovy vytáh’ Prokop
z rány šíp a požehnal ji,
ta se rázem zacelila;
na to vlídně pohladil ji
lesklou šíji a pak pravil:
„Hříšník jsem a sluji Prokop,
v této poušti dlouhá léta
žiju řádem Benedikta,
království bych boží získal.
110
Vítej, kníže, v tuto sluji,
k velkým věcem Pán tě chystá.“
„Mne, vždyť pln jsem černých hříchů!“
odpověděl kníže Oldra,
„kdybys chtěl mne vyzpovídat,
s důvěrou bych potom větší
mohl, otče, mluvit s tebou.“
Stalo se, jak přál si kníže.
„Žízním, otče!“ pravil Oldra,
„roznícen jsem velkým během,
dej mně píti, sám co píváš.“
Nabral rychle Prokop vody,
ze srdce jež tekla skále.
Jako víno nejvzácnější
zachutnala Oldřichovi.
Sedli pak a hovořili.
Prokop jásal z hloubi duše,
viděl sen svůj vyplněný,
jejž v něm vzbudil příchod Němců,
věřil, tak se mělo státi.
Vypravoval Oldřichovi,
líčil směle živým slovem
nebezpečí, v které pádí
česká země, kdyby k Bohu
cizí řečí lid se modlil,
věštil, kterak tyto stráně,
tento hvozd a údol tichý
ohništěm být mohou zemi,
odkud pravé spásy zoře
111
rozlije se ručejemi;
prosil jej a zapřísahal,
aby poslal mnichy nazpět,
ukázal mu ruku boží,
jak jej vedla k němu lesem
za stopami jeho laně
právě toho jitra, v kterém
Němci vydali se k Praze.
S úžasem jej slyšel Oldra,
vyskočil a jal se mluvit:
„Nuže sám ty, sluho boží,
seber zbožných bratří více,
kol sebe je shromažď všecky.
Žijte spolu v této poušti,
učte lid můj českým slovem,
učiním rád vše, co mohu
k poctě Panny, matky boží,
i milého Pána Boha.“
Oldřicha ven Prokop vyved’,
ukázal mu cestu lesem
a též místo, které nejlíp
pro klášter by hodilo se.
Jiný život nastal nyní.
Po třech dnech se Oldra vrátil,
ne již sám, než s družstvem svojím,
ne již sám, leč s lidem dělným;
nástroje vše měli s sebou,
s Prokopem šli, kam je vedl,
práce začla, topor lítal;
nejdřív vymýtěn kus lesa,
základy pak položeny.
Hvozd teď ožil řečí lidskou,
112
ruchem vozů skřípajících,
dopadáním pádných seker,
hlasy honců, řevem býků.
Pracováno neustále:
sotva jitro blesklo v stromy,
děláno i při měsíci,
v ouplňku když zářil jasný;
dřevěné zdi rychle rostly,
chrám se brzy vzpínal k nebi
a kol něho nízký klášter,
cel v něm dvanáct vedle sebe
ve prostředku s refektářem,
špižírny a zásobárny.
Do Prahy pak odjel kníže,
uchystal vše ku slavnosti
zasvěcení nové stavby,
přijel a s ním dvanáct mnichů.
Ze všech končin české země
hrnuly se davy lidu
ku Sázavě, jako divem
oživnul kraj druhdy pustý;
kde se vzaly, těžko říci.
Od severu, od západu,
od Labe a od Vltavy
neznámí tu vítali se,
neznámí si tiskli ruce,
cítili jen dobře všickni,
že zde našli, co tak dlouho
scházelo jim, čeho ani
nedala jim zlatá Praha,
Vyšehrad ni šedostěnný.
V středu mnichů ve průvodu
biskup Šebíř kráčel vážně
113
v skvostném rouše pod nebesy;
pražské kněžstvo v plné slávě,
Prokop s nimi s holou hlavou,
ruce spjaty, nohy bosy,
tak jak druhdy živ byl v sluji;
nechtěl nijak změnit roucho.
Kráčel klidně volným krokem,
výškou hlavy všecky předčil;
černé jeho dlouhé vlasy,
jimiž sem tam prokmitával
proužek šedin jako stříbro,
v kadeřích mu na ramena
splývaly do černých vousů.
Oko jeho plálo blahem,
zástupy kol hrnuly se,
každý k Prokopu se tlačil,
chtě se dotknout jeho řízy,
nebo slíbat pouhé stopy
jeho bosých nohou v písku,
tak že skoro biskup Šebíř
žehravostí se již horšil
v svojí duši. Vešli v kostel:
poprvé tu české slovo
rozlehlo se v jeho stěnách,
neb lid zpíval jásající
otců zpěvy starodávné,
když mši Prokop začal sloužit
dle obřadu slovanského.
Zatím Oldra, biskup Šebíř,
zemani a vladykové
smluvili se jednohlasně,
aby nové obci boží
opatem byl Prokop zvolen.
114
A když z chrámu vyšli v sboru,
před vším lidem biskup Šebíř
pronášel tu prosbu jemu;
mnichů sbor hned přizvukoval
a dav lidu hlučně jásal.
Ale Prokop sklopil hlavu,
nejmenší chtěl býti z bratří,
ano prosil, o samotě
by jej v sluji zanechali
s králíky a jeho laňkou,
s včelami a s milým Bohem.
„Dobře,“ pravil biskup Šebíř,
„když se zdráháš, budem volit!“
Vrženy jsou kostky losem.
„Špatně vrh’ jsi,“ pravil Prokop –
„o sebe dvě zavadily.“
„Ještě jednou,“ kázal Oldra.
Po druhé vrh’ Šebíř kostky.
„Nemá tentýž dvakrát házet,“
jal se namítati Prokop
vida, los že bude jeho.
„Nuže, sám teď hodím, ale
marné vše jest odmlouvání,“
s usmíváním pravil Oldra.
Kostky padly, Prokop zvolen –
Zpěčoval se, znova prosil,
zaklínal a zapřísahal,
115
všecko marné; ve průvodu
byl již veden do kláštera,
jenž mu se vším v celou správu
Oldřichem měl předán býti.
Lid se valil jako mračno,
ale brzy zpět se hrnul,
s ustrašenou tváří čekal
u kláštera velké brány
zvěstoval pak udivený:
„Nelze nijak otevříti.“
Vystoup’ z davu kníže Oldra,
chytil kliku – marná snaha,
jak by vrostla v zem tak pevně,
bez pohnutí stála vrata. –
Vystoup’ z davu biskup Šebíř,
chytil kliku – marná snaha,
jak by srostla s zemí v jedno
bez pohnutí stála vrata. –
Vystoup’ z davu svatý Prokop,
nedotknul se ještě kliky,
a již samy rozlétly se
obě půlky velké brány
až do kořán s hlasným třeskem.
„Hospodin sám nyní volil!“
pravil Šebíř žehnaje se;
vypuk’ v jásot zástup celý –
Prokop opat vstoupil v klášter.
116
XI.
Rozdělení práce.
„Jménem Otce, Syna, Ducha,“
pravil v radě bratřím Prokop,
„opatem jste zvolili mne,
velkou tíži na má bedra
uložili nestatečná.
Nuže, slyšte, co já Prokop,
sluha boží, který v poušti
hledal Boha dvacet roků,
mluvit chci k vám v této chvíli:
líp se daří každá práce,
když víc rukou se jí chytí,
deset seker dřív dub sklátí
nežli ruka bez toporu,
nás tu třináct k svaté práci
podle vzoru apoštolů.
Velikým jest dílo naše:
tato poušť, jež plná lesů
neschůdných a bažinatých,
kde na skále hnízdí supi
a pod skalou rys a medvěd,
má se námi státi rájem;
z našich dlaní vypučeti
květ má s klasem, naší rukou
[117]
má být spoután bystrý ručej,
aby lidí pomocníkem
stal se místo sokem jejich.
To jest dílo vašich rukou;
větší však má úkol slovo,
slovo pravdy, povznesení,
útěchy a lásky boží,
kterým k lidu mluvit máme
v svaté řeči jeho otců.
I zde, v duších lidu, které
neschůdny jsou jak ty hvozdy
a jak ony plny zvěře,
vášní, hříchů a zlých zvyků,
zde zas kouzlit máme slovem
myšlénky květ s plodem činu.
Veliké jest naše dílo.
Nuže k práci rozdělme se,
každý chytni v ruku topor
dobré vůle, pevné snahy,
a ten dub se skácí dříve,
nežli kdyby v nesvornosti
z jiné strany jal se každý
tesat, bušit, řezat, sekat,
kolos ten by též v svém pádu
zasáhnul vás pracující.
Opatem jste zvolili mne,
slyšte, jak sám vyměřuji
obor svojich povinností.
Ku každému dílu první
dostavím se, poslední však
opustím já místo práce;
před kohouta písní první
skočím s lože a vás všecky
podle stáří půjdu zbouzet;
118
ku práci chci přihlížeti,
všady první při modlitbách,
poslední však k odpočinku,
u stolu též na nejzazším
seděti chci místě vždycky.
Bratři, jako děti k otci
přitulte se ke mně každý,
budiž přímost mezi námi,
láska s námi, shovívavost,
odpuštění, trpělivost;
říkejte mně prostě ,otče‘.“
Zaplesali všickni bratři,
tiskli ruce Prokopovi,
který dále pokračoval:
„Čtyři živly dohromady
tkají věčné roucho boží:
oheň, země, vzduch a voda.
Dva z nich, zem a vodu, svěřil
člověku Bůh, aby jemu
sloužily a pomáhaly
k uhájení živobytí,
dva vyhradil pouze sobě,
vzduch dal andělům a ptákům,
aby mezi ním a lidmi
prostředníky byli, v oheň
pouze sám on obléká se,
ať již sluncem hřeje zemi
aneb hvězdami jí žehná,
neb ve mračno zahalený
na křídlech svých blesků lítá.
Vždycky věčná buď mu chvála!
Nám dal k správě zem a vodu.
119
Bratři, vložte ruku k srdci
a pak vložte ruku k dílu.
Dvanáct bylo apoštolů,
rybáků jen prostých dvanáct,
a hle, oni proměnili
země tvář, týž Bůh je s námi.
Vizte zem a mějte soucit
s touto matkou všerodící:
zraníte-li ňadra její,
buď to pouze, zlaté klasy
by tu zacelily ránu,
skácíte-li v svatých hvozdech
jeden strom, hned v školce svojí
vsaďte jiný. Věřte jistě,
že zem cítí jako lidé.
V naše ruce vše, nač zříte,
složeno jest k zdaru, vzkvětu,
já sám, když jsem žil tu v poušti,
byl jsem vším, já lesy kácel,
oral půdu, chytal ryby.
Nyní zvol si každý práci
podle svojí chuti, nebo
jakou dříve zabýval se,
klášterní než složil sliby.
Koho těší jíti brázdou
za pluhem, kde ptáků hejno
hlasným oblétá jej rykem,
koho těší srp a kosa,
plné vozy klasů plných,
opratě hned chop se čile,
rolníkem buď, pracuj v Pánu,
kterak srdce tobě káže.
Kdo zas rád máš husté lesy
a jich písně mnohohlasné,
120
větrů bouři v jejich strunách,
slunce zlato v jejich listí,
rosné kapky v jejich mechu:
tobě lesy odevzdávám,
dodávej z nich všecko dříví,
k nástrojům jež zapotřebí,
ale rovněž sázej, štěpuj,
především však plaché zvěře
nebuď lovcem, buď jen strážcem.
Komu pohled příjemný jest
na řeku, když v slunci dřímá
o poledni v zlaté páře,
neb když bouří rozlícená
tepe v břehy, až to stříká
na vše strany drahokamy:
osedlej si její vlny,
uzdu hoď do hřívy jejich,
ať se pění, ať se práší,
buď u řeky převozníkem
jako druhdy svatý Krištof,
v noci choď po březích řeky,
houkej v dálku, zabloudilý
by tě brzy slyšel chodec,
na druhou jej převez stranu
a když jako smetí vichr
zmítat bude tvojí loďkou,
vykasej se a skoč do vln,
chyť na bedra zbloudilého,
o kyj svůj se opíraje,
a Pán, který dal ti vůli,
sílu též ti neodepře.
Ve dne chytej šupinatý
hlubin rod a mysli při tom
121
na duše, jež Pánu získat
první tvou je povinností.“
Souhlasili všickni bratři,
tiskli ruce Prokopovi,
který dále pokračoval:
„Živly dva Bůh vyhradil si,
vzduch a oheň, v kterých bydlí,
z dvou též živlů bytost lidskou
sestrojil si přeuměle,
z duše, z těla; těchto obou
dbát má člověk na své pouti;
duši tuží přemýšlení,
tělo tuží stálá práce,
často ale unavené
obé žádá odpočinku.
Nechte ducha, toho sami
v chvíli šťastné andělové
na bílé si chytnou křídlo,
ale tělo, hmota líná
jíst chce, pít chce, spáti žádá;
tím v ní opět síla vzplane
olejem jak oheň lampy.
O kuchyni dbáti dlužno,
o sklep též a zásobárny,
aby chudým mohlo zbýti
vždycky dosti k nasycení.
V této péči, v správě domu
střídati se budou bratři,
losem určí mezi sebou,
a kdo zvolen, trpělivě
na týden se chopí díla.
K službě boží ale všickni
122
pilni budem dohromady:
o půlnoci zazní žaltář,
před svítáním vstanem k hoře,
mezi jídlem o poledni
budiž čítán život svatých.
Jménem Otce, Syna, Ducha,
domluvil jsem, bratři moji,
opakuju ještě jednou:
Milujte se všichni spolu.
Shovívaví buďte k sobě,
nebo láska – to je všecko.
Ctěte zem, již vzděláváte,
mějte rádi každé zvíře,
včelu, která med vám dělá,
vola, který chléb vám chystá,
lani, jež vám mléko skytá,
vlka, jenž vás učí bdíti,
medvěda, jenž k smíchu nutí,
hlavně ale pod římsami
kláštera a chrámu, bratři,
vlaštovičkám přejte hnízda.“
Dohovořil svatý Prokop,
zajásali všichni bratři,
slíbili mu poslušenství,
slíbili si svornou lásku,
rozdělili mezi sebou
lesy, pole, vodu, klášter,
odešli pak po své práci.
123
XII.
Zápisky Rarachovy.
V svátek Maří Magdaleny
slavnost byla na Sázavě
hlučná, četně navštívená
od poutníků z blízka, z dáli.
Prokop sám chtěl sloužiti mši,
bratr Cyrill, jehož slovo
plné svaté výmluvnosti
řeřavé jak uhlí bylo,
nade hlavou hříšníkovou
mluviti měl o pokání,
o té krušné pouti k němu,
ostatní pak mniši měli
přisluhovat svaté službě
se svícemi rozžatými,
nebo v kůru dělat hudbu,
zpívajíce velkým hlasem
starodávné písně otců.
V tento den se přihodilo,
legenda co vypravuje.
Časně ráno po svítání
do lesa si Prokop vyšel
chtěje mysl osvěžiti,
[124]
myšlenky své sebrat chtěje,
jak to žádal svatý obřad.
Na nízký tu vystoup’ vršek,
rozhlížel se šírým krajem,
kterak davy lidu pílí
v pestrých šatech ku Sázavě.
Na velký chtěl sednout balvan,
na kterém vždy v rozjímání
vonnou lázeň ducha nořil;
tu však k svému překvapení
Raracha zřel, jenž tu seděl,
nohama se opíraje
o protější skálu; v prackách
držel velkou oslí kůži
oškrábanou, vyhlazenou,
jak z archivu klášterního
by ji ukrad’, rovnou oněm,
na nichž dobrý bratr Jimram
opisoval písmo svaté
zdobným písmem, pestré kraje
okrašluje rudou barvou.
V kůži bílou tuto Rarach
zatínal vší silou zuby,
prackami pak natahoval,
vytahoval, roztahoval,
jak jen mohl na všech stranách;
Prokopa si ani nevšim’,
šklíbal se jen škodolibě.
„Co tu děláš, pekel zmetku,
promluv, či mne neznáš více?“
„Jak bych neznal, boží sluho,
nejsou posud zahojeny
125
moje rány od orání.
Co tu dělám? viděl’s dobře,
domysli se, ipse vtip se.
Dnes je svátek na Sázavě,
množství se tam sejde lidu:
kalné vody, valné lovy.“
„Co s tou kůží?“ ptal se Prokop.
„Rač jít se mnou, sluho boží,
nevíš sám, že čas jít domů,
poslední již poutník zmizel,
v chrámu všichni čekají tě:
bratr Ondřej sedí v kůru,
nadýmá se jako holub,
div že vole nedostane
od zpívání, myslí jistě,
anděl v nebi proti němu
bídný jest jen koledníček;
bratr Radim v sakristii
v novém ornátě se pyšní,
vyšlapuje jako krocan,
druzí mu to závidějí;
máš to, otče, pěknou chásku
v klášteře svém pohromadě.
Bratr Jimram, stará kopa,
by nemusil po práci jít,
záda křivit, v potu kopat,
orat, rýti, stromy kácet,
v knihovně si pěkně hoví,
staré špiní pergameny,
maluje do písmen jejich
zástup trpasličích figur,
126
celý den R jedno hyzdí,
vzdychá při tom, pot utírá
rukávem si zašpiněným
s přemoudrého svého čela,
v duši pak všem vysmívá se,
kteří v potu tváře robí
na polích anebo v lesích.
Bratr Vít – ach, toho neznáš!
Řekne s tváří zbědovanou:
,Do lesa jdu, otče milý,
zázračných jdu hledat bylin;
nemocných je plný klášter,
mně se mastí nedostává‘ –
jde a jahod natrhá si,
napije se ze studánky,
do chládku si potom lehne,
sladký spí sen spravedlivých,
až polední slunce samo
splaší s jeho obličeje
hustý závoj chladných stínů;
probudí se, mne si oči,
rychle skočí, běží domů,
na cestě však uškubne si
v pravo v levo trochu trávy,
lopuchy neb jitrocele,
na nose co tak mu sedí,
a pak celý udýchaný
vypravuje v hloubi lesa
o vidění, o modlitbách,
o postu, jejž snášel v lese;
zatím čtverák ani neví,
od borůvek že má pysky
až do černa potřísněné.
Bratr Krištof – to ten pravý..pravý...“
127
„– Ustaň ve svém utrhání,“
přerušil mu Prokop hovor
ku zpáteční cestě lesem
obraceje kroky svoje:
„pojď a cestou já též tobě
něco pěkně připomenu:
Závist jen v tvém srdci klíčí,
vztek a zlost, že bratři moudří,
opatrní, spolehliví
úkladům tvým jen se smějí.
Dobře vím, jak bratr Ondřej
ondy ovce postřihoval
prozpěvuje při tom žalmy.
Ty’s za ním byl ukryt v roští,
sotva vlny malý vloček
od nůžek mu odpad’, dříve
než jej mohl dáti stranou,
ty jsi foukl ze vší síly
neviděn – a vloček zmizel
jak sníh, lehká pohra větrů.
Dobrý Ondřej dále stříhal,
ale s vlnou neshledal se,
od nůžek mu odlétala
jako pýří, jako smetí.
Ondřej křížem žehnal nůžky,
žehnal ovci – ale darmo,
tys však, zlobný pekelníku,
nemoh’ vydržet a spustil’s
ostrý smích, jenž prozradil tě.
Skočil Ondřej, vytáhnul tě,
svázal tebe jako ovci,
na klín tebe položil si,
ostříhal tě bez lítosti,
do hola, až v nahé kůži
128
pak tě pustil a měl radost,
jak jsi skučel v tuhém mrazu:
teď se hněváš na Ondřeje,
každé proč má vždy své proto.“
Ku ručeji zatím došli,
který šuměl přes kamení,
úzká lávka přepínala
jeho vlny, sotva jeden
mohl přejít bez úrazu.
Rarach skočil rychle napřed,
a když přešel, shodil lávku
zadním kopytem svým nazad,
rychle tato létla s vodou.
Na druhé stál straně Prokop,
ani nehnul brvou oka,
kynul pouze rukou svojí:
malý doubek, na pokraji
zřídla jenž stál, hned se sklonil,
ochotně přes proud se natáh’.
Přešel Prokop suchou nohou;
vlastní rukou zvednul doubek
řka: „Rosť v obra pět set roků,“
a zas klidně kráčel dále;
Raracha zas dostih’ cestou
a v své řeči pokračoval:
„Bratr Radim, rozumím též,
po chuti že není tobě,
kuchařem byl tento týden;
k hóře musil a pak zase
k antifonám, chyt’ si tebe,
a tys musil po den celý
v kuchyni mu točit rožněm,
129
zatím co v tvé hlavě líhlo
neplech se a taškaření,
šibalství,šibalství jak v hnoji červů.
Do zlata když kuře pěkně
opečeno jen se lesklo,
neodolal’s, strh’s je dolů,
začal jíst a chtěl jsi prchnout;
oblizoval’s ještě prsty,
an tu vrazí rozlícený
bratr Radim do kuchyně,
oknem pozoroval všecko;
v svatém hněvu chytil rožeň
v zadek ti ho vrazil celý,
jen se cukej zapíraje –
všecko, všecko je mi známo.
Nyní ale pověz přece,
co s tou kůží v dnešní svátek?“
Ušklíbl se na to Rarach.
„Což já nesmím do kostela?
Sám víš, že dnes velký zástup
lidí bude na Sázavě;
musím lovit hříchy jejich,
pamět má však již se krátí.
Proto včera předvídaje
podle ruchu lžic a nožů,
že den boží bude zítra,
bratru Jimramu jsem ukrad’
ten kus staré kůže oslí,
od něho jsem přiučil se
ctnému kumštu písařskému.
Schován v chrámu hodlám sobě
všelikými kliky háky
zapisovat lidské hříchy,
130
kterých nejvíc nadělá se
ve chrámu při službách božích.
Sluho boží, dej dnes pozor,
pamatuj, čert nikdy nespí.“
Lehounce se usmál Prokop,
zatím oba vešli v klášter,
kde již čekali jej bratři.
Prokop vstoupil v sakristii,
Rarach v kostel, neviděný
na kůr vlezl a tam k stropu
mezi trámy skrčil hlavu,
na kolena roztáh’ kůži.
Zazněl zvon a mše již začla.
Zprvu každý ruce spjaté
zbožně ležel na kolenou,
modlitbu svou odříkával,
aneb s kůrem zpíval spolu.
Když pak ujal slovo Cyrill,
teprv každý sluch svůj zbystřil,
aby ani slovo jedno.
neušlo mu, by moh’ všecko
vypravovat zase doma.
Polední však brzy vedro
opilo tak posluchače,
že již mnohý začal klímat
hlavu v taktu ukláněje.
Ihned měl tu Rarach práci.
Vesnický lid chytal lelky,
dostal čárku na pergamen,
stará babka třásla hlavou,
chrápala již skoro nahlas –
131
tu máš, bod stál v oslí kůži.
Mnich též mnohý zahřešil si:
bratr Radim, který svíci
hárající držel v ruce,
zaklel v tichu, nebo vosku
skápnula mu žhavá slza
na sevřené holé prsty –
hned měl bod na oslí kůži;
bratr Štěpán, u oltáře
který zpíval epištolu,
zapomněl, ký dnes je svátek,
spustil jinou; teprv Prokop
přísným když jej změřil zrakem,
rychle opravil svou chybu –
bod však tměl se v pergamenu.
Ba tam, jaké pohoršení
ve výklenku šeré kaple!
Právě v oné svaté chvíli
těla Páně proměnění
jeden hoch tak naklonil se
ke rtům modlící se dívky,
až jich rety sblížily se,
polibku až sladký ohlas
rozletěl se celým chrámem.
Ušklíbnul se notně Rarach,
oba chtěl si zapsat v kůži,
ale běda – nikde místa,
obě strany jedno moře
teček, bodů, kliků háků,
ani kouska místa nikde;
rád by smazal jiných třicet,
jen ty dva by moh’ si zapsat.
Jaká pomoc! Svraštil čelo,
pergamen chyt’ pevně v zuby,
132
o koleno opřel ruce,
by jej trochu povytáhl,
trhl sebou ze vší síly,
buch, a vrazil hlavou ve strop,
div že nespad’ omráčený.
V téže chvíli svatý Prokop
obrátil se u oltáře
chtěje zapět velkým hlasem:
„Modleme se, bratři!“ Rázem
utkvěl zrakem blíže stropu,
viděl vše, jak Rarach táhl
jak se praštil, jak se zachvěl,
s úšklebkem se šimral v hlavě,
tu se nemoh’ zdržet smíchu.
Ale hned čert přišel k sobě,
a než Prokop obrátil se,
měl již stát na pergamenu
vinu svoji ve způsobu
velké čáry křížem dolů.
Lhostejně teď ve své výši
složil Rarach obě ruce;
nestaral se více o lid,
ať již spí anebo zpívá:
to, že opat chyt’ se v sítě
jeho úkladů a nástrah,
úplně mu dostačilo;
ba on s to byl odpustiti
vše ty body, čárky, známky
za Prokopa provinění.
Hlučně lid se valil z chrámu,
rozptýlil se na vše strany,
mniši z chrámu vycházeli,
naposled též svatý Prokop.
133
Přitočil se k němu Rarach,
roztočil svou oslí kůži,
ušklíbnul se: „Sluho boží,
vzpomínáš, jak řekl jsem ti,
pozor dnes, čert nikdy nespí!“
134
XIII.
Zlatý pták.
Legenda bratra Víta.
Na smrtelném loži ležel
bratr Vít, kol něho mniši
klečeli a modlili se.
S rozžatou on svící v ruce
na prahu stál jiných světů,
rty mu bledly, oči hasly.
Náhle vzpjal se a mdlým hlasem
k Prokopovi děl a k bratřím:
„Odpusť, otče, a vy druzí
mějte všickni soucit se mnou,
když vás prosím jménem Krista;
vyslechněte zpověď moji,
kterou všem chci učiniti.
Dával jsem vám pohoršení,
líný byl jsem v službě boží,
zmařil jsem svůj život celý,
místo spásy svojí duše
ubohé a hříšné velmi
hledal jsem jen lidské štěstí.
Vídali mne často mnozí,
kterak s hlavou nakloněnou
[135]
ve hluboké chodím dumě,
vídali a říkávali:
„Vít se modlí,“ na svá ústa
kladli prst všem ku výstraze.
Ale já jsem zatím bloudil
v nesmyslných, bohaprázdných
snech a tuchách, přemýšlel jsem,
kde jest, co jest lidské štěstí.
Opate, vy bratří všickni,
umírám, hřích svůj teď cítím;
poslyšte, co před nedávnem
stalo se mi v hloubi lesa.
Nevím, je to pokyn nebes,
aneb výsměch pekla pouhý,
aneb pravda, kterou marně
tolik let jsem hledal v poušti?
Bylo jitro, první tucha
jeho létla stromů listím,
když snem divným probuzený
vyšel jsem v les za klášterem.
Červánek plál na východě,
v jeho ohni stály kmeny
mohutné jak rudé sloupy,
v trávě rosa kmitala se,
všecky květy podél cesty,
jak jsem do nich podíval se,
vstříc mně dechly svoji duši,
sladkou vůni, staré skály
kolem nahých přísných skrání
růžových par měly závoj;
z dálky zněla píseň řeky,
slyšel jsem, jak vlna každá
136
praví družce: „Dále, dále!“
Stanul jsem a sklonil hlavu:
Bože, jak ten svět je krásný!
V tom zazněly sladké zvuky
na píšťalu lesní kdesi.
Pastýř hrál ku nové pastvě
svolávaje věrné stádo;
viděl jsem jej v úžlabině,
jak hnal ovce podle skály.
Houštím šel jsem a zas píseň
dotknula se mého srdce;
dívka mladá na jahody
s malovaným vyšla džbánem,
zřel jsem, jak se mihla stromy
s plachetkou na útlé hlavě,
rudou jak mák vlčí v květu.
Šel jsem dál a duše moje
víc a více otvírala
bezdný kalich svojich tužeb.
Slunce svítilo mi v srdce,
cítil jsem, led jeho puká,
citu chudobka již zvedá
krví kolem potřísněný,
porosený okraj květu.
V očích mojich slzy stály.
Bože, jak ten svět je krásný!
Ale kde to štěstí naše?
Kde jest, co jest, jak jen k němu?
Zved’ jsem hlavu. Na haluzi
kaliny, jež v sněžném hávu
stála rovna pěkné panně,
seděl ptáček malý, útlý;
pestrá pírka smaragdová
137
zlatým pohrávala leskem;
pod hrdélkem jako rubín
ohnivá se skvěla skvrna,
na hlavě však malý chochol
z nejčistšího zlata hořel,
zobáček byl útlý, tenký,
růžový jak osten růže.
Seděl tiše na haluzi,
upřeně se na mne díval,
jeho oči ohněm plály;
mně se zdálo – to jsou hvězdy
zasazené v hlavu ptačí.
A teď, bratří, nevím, zdali
přelud jal v síť duši moji:
zlatá uslyšel jsem slova,
v nich se chvěly sladké tóny
z pastýřovy flétny lesní,
v nich se chvěly prosté zvuky
z písně dívky, již jsem slyšel,
která z rána na jahody
s malovaným vyšla džbánem:
,Mnichu, já jsem ptáče štěstí,
pojď a uzříš, kde je hledat.
Tam kde stanu, tam jest jistě,
mnichu, pouť ta dlouhá bude,
dlouhá jak tvůj celý život;
nezkusíš ho, ale uzříš,
a pak umřeš po něm touhou.‘
Jak bych opojen byl vínem,
vůní, hudbou, sny, já kráčel,
kam se mihlo zlaté křídlo
nebeského ptáka štěstí.
Šli jsme dlouho temným lesem,
138
jenž byl hlubší víc a více,
divočejší, plný bažin,
nad kterými bílou hlavu
těžkou vůní leknín houpal;
stromy byly jako sloupy,
černé sloupy bazaltové,
bez pohnutí stály kolem;
sem tam býlím jen se mihnul
motýl, a když hled’ jsem blíže,
lebku měl na svojí hlavě.
Vedro padalo s těch korun
nehybných jak těžké mračno;
skály rostly, jejich stěny
byly náhle obličeji;
kleč, která jim rostla z ňader,
v dál se táhla jako ruce,
kořenů změť dole zase
na kotouče zeměplazů
měnila se mému oku.
Pták lét’ stále dál a dále,
jako hvězda, která padá;
mih’ se vždycky před mým zrakem,
mnil jsem, že již ztracen kdesi,
an tu náhle na kadeři
stromů divných, jichž jsem neznal,
on se zaskvěl jako rubín.
Vodopády valily se
po kamenných stupních v propast,
ve vlnách pták smočil křídlo
a pak střásal na vše strany
celý liják drahokamů.
Teď se kmitl v temné sluji,
balvany jež překlenutá
zela jako dračí tlama,
139
za ním volala má touha.
Dlouho v tmách jsem kráčel pouze,
přede mnou pták, cizí ruka
jak by rudý nesla kahan
na cestu mi svítíc v spěchu.
Šel jsem rychle, hrůzou často
zavíral jsem obě oči.
Bod, jenž ved’ mne, náhle rostl,
byl jak slunce – věčný Bože,
v jeskyni jsem stál teď velké;
tisíc stvolů křišťálových
viselo se stropu dolů,
tu jak hrozny obrovité,
jehlance jak obrácené,
jako prales zkamenělý.
Nevím, odkud záře slunce
vnikala v ty tůně ledné,
ale vím, že celé duhy
po klenutí táhly zvolna;
nevím, odkud tekla voda
v křišťálovou tuto lázeň,
ale vím, že zvuky kapek
padajících, zmírajících,
o klenbu jak hudba hrály.
Co tu divů! co tu krásy!
Kráčel jsem jak ve snu zpilý.
Pták přede mnou jako hvězda,
na křídlech mu duhy hrály.
Teď se mihl jak šíp zlatý,
zase v tůň, já musil za ním,
hloub a hloub to stále jelo
tmou, kolem nás vodopády
burácely ze tmy do tmy,
zřel jsem oblouky jich valné,
140
stříbrné a padající
ještě hloub až ke dnu země.
Pták se vznesl, nyní vzhůru,
můj zrak za ním – věčný Bože,
já jsem viděl z hloubky hvězdy.
Nebe černé jako příkrov
a přes jeho nepohnutou,
děsně klidnou, tichou plochu
táhly zvolna zlaté světy
jak obrovským někde kolem
soustav měsíců a sluncí
neviděn by cherub točil.
Hrozné zjevení a děsné!
Točily se, přešly, jiné
za nimi, bez konce, dále
legiony, miliony.
Já se díval v jejich tváře,
rokle zřel, z nichž teklo zlato
jako proudy, pusté břehy,
skalná bradla bez života,
jak by zavěsil kdos kostry
vedle sebe v jedné řadě
na dlouhý drát nekonečna.
A zas jiná plná ohně.
Odvrátit jsem musil oči,
zakryl tvář a zalkal z duše:
Hrozné, Bože, jsou Tvé divy!
Ale kde jest štěstí naše,
co jest, kde jest, jak jen k němu?
Pták se mihnul zlatým křídlem,
dále šla zas divná cesta
přes kameny, jak by vlny
nějakého moře kolem
ztuhly v běhu, zkameněly.
141
Ani útlý stonek trávy
neprolomil kůru země,
ani mech svou šedou plísní
na balvanů nesed’ hlavu;
všady pusto, skály rostly,
mezi nimiž sem tam tlely
obrovité dlouhé kostry,
nevím, obrů či snad zvěře.
Snad tu druhdy kvetl život.
Chtěl jsem sednout na kamení,
ale ptáče dále letlo.
Brzy začla tráva opět,
keře zas a zase stromy,
zajásal jsem v hloubi duše.
Šli jsme opět známým lesem,
stanuli jsme, kde jsem vyšel.
Slunce bylo na západě,
červánek zas vroubil stromy,
stíny rostly, rosa kmitla.
Bolely mne velmi nohy,
žízeň stáhla moje hrdlo,
a já ptal se jako druhdy:
Velký jest Tvůj svět, ó Bože,
neobsáhlý, nemá konce,
ale kde to štěstí naše?
Ještě krok – a já je viděl.
U kapličky matky boží,
kterou šípek opletává
miliony vonných květů,
na pahorku mezi travou
seděl pastýř, jehož flétna
ráno pouť mou provázela,
na klínu svém držel dívku,
která z jitra na jahody
142
s malovaným vyšla džbánem.
Flétna v trávu pohozená,
a džbán v trávě překocený,
ale ruce v objímání,
ale ústa ve hovoru.
Seděli tak tiše sami,
ona kladla mladou hlavu
na mohutná jeho prsa,
přes něž husté její vlasy
vlnily se jak len zlatý.
Šátek dávno pad’ jí s hlavy.
Šípek větrů každým hnutím
do klína jim střásal růže,
nebe bylo modré, čisté.
Tu jsem uzřel svého ptáka,
nad jejich on stanul hlavou,
do zpěvu se dal a jásal
a pak letěl výš a výše,
až byl hvězdou ve azuru.
Již jsem věděl, co je štěstí,
kde jest, jak se dostat k němu.
Přes sepjaté ruce moje
tekly slzy jako oheň.
Cítil jsem, jest příliš pozdě,
ale rty mé šepotaly:
Krásný je Tvůj svět, můj Bože,
veliký a nekonečný,
ale nad vše v něm je láska.
Děkuji Ti, já ji spatřil.
Vrátil jsem se právě k hoře.
Od té doby neúmorná
svírala mne touha palná.
143
Snad jsem hřešil, drazí bratří,
umírám a žehnám pouze.“
To legenda bratra Víta.
Strnulí a udivení
mniši kolem naslouchali.
Opat Prokop poručil pak
mrtvé tělo pochovati
pod šípkovým keřem kaple,
kde Vít viděl lidské štěstí.
144
XIV.
Májová noc.
První máj svým snivým kouzlem
sázavské již opřed stráně,
dýchnul v háje, dýchnul do vln,
zčeřil jehněd zlaté vločky,
zaťukal si na kře bezu,
zda jim bude do rozkvětu,
nahlédnul do hnízda pěnkav,
zda jim bude do prozpěvu.
Vlhký vzduch se sladce zvlnil
pod polibkem smavé Vesny,
sáh i v srdce starým zvonům
sázavského monastýru,
takže v snivém podvečeru
zněly divnou melodií,
jak by celé jaro nové
s lesy, luhy, vodstvem, ptáky
v kovovém jim hrálo srdci.
Divný ruch a divná tíseň!
Ze vzduchu to přešlo v srdce
[145]
cos jak touha žíti! žíti!
zabouřiti v jarní míze,
rozpnouti se, rozletěti,
zavířiti v celé síle
v přerodu a obnovení!
Večer posledního dubna
schýlil křídlo netopýří
nad klášterem. Po nešporách
s všemi mnichy v refektáři
dřevem zdobně vykládaném
seděl za podlouhlým stolem
jak vždy v čele bratří Prokop.
Hovor proudil veseleji,
než to bylo obyčejem,
číše sladké medoviny
rychleji se dopíjely,
a než kdo se mohl nadát,
podotknul kdos, dnešní noci
že lid ve zvyku má slavit
pohanský a starý obřad
upálení čarodějnic.
Jiný k tomu připomenul.
že prý ďábel, černý kocour,
nebo prase štětinaté
čarodějek tance řídí
v černém lese na mýtině
předsedaje kvasu jejich,
ba prý v celé síle svojí
jako lovec chodí lesem,
svádí bludné dcery Evy
ve objetí hříšné lásky.
Jiný děl, že na skal tesu
kapraď živým zlatem hoří.
146
Jiný věděl, o půlnoci
že se rázem otvírají
poklady vše v lůně země
pohřbené a zakopané,
po věky tam dřímající,
zahoří v ráz modrým leskem,
k jistému že veden cíli,
kdo má sílu po nich badat,
odvahu, je vyzvednouti.
Jiný, nejmladší všech bratrů,
tvrdil zcela rozhorleně,
že prý v této noci jezdí
čarodějky na koštěti,
děd prý mu to vypravoval,
náhodou jenž – dávno tomu –
též se octnul v jejich víru
v pustých skalách mezi lesy.
Na ohništích prý se svléknou,
rozpustí si dlouhé vlasy,
namaží se divnou mastí,
komínem pak letí vzhůru
v košili jen, osedlavše
pometlo si místo koně.
Hovořeno, popíjeno,
mnohé moudré padlo slovo,
ale v mnohém oku Prokop
zážeh postih, jenž jej děsil.
Viděl, kterak mnohá ruka
zimničně se pozachvěla
a jak všecky zajímalo
toto divné povídání,
cítil, že jest v jejich duších
dosti půdy pro pověry,
pro pohanské zvyky dědů.
147
„Staré zvěsti starých časů!“
lhostejně řek bratr Beneš.
„Zbytky pohanských to pověr!“
flegmaticky pravil Jimram.
Ale Prokop zpozoroval,
pod stolem jak pokrytecky
oba znamení si dali.
Bratr Ivan pouze mlčel,
v číšku skláněl skráň i oko,
ale Prokop dobře viděl
v oku jeho divý záblesk,
na tváři též strašnou bledost,
která měla maskou býti
rozbouřené jeho duše.
Klášterní vtom zazněl zvonec.
Jeho hlas jak Prokop vítal!
Rychle vstal a pravil k bratřím:
„Lidské řeči, pěna, dýmy,
ohlas větrů, povídačky,
rychle vzniknou, rychle hynou,
věčné pouze Boží slovo.
Půjdem spáti!“ – Jednou ranou
všickni vstali, ruce spjali:
„Blahořečte Pánu!“ již znělo
táhlou klenbou refektáře
ve obvyklém slavném šumu.
Zhasla světla. Každý tiše
odebral se do své cely.
Poslední šel svatý Prokop,
vážný šel a zadumaný,
cítil, řeč o prvním máji
nevčasná, jak svůdná byla;
148
věděl, v tomto lidu ještě
pohanské tkví staré jádro
obřadů a dávných pověr,
husté býlí, jež tak přes noc
vymýtit se lehce nedá.
Viděl rozčilení bratrů,
tlumené jen tuhou kázní,
blýskající žárem v oku
jako věstí jisté bouře.
Nerad šel dnes do své cely.
Dlouho klečel na modlitbách
na klekátku. Chtěl již vstáti,
vtom se úzkým cely oknem,
v zasazených do olova
osmihranných polích kmitlo
cos jak jiskra padající,
cos jak ohon vlasatice.
Rudá čára tmavým nebem
letěla nad lesní strání,
za ní druhá, třetí, čtvrtá,
smolných věnců rudé slzy
padaly do kšticí lesů
jako hvězdy když se čistí
v tiché noci podzimkové.
Přistoup k oknu svatý Prokop,
celý kraj stál v jednom ohni,
každý pahrb, každá skála
jako oltář v ohni stála,
ve lijavci jisker plála!
Do oblouků smělých vzhůru
obrovští se nesli ptáci
rukou – nikdo neviděl jí –
vymrštěny do blankytu
149
vonné, temné jarní noci.
Mezi ohni zářícími
míhaly se černé stíny;
rozeznával svatý opat
stíny ženských, stíny mužů,
slyšel z dálky checht a povyk
temně přitlumených hlasů,
hýkání pak z dálných slují
vyplašených nočních ptáků,
větví šelest, klestu praskot
pod nohami prchajících,
sykot padajících košťat,
hasnoucích kdes v třasaviskách,
hlahol kroků, cval a dusot.
Divá schvátila jej úzkost,
nebo v stínech, které viděl,
jak se v oknech cely kmitly,
zdálo se mu, rozeznával
mnišské kutny, mnišské kápě,
ba i známé slyšel hlasy
prchajících, tichý skřípot
vrátek zahradních též slyšel.
Běda, jestli někdo z bratrů
vyšel v taje této noci,
pomoz sám Bůh jeho duši!
S třeskem vyrazil své okno,
hltal vonný vzduch a vlhký
májové té luzné noci.
Bože! Z dálky slyšel zníti
cos jak houslí lkavé zvuky,
nyjící a roztoužené,
cymbálu vřesk nestydatý,
pekelný checht kozích měchů.
150
Jásot, výskot odrážel se
od těch strání zadumaných,
dupot, ševel – pohled vzhůru
a zřel nové pruhy košťat
pekelné tkát nebem duhy,
kometami letět v dálku,
zapadati v černých hvozdech.
Cítil vlhkost, vláhu země
živnou, teplou jak dech matky,
ze všech pór jak blíž se drala
duše její, duše hmoty,
pravěká ta živá síla,
polibky jež mluví k lidstvu,
objímáním dokazuje
věčnou pravdu všeho žití,
staré ono aleluja
velké duše všehomíra!
A ten výdech jarní noci
a ty zvuky hudby z dáli
a ty ohně na všech vrších
a ty věnce létající
zdály se mu drzým vzdorem
proti mravu, proti kázni,
vzpourou hmoty proti duchu,
triumfem nad trýzní těla.
nad žaltářem. nad růžencem,
nad zvony a kaditelnou.
„Třeba čelit hmotě,“ pravil,
„která škraboškou je ďábla,
třeba žalmů, zbožných písní
slavným plesným hlaholením
jásot hmoty přehlušiti!“
151
A co myslil, také proved.
Rázem chodbami se rozlet
jásající povyk zvonce.
Vstaňte! Vzhůru! K hórám, bratři!
Osvícená okna chrámu
čelit mají nočním ohňům
pohanských těch obyčejů,
hlaholící varhan zvuky,
žalmů bouřné katarakty
přehlušiti mají výskot
satanské té divé svatby,
modlitba pak těch, kdo věří
v ducha triumf, předstihnouti
vítěznou má píseň hmoty!
Stalo se. Sám opat kráčel
dlouhou chodbou, bušil v dvéře:
„Vstaňte, spáči! Bůh vás volá,
vstaňte jeho bohatýři,
proti pekelníku vstaňte,
který orgie své slaví.
Rychle s loží! Všichni vzhůru!“
Vkrátce vzplála chrámu okna
v zvuku varhan, v žalmů pění,
s úžasem tu Prokop viděl
prázdná místa ve lavicích,
čítal, věděl, kde kdo seděl,
zachmuřil se v hloubi duše.
„Vyčkáme jich!“ řek si v nitru,
„ do rána se vrátit musí.“
Mezi pěním vyšel z chrámu,
uzamk pevně hlavní fortnu,
152
zahradní též zavřel branku,
takže kdo šel, každý musil,
chtěl – li v klášter, projít chrámem,
jehož vrata otevřená
pouštěla zář sterých světel
mezi stíny černé noci.
Obchůzkou se vrátil v klášter,
prošel chodby, prošel cely,
viděl prázdná lože bratrů,
v chrám se vrátil. První záblesk
jitra mlhou těžce dral se,
nemoh věřit zrakům Prokop:
na svém místě seděl Beneš,
na svém místě seděl Jimram
hrouženi v pění žalmů.
Jasně viděl, než se vrátil,
jste vraty chrámu přišli.
Těkal kolem orlím zrakem,
spočet všecky – Ivan scházel.
Zatím zvolna černým křídlem
noc v svůj pád se nachýlila,
okna chrámu ještě plála,
žalmy klenbou ještě zněly
jako protest pravé víry,
jako protest síly ducha
proti černým mocím tajným,
na vzdor hmotě, na vzdor peklu.
Vyšlo slunce. Mezi bratry
se smutnou vstoup tváří Prokop.
Kynul bratru Jimramovi,
kynul Beneši, by vyšli
z lavic svých, by klekli na zem
153
na dlažice před oltářem.
Mlčky se sklopenou hlavou
poklekli, on zvolna sundal
tuhý provaz se svých beder,
splet jej v důtky, svatým křížem
požehnal jich tuhé uzly
a pak pravil hlasem hromu,
ve kterém se lítost třásla:
„Kde jste byli této noci?
Kde jste byli? Kde jest Ivan?“
Mlčeli, jen ještě hlouběj
uklonili hlavy oba,
Jimram po důtkách vztáh ruku,
vzal je z dlaně opatovy,
políbil je a děl k bratru
ve hříšná se prsa bije:
„Moje vina, moje, moje,
největší z všech moje vina!“
„Smiluj se, ó Hospodine!“
sbor v to padnul s žalným kvilem;
Jimram kynul Benešovi
do cely, zkad brzy v nářek,
v žalmů zpěv a pláč a vzlykot
důtek svist a rány zněly.
Potom rozběhli se bratří
do lesů, šli za Ivanem,
houkali do skal a slují,
nahlíželi v duté kmeny,
hrabali ve hustém mlází,
konečně jej našli v mechu;
na úpatí strmé skály
bez pohnutí ležel v krvi
154
s kutnou zdranou, celý serván.
Ještě dýchal. Na nosítkách
v chvatu z větví urobených
mroucího ku monastýru
přinesli, vstříc šel jim Prokop
s vážnou tváří, slzou v oku.
Nosítka hned zastavena,
všickni klekli, Prokop sklonil
ucho ke rtům nešťastníka,
aby přijal jeho zpověď.
Požehnal mu, rozhřešil jej,
před oltář jej kázal nésti,
kleknout všem a modliti se
za ubohou jeho duši.
Co zřel bratr Ivan v lese,
co tam slyšel, co tam dělal,
kapradí zda viděl kvésti
na omšené skále zlatem
a je chtěje utrhnouti
do hlubiny v ráz se zřítil,
zda se potkal s čarodějek
nahých davem na košťatech,
zda snad viděl – chraň nás hříšné
svatý Michal, svatý Jiří! –
samotného Belzebuba,
o tom nikdy nikdo slova
neslyšel z úst Prokopových.
Neslyšel z úst Jimramových,
neslyšel z úst Benešových,
neb ti svatou pod přísahu
vzati byvše na mlčení
v pláči od té doby žili
pouze o chlebu a vodě
155
v neustálém bičování
hříšných těl a o samotě.
Od té doby vždycky večer
posledního dubna jasem
vzplála všecka okna chrámu,
klenby zněly pěním žalmů
jako v odvet plesné bouři,
kterou zněly vrchy, stráně
ve plápolu sterých ohňů
májové té první noci!
156
[157]
XV.
Třináctka bratra Matěje.
Po dnech smutných, rozdeštěných,
po dnech dumy, po dnech žalu,
pokání a odříkání
přijdou opět dnové slunní
plni smavé poesie,
plni lesku kouzelného,
plni sladkých snů a zvěstí.
Nebo takový je život,
tak se spřádá smrtelníkům,
tak své střídá různé dary.
Škarohlídem nebyl Prokop,
tupým nebyl mravokárcem,
mudrc byl, jenž hořkost pravdy
uměl sladit manou nebes,
dobrým rozmarem a vtipem,
který nepříčí se Pánu
naopak, jejž rád on shledá
v smrtelníků trapné pouti
údolím tím plným slzí,
které světem nazýváme.
Původně jen bratrů dvanáct
sázavský měl hostit klášter
[157]
opat třináctý byl ze všech;
bylo to tak podle vzoru
Krista s jeho apoštoly.
Teprve když jeden z bratrů
zemřel smrtí přirozenou,
z noviců moh’ jeden zvolen
na pravé být jeho místo.
Tu se stalo během roků,
nikdo z bratří neumíral,
noviců jen přibývalo
a z nich nejstarší byl Kuno.
Léta žil již v monastýru
v prácí pilný, na modlitbách
první vždy a poslední z všech
dobrý, mírný Durink – Němec.
Tohoto sám Šebíř biskup
jako žáka mladičkého
z Prahy poslal na Sázavu,
aby naučil se česky.
K úžasu však Prokopovu
šlo to bídně s výslovností,
tak že spise po latině
a líp ještě znameními
s všemi moh’ se dorozumět.
S bratry přes jazyků rozdíl
upřímně se snášel vždycky,
ochotný byl ke všem službám,
že jej všichni měli rádi,
jakby z jejich výrost středu.
Prošla dlouhá řada roků.
Novic Kuno jednou z rána
U chrámových čekal dveří,
158
bosonoh skráň k zemi chýle.
A když Prokop z chrámu vyšel,
před jeho se sřítil nohy
a děl hlasem úpějícím:
„Otče, mistře, dvacet roků
v klášteře jsem jako novic,
všecko dělám trpělivě,
kácím duby, střihám ovce,
roční jak to velí počas,
první bývám ze všech v kůru,
poslední jsem v refektáři.
Plavovlasý jsem k vám přišel,
hleď, jak nyní šedin jíní
padá k ustarané hlavě
dlouhou touto službou boží.
Novicem mám být až k smrti?
Nesmím v bratří řád být přijat?
Čekati mám rok od roku
na smrt bratra některého,
abych stát se mohl bratrem
zcela vaším podle řádu
arciotce Benedikta?
Protože, ty’s spravedlivý,
dobrý jsi a rozvážlivý,
řekni, proč pak nechceš Kuna
počítati mezi bratry
obce svojí vyvolené?
Jediný jen hřích mi jmenuj,
jediné jen provinění?
Víš li o něm, pak je pověz,
prašivým psem hned se vzdálím
od zdí toho monastýru,
kde jsem strádal dlouhé roky.
Nevíš-li pak o mé vině,
159
bratrem prohlaš mne, viz moje
šediny i moje tělo
seschlé posty, bičováním.
Dobrý jsi, měj slitování,
vyplň moje všecky tužby,
z novice ať jsem jíž bratrem!“
Děl a v horkých slzí zdroji
Prokopovy nohy třímal,
horoucně je objímaje.
Chvíli zarazil se Prokop;
divná byla mu ta žádost,
postřeh’ osten ctižádosti,
v novice jak hlodá hrudi.
Na chvilku jen zamyslil se,
v moudrá propukl pak slova:
„Jaké sobectví, můj bratře,
zajalo tvé čisté srdce?“
při tom pousmál se vlídně
s otce přelaskavou tváří.
„Chceš snad, aby k vůli tobě
umřel někdo z milých bratří?
Pánu děkovati máme,
na Sázavě že tak zdrávo,
že ta zubatá i s kosou
ztratila v ty lesy cestu.
Či snad já mám, milý Kuno,
dobrovolně ustoupiti?
Což by nejspíš mohlo stát se,
nebo často cítím v srdci
touhu po své lesní sluji,
po samotě ještě větší,
než jest v bratří hlučném středu.
160
To bys musil si však s bratry
projednati, pochybuji,
že by ti mne propustili.
Ale chceš-li znáti důvod,
novicem proč jsi až posud,
věz, to řádem stanoveno.
„Milý Kuno, mohu za to,
že náš božský Vykupitel
měl jen dvanáct apoštolů?“
„I to, otče, pravdou není,
odpovídá rychle Kuno,
smělosti si dodávaje,
apoštolů bylo třináct,
neb po zradě Jidášově,
a po jeho smrti hrozné
Matěje si vyvolili,
kterak v zákoně čtem novém.
Dovol tedy, dobrý otče,
abych Matějem směl býti,
ve Sázavském svatém Týnu.“
Zamyslil se svatý Prokop
s úsměvem pak odvětil mu:
„Dobrá, milý bratře Kuno,
Matějem máš naším býti,
dokážeš-li, že jest Jidáš
někdo z ostatních všech bratří.
Více nemohu ti říci,
porušit však nesmím číslo
bratří řádu. Je ti známo
třináctka že zlým je číslem,
staré kletbě propadává,
161
které zmar a zhoubu věští.
Můžeš-li mi dokázati,
ne hned, třebas během času,
jeden ze dvanácti bratrů
že jest Jidáš v našem sboru,
chci tě jmenovati bratrem!
Chci do Prahy tebe poslat
k vysvěcení biskupovi.
Zatím v svou se navrať celu,
rozjímej dřív a se modli,
nežli budeš míti smělost
obviniti kohos z bratří.“ –
Ruku vztah’ a požehnal mu
a chtěl dále jít.
Ale Kuno,
neuvolnil svoje ruce
Prokopových od kolenou,
čelo sklonil níž a hlasem
chvějícím se dále mluvil.
„Opate, náš dobrý otče,
nemohu v své srovnat mysli,
že bys sám byl pověrčivý
obviňuje ze všech číslic
třináctku jak symbol zmaru.
Věř, je číslo jako číslo,
do smrti já nepochopím,
dvanáctky neb devaterky
že má třináct horší býti?“
„Tvrdošíjný, tupolebý
bratře Kuno,“ pravil Prokop
„v číslech moc je, v číslech věštba.
Jidáše mi nejdřív ukaž,
162
pak se hlas o místo v sboru
našich bratří. Domluvil jsem!“
Vyprostil své obě nohy
z těsných kleští bratra Kuna
odcházeje k monastýru.
Ale Kuno neotřesen
ve svých dumách pokračoval.
Dvanáct – ovšem svaté číslo,
dvanáct měl kdys Jakub synů,
v dvanáct kmenů Israelský
národ Mojžíšem byl dělen,
dvanáct bylo apoštolů,
dvanáctka má jistý význam,
snad že v trojce má svůj základ,
svaté Trojice jež číslem.
Proč jsem pozděj narodil se?
A kde Jidáše mám hledat
mezi pobožnými bratry,
na jeho bych vstoupil místo,
vyplnil je podle řádu?
Výborně znám všecky bratry
jak jsou všickni plni lásky,
soucitu a shovívání,
proč má na dvanáct jen pouze
počet jich se omezovat?
Třináctý muž lepším býti
v práci jako v rozjímání,
v písni jako v odříkání,
než těch dvanáct usedlíků
na výsadě své již sedí.
Proto ve příhodné chvíli
dostavil se k opatovi,
163
myšlenky s ním tyto sdělil,
ovšem v pokoře a tiše.
„Nebudem se o to příti,“
s úsměvem děl svatý Prokop.
„Každý zná své, milý Kuno,
tomu jen se obětuje,
ne snad z ryzí lásky k bratru,
z uražené ješitnosti.
Proto, drahý bratře, zkraťme
bezvýznamnou tuto hádku.
Děl jsem, co lze víc mi říci?“ –
A již vedle v kapli zmizel.
V chodbě pusté monastýru
sám stál nyní novic Kuno,
uvažuje v svojí duši,
který z bratrů byl by Jidáš,
kterak mu to dokázati,
na jeho by vstoupil místo.
Dobrý Němčík na své prsty
doved’ spočítat vše bratry,
doved’ čísti v jejich nitru,
znaje tajné jejich spády,
nějaké veliké viny,
Jidášovské černé zrady
na nikom z nich neobjevil.
Všecko, co znal, byly pouze
malinké a všední hříčky:
Bratr Ivo rád si zdřímnul
při žaltáři, bratr Jimram
v refektáři rád si přihnul
z plné číše medoviny,
164
opilý však nikdy nebyl
aneb aspoň nikdo z bratří
mu to nemoh’ dokázati.
Samé hnidy, samé nicy.
Nezbývalo, nežli trpět,
nezbývalo nežli mlčet
a tak zkrušen, zkormoucený,
tichý v celu svou se vrátil.
Prošla celá řada týdnů
na Sázavě v klidu milém
za prací a povinností.
S Prokopem se denně Kuno
scházíval ať v refektáři
nebo též při práci polní.
Sklopil vždy zrak jako zbitý,
přemožený, jakby četl
z klidných tahů Prokopových:
„Kde ten Jidáš mezi bratry?
Neznáš ho, tím že ho není.
Do smrti tak novic budeš
v řeholi, ač šedé vlasy
po tvé již se plíží skrání
obžalobou tvému stáří!“
A zas prošla řada týdnů
ve Sázavském monastýru
Kunovi, ač pozor dával
na všech bratrů rozhovory,
modlitby a tichou práci,
Jidáše v nich nenalezl.
Usnul brzy pak ten problém,
bratr Kuno zůstal novic
jakým byl, neb na Sázavě
165
bylo zdrávo, nikdo z bratří
neumíral řadou roků,
dvanáct bratrů takto klášter
čítával jak apoštolů
ve družině Pána Krista.
Přešlo jaro, přešlo léto,
nevlídná též přešla zima,
bratr Kuno stále hledal
Jidáše a nenalézal,
chřadl při tom očividně,
ztrácel se a srůstal s zemí,
nevraživý, málomluvný,
podezřivý ke všem bratrům,
nevrlý a zasmušilý,
marný slídič po křehkosti,
po vině a hříchu bratří.
Neušlo to Prokopovi,
jenž vše bedliv pozoroval,
co se mezi bratry děje.
V duchu již se skláněl k tomu
zlomit předsudek ten starý
o třináctce, chtěl již Kuna
povolati mezi bratry.
Ale pomyšlení pouhé,
že to výplod ješitnosti,
ctižádosti nezkojené
stavělo se mu vždy v odpor.
K vánočním zas došlo svátkům,
došlo k hodům tříkrálovým;
po večeři v refektáři
světlem hojně ozářeném
166
z olova kdy nebo z vosku
slévali si bratři večer
z žertu víc a pro zasmání
starého dle zvyku dědů
různé tvary, hádajíce
podle nich svůj příští osad.
Prokop, ač se v duchu smával
prostým těmto obyčejům,
nálady to pouhým hříčkám,
přece trpěl je, neb ctil v nich
staré zbytky mravů dědů.
U večer tak tříkrálový
slívali si bratří zase
věštné tvary z tříště vosku
chrámových svic uhořelých.
Bratr Jindra slil si prase,
bratr Diviš slil si loďku,
bratr Ondřej slil si máry,
bratr Jiří slil si věnec
lístků jako z rozmariny,
bratr Jimram slil si berlu
opatskou a bratr Ivan
slil si konev medovinou
v okraj plnou... Hlučné smíchy
tyto žerty provázely
ve Sázavském refektáři.
Přistoupil v sled novic Kuno
cínovou vzal lžíci s voskem,
nad mísu ji schýlil z mědě;
zvědavostí všickni plni
bratři zbožně pohlíželi,
co as ulije mu osud.
167
Hlasný smích všech refektářem
rozlehl se, nebo Kuno
zdobnou třináctku si ulil,
kterou nikdo popřít nemoh’,
kterou každý musil uznat
pravidelnou bez vytáček.
Vážně kýval hlavou Prokop
ve smích bratří. Kuno zářil
v kleče k němu pozvédaje
sličnou třináctku svou z vosku
slitou kouzlem svaté noci
tříkrálové...
„Nesmí nikdo
podceňovat boží soudy,“
pravil, šibalsky se směje.
„Dobře tedy! Budeš bratrem
bez Jidáše, budeš Matěj
ode dneška. Amen, staň se!“
Zasmáli se všichni bratři,
zaplesal též dobrý Kuno,
stal se bratrem, zván byl Matěj.
Šebíři ku vysvěcení
do Prahy byl brzy poslán.
Spokojen byl v svojí duši,
tělesně však začal tloustnout
a na břichu přibývati,
po své tužby vyplnění.
Z Němce Kuna český Matěj
stal se kouzlem třikrálovým!
168
XVI.
Divy sv. Prokopa.
Věrně chci vám vyprávěti
o všech divech a zázracích,
které konal svatý Prokop
ku podivu všechněch lidí,
celé, šíré země české
v klášteře svém na Sázavě.
Bedlivě chci všecko říci,
bez ozdoby vyprávěti;
krásný čin již sám se halí
ve krásného slova roucho.
Rozlétla se brzy pověst
o Prokopu divotvorci,
rozlétla se v šíré kraje,
nebo jak se může skrýti
město, na vrchu když leží,
můž pod kádí oheň pláti?
Člověk jeden, Mena jménem,
o Prokopu slyšel mnoho,
jat byl velkou touhou v srdci,
vidět jej a živ s ním býti;
[169]
rozdal všecko jmění chudým,
očistil se z všech svých hříchů
a pak s myslí odhodlanou
ku Sázavě nastoup cestu.
Pěšky šel tu celou cestu,
přes kamení, trny, strže.
Časně zrána již se octnul
na pobřeží bouřné řeky,
za níž kynuly mu báně
sázavského monastýru.
Řeka jarem rozvodněna
valila své vlny kalné
jako hory, malé lodě
houžvemi na druhém břehu
přivázané ku sochorům,
tancovaly ve vln víru
jak skořápky ořechové.
Po člověku ani stopy.
Bylo jitro, shustlou mlhou
slabě slunce prosvítalo.
Z protějška do vln a větru
jásající bouřné vřavy
zazněl chorál z chrámu z dáli,
na hodinkách kde sbor celý
trval v svaté horlivosti.
Mena chvíli na rozpacích
stál na pustém břehu řeky,
stál na prahu svojí touhy,
překročiti však ho nemoh;
lítost hrdlo sevřela mu,
v písek pad, své rozpjal ruce,
zavolal pak velkým hlasem:
„Pro zásluhy Prokopovy
sám ty, Bože, na břeh druhý
170
hříšníka mne převez divem.“
Nastojte! v té chvíli právě
dozpíván byl žaltář v kůru,
bratří z chrámu vycházeli,
v středu jejich svatý Prokop.
„Hleďte, bratří, člunek malý
sám si klestí řekou cestu,
vlny kolem jako hory,
a on přímo na břeh druhý!“
Dívali se bratří v dálku,
zakrývali oči rukou,
nebo právě ranní slunce
prodralo se mlhy clonou.
„Hleďte, loď již zase zpátky,
a v ní člověk pevnou nohou
stojí v lodi v takém větru,
boží se tu dějí divy!“
A již skočil Mena na břeh,
pad tu k nohám Prokopovým,
objímal je, blahem plakal,
vypravoval, co se stalo.
Trnuli tu bratří v sboru,
Menu sami v střed svůj vzali.
Ale Prokop zamyslil se
a pak pravil ke svým bratřím:
„Znova se zas naplnilo,
o víře co pravil Kristus:
hory může přenášeti,
kdo má víru,“ – pak na Menu
obrátil své zraky vlídné,
„ale štěstím blažit může
srdce lidská – kdo má lásku.
Budiž Pán Bůh pochválený!“
„Až na věky!“ řekli mniši.
171
Jednou s velkým namáháním
čtvero lidí svázaného
přivedli jsou soptícího
muže, posedlého ďáblem.
Modlil se tu Prokop nad ním,
v noci nespal, jen se postil,
kamenem v svá ňadra bušil;
a když takto svoje tělo
potrestal za cizí hříchy,
upřel pevný, děsný pohled
na člověka, jenž se zmítal
v křečích s pěstmi zaťatými,
a hle, jak by schvácen bleskem,
bez vlády se k zemi sřítil,
pěna od úst jen mu tekla
jako oři spocenému,
ztišil se a brzy ke svým
navrátil se uzdravený.
Tak prohledlo mnoho slepých,
hluchých mnoho sluch zas našlo,
chromý odhodil svou berlu,
poskočil jak jarý jelen,
z blízka, z dálky každý spěchal,
kdo jen trpěl, na Sázavu,
všem tu bylo pomoženo.
Takých divů svatý Prokop
mnoho konal jménem Páně,
ještě jeden z nich vám povím.
Zeman jeden v české zemi
hrdý, příkrý, neustupný,
172
v dřevěném svém choval hradě
krásnou ženu jako lunu.
Žárlivostí svou ji stíhal,
když pak měla poroditi,
dal ji zazdít – v té však chvíli,
poslední co kámen padl
na hrob živý mučednice,
nemocí byl raněn zeman
podivnou a neslýchanou,
malomocenství jež sluje.
Rázem poznal svoji vinu,
vykopat dal ženu svoji,
padl před ní na kolena,
odpuštění od ní žádal;
tato hlasem mdlým a slabým
poslala jej na Sázavu
ku Prokopovi opatovi,
zemřela pak v krátké chvíli.
Opustil hned zeman hrad svůj,
v ovčí rouno oblekl se,
aby zakryl co jen možná
těla svého bílé vředy,
a pak bloudil bosou nohou
po lesích a hledal cestu
ku Sázavě. Když tam přišel,
padl k nohoum Prokopovi.
Odstoupili všichni bratří,
požehnali sebe křížem;
hrozné bylo popatření
na člověka, jenž tu klečel
a dvě ruce natahoval
plné ran a plné hnisu.
Ale Prokop pozvedl jej,
173
zeman zase padl na zem,
do země tvář bledou zaryl,
a pak jal se zpovídati
přede všemi z hříchu svého.
Když dokončil svoji zpověď,
velkým hlasem před vším lidem
zved jej Prokop, a když bratří
zdráhali se k němu vstoupit,
sám jej do své celi odved,
sám s ním žil, s ním vykonával
pokání, jež uložil mu.
Jednou v noci na modlitbách
když dlel podle obyčeje,
pozoroval, malomocný
jak se zvedl s lože svého,
tichým krokem přešel celi,
sáh po šatu Prokopovu,
do něho se oblek celý
a pak s velkým pláčem sklesl
před své lože na kolena.
Povstal Prokop od modlitby:
„Co tu děláš, bratře milý!
Proč oblékáš moje šaty?“
S pláčem zeman odpovídal:
„Otče, jsem již druhý měsíc
v cele tvojí, modlíme se,
postíme se – ale darmo;
ruka boží zavřena jest,
jeho hněv mou hlavu tíží.
Tu jsem myslil, že když v noci
obleku se v tvoje roucho,
že snad zhojí se mé rány
divnou mocí, která z tebe
na vše strany rozlévá se.
174
Chtěl jsem vírou spasen býti.
Odpusť mému provinění!“
K slzám pohnutý byl Prokop,
ponořil svou duši v dumy,
a pak pravil vážným hlasem:
„Za tři dny já, bratře, umru,
potom oblec moje roucho,
potom vstaneš uzdravený;
ještě tři dny trpělivě
snášej trest svůj. Až má duše
očistěna rmutu země
vzlétne k nebi zlatým křídlem,
uzdraví tě moje roucho,
ale teď jsem hříšník velký
jako ty a všichni lidé.“
Nato pozved nemocného,
objal jej a políbil ho
a zas klek a v nové dumy
prorockou svou vnořil duši.
175
XV.
Smrt sv. Prokopa.
Jak byl Prokop předpověděl,
stalo se, sil jeho tělu
ubývalo víc a více.
Svolal k sobě všecky mnichy,
kteří s tváří zarmoucenou
tušili, co stát se musí.
Nepromluvil ani ještě
a již bolné naříkání
vlnilo se jeho celou,
nepromluvil ani ještě
a již slzy valily se
z očí bratrům jako proudy;
nepromluvil ani ještě
a již tisk druh druhu ruku
a již těšil bratr bratra,
na všech retech se již chvělo:
„Co se stane, co z nás bude?“
Vítoše pak ústy všickni
zavolali, líbajíce
jeho ruce, jeho šaty:
„Nenech siroty násnás, otče,
neopouštěj svoje děti!“
[176]
Na loži se vztyčil Prokop,
božství zlatá aureola
vzplanula mu kolem hlavy,
mluvil ještě pevným hlasem:
„Bratří moji, co jsem často
říkával vám, opakuju:
Mnoho zmůže síla duše,
mnoho víra, mnoho naděj,
ale všecko zmůže láska;
protož všickni milujte se.
Nesmím, bratří, zapírati,
že po smrti mojí záhy
věčná kletba české země,
ku cizáctvu láska podlá
vyžene vás z těchto celí,
že z té půdy vaším potem
skropené a posvěcené
cizinec jen těžit bude,
že v to hnízdo vlašťoviček
usídlí se hejno supů.
Nesmím nic vám zapírati,
chci, abyste silni byli,
silni v lásce k vlasti svojí,
jež má nejvíc zapotřebí
každé ruky pracující,
myslící též každé hlavy;
silni v lásce k sobě, bratří,
nebo tou se všecko daří;
silni prací v utrpení,
v pokoře a oddanosti
ku milému Pánu Bohu.“
Pláč a lkání přerušily
další slova Prokopova,
177
jenž po dlouhé chvíli dále
pokračoval v svojí řeči.
„Buďte silni! Řadu dlouhou
plných roků svaté práce
cvičil jsem vás, vedl jsem vás,
byste mužně vydrželi
trochu bídy, protivenství,
vyhnanství a ve cizině
pobyt plných šesti roků.
Spytihněv až kníže zhyne,
Vratislav zas povolá vás,
a Bůh splatí hojnou měrou,
pro něho co trpěli jste.
Ale teď vás jedno prosím,
úpěnlivě za to žádám:
Zítra umru před svitáním;
poslední noc rád bych strávil
v lesích ve své milé sluji,
kde tak mnohá žil jsem léta,
dřív než Pán Bůh povolal mne
k velikému svému dílu.
Rychle na poušť vydejme se,
zapějme si všickni cestou
otců chorál starodávný!
Vzhůru, bratří! Rozloučení
těžké jest, však v něm je život!“
A jak ani necítil by
choroby hrot ve svém těle,
jako druhdy silný povstal.
Večer byl již, z klášterních vrat
dlouhý se tu valil průvod,
hlasně zpíval hymnu otců:
178
HospodineHospodine, pomiluj ny!
Což se hlasy všechněm chvěly,
všechněm v očích slzy stály!
Zvolna šli a Prokop cestou
rozhlížel se po přírodě;
znal tu každou mez i trávník,
každý strom a každou cestku.
Rozhlížel se a děl bratřím:
„Hleďte, příroda jde spáti
jako já a oba vstanem;
nebo není umírání!“
Zvolna šli, tu náhle bzukot
nad jejich se vznášel hlavou;
ohlédli se, ve chumáči
lítaly kol zlaté včely
nade hlavou opatovou,
shlukly se a letly s nimi
v jeskyni, jež druhdy byla
první jejich domov milý.
Přišli v les – tu s každé větve
listí dešť jim padal k nohoum,
aby Prokop neurazil
v posled o kámen své nohy,
co byl květ – to byla vůně.
Šli kol kaple matky boží,
V planých růžích zkvětlých právě
kynul hrob jim bratra Víta
na místě, kde druhdy viděl
nepoznané lidské štěstí;
jak šli kolem, všecky růže
sklonily se k Prokopovi
a déšť vonných, bledých lístků
střásly, které vítr dones
v Prokopovy šedé vlasy.
179
„Hle, to pozdrav bratra Víta,“
pravil Prokop, „děkuje mi,
že jsem dal jej pochovati
tam, kde viděl štěstí lidské;
spí se mu tam jistě sladce.“
Šli a tu již otvor sluje
zdáli kynul jako známý;
prasklo klestí před Prokopem,
laň tu stála, zamečela,
ruce lízala mu krotce.
Vešli v sluj, ve vodopádech
břečťanu se celá leskla,
našli ještě staré lože
plné mechu, včely zatím
usedly si ve předsíni,
v starý výmol nade vchodem.
Prokop pravil: „Prosím, bratří,
opusťte mne nyní chvíli,
sám chci jako druhdy strávit
celičkou noc v rozjímání
s milým Bohem a svou duší.“
Každému pak stiskl ruku,
kterou slzí hojným deštěm
každý zrosil. Odešli již.
Sám teď ležel v sluji Prokop,
sám a sám, kol temno, ticho.
Tíseň hrdlo sevřela mu
a s ní palná žízeň vstala,
pot mu vytrysk na skráň lednou,
ňadra těžce pracovala;
duše žitím unavená
v rej se spletla divných představ,
strach ji schvátil. Všecko v zmatku
180
letělo teď jeho hlavou:
útěk ďáblů – staří bozi,
boj se zubrem – laň a včely –
Němci mniši – les a klášter.
Slyšel divné, cizí písně,
Hosanna i Alleluja,
hromů vír, trub ohlas valný,
zástupů chvat, shon a vřavu,
divoký let nekonečnem,
velké hvězdy jako slunce
v jeho ňadrech kolovaly.
Onen stařec gigantický,
kterého zřel druhdy v lese,
když chtěl skácet první stromy,
zjevil se mu v celé hrůze,
objímal jej mocnou páží,
drtil jeho kosti svými –
a v té směsi divých hlasů
převládala hymna duchů
větší stále, jako bouře,
jásala v ní tráva dolů,
duby srázů, hvězdné světy,
obloha a nekonečnost:
AlellujaAlleluja! AlellujaAlleluja!
. . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . . . . . . . . .
Ráno v strachu tiše vešli
do jeskyně všickni bratří;
Prokop ležel na svém loži
bez pohnutí, v jeho tváři
trůnil klid a úsměv vlídný.
Otvorem, jímž druhdy po tmě
181
vyrazila smečka ďáblův,
řinulo se zlaté světlo
červánkovým bledým nachem,
polilo tvář poustevníka
divným leskem. Bylo ticho:
u lože jen jako druhdy
v hustém mechu dovádivě
lesní králíci si hráli.
182
XVII.
Útěk.
S vichrem liják svatbu slaví,
hrom jim k tomu tluče v buben,
blesky jsou jim pochodněmi.
Jak to padá z hustých mračen,
jak to hvízdá šumným borem,
hučí, píská, stená, výská
pouští, lesy, úpí v skalách,
a krůpěje deště v tanci
poskakují divým tryskem,
jaký vír a jaká vřava!
Co to letí nade hvozdy
jako dlouhé šedé stíny?
Co se míhá nad propastmi
postavy jak tajuplné?
Co přes tesů holé lebky
točí se jak v plachém zmatku?
Jsou to mračna různotvárná,
bouř jež honí bičem blesků
ze dna moře kolem světa?
Mračna z dálky, ale z blízka,
z mračen těch se ruce vinou,
[183]
černé nohy, dračí křídla.
Bože, to je smečka ďáblů!
Kam to letí této noci?
Letí dále, letí stále
nad údoly, nade hvozdy,
blesk před nimi, hrom za nimi,
obrovitý stín je vede;
vlasy jeho temnou nocí
rozlity jsou jako mračna,
oči jeho temnou nocí
svítí stále, žhavé blesky,
ústa jeho temnou nocí
hlaholí jak hrom a vichr.
Stanuli. Pod nimi v lese
sázavský čněl klášter k nebi,
okna chrámu osvícená;
na hodinkách dleli mniši,
zpěvu jejich ohlas zmíral
v bouři živlů – ale běda,
zpěv ten otců nezněl řečí.
Jak pad v lesy – zastenaly
staré kmeny, zalomily
větvemi a naříkaly:
„Prokope, kde práce tvoje,
sluho boží, kde tvá snaha?
Přišli Němci, cizozemci,
vyhnali tvé vlašťovice,
usedli v jich teplé hnízdo,
a my nyní echem smutným
opáčíme v pustých skalách
cizích zpěvů cizí ohlas.
Prokope, kde práce tvoje?
vyhnals ďábly, vyžeň Němce!“
184
Tak pod větrů ostrým bičem
stenal prales, zněla skála.
Tu se z mračen dolů snesl
onen stín a volal v mračno:
„Roto ďáblů, jménem Boha
jediného, vševládného,
Prokop, já jsem vymrskal tě
z hlubin tmy, ve souhlas boží,
bys mne ve všem poslouchala.
Obsaď okna, obsaď dvéře!
já vyženu mnichy z chrámu,
ty je vyžeň z české země!“
A již stanul velký, děsný,
u klášterních dveří stanul.
Ďábli klášter obsadili,
mračny plály oči jejich,
z blesků splítali si důtky,
těšili se na tu honbu,
zavyli a zaštěkali.
Udeřil svou berlou Prokop
na klášterní těžkou bránu,
ta se z kořen rozletěla;
na prahu stál svého chrámu,
až ku stropu sahal hlavou.
Umlkli hned zpívající
mniši v kůru, pobouřeni
cizí k sobě děli řečí:
„Zas ten zjev! hle zas ten přelud!“
„Nejsem zjev a nejsem přelud,
Prokop já jsem, sluha boží,
první opat monastýru,
185
odkud hněvně vyhnali jste
moje syny, moje bratry,
strážce jsem té země české,
jejíž jazyk rváti chcete
lidu z úst a poněmčit jej.
Vstal jsem z hrobu, prosil Boha,
nebo nelze dél se dívat,
co ta vaše chasa tropí
zde, na místě svatých činů,
zde, na místě velké práce,
divů, kterých nechápete.
Dvakrát zjev můj varoval vás
darmo – vždycky k plným číším
navrátil se celý konvent,
teď již mlčím. Ale vari
odsud, z Prahy, z celé země!“
Zdál se růsti v nekonečnost,
berlou tepal je a bleskem,
lítal chrámem jako fantom,
a když rozbil svoji berlu
o tučná všech mnichů záda,
jako druhdy strhl s beder
provaz svůj a důtky spletl,
zpíval hlasně, jako bouře
bil a mlátil v svatém hněvu.
Rázem v útěk vstali mniši,
brevíře a žaltáře své
opustili v jednom zmatku,
o překot se hnali k dveřím,
v chumáč jeden tam se stiskli,
každý chtěl být první venku.
V této tísni znova Prokop
pral je v zadu, tak že sborem
186
skákali jak kozli bujní.
Ale venku – třikrát běda!
Mračna padla na ně s nebe,
z mračen spáry, nohy, křídla,
žhavé důtky, smích a výskot;
již to jelo, spělo, hřmělo
přes bradla a přes výmoly,
přes tesy a skalné strže,
nikde stání, dál a dále.
V dvojí tlum se rozdělili,
k Šumavě a Krkonošům,
dvojím proudem Němce hnali
z české země. Divá jízda!
Na cestu jim blesky plály,
hvozd pod nimi stenal, úpěl,
jako proutí ohýbaly
stověké se staré duby,
se skal valily se řeky.
Jako tlumy černých mraků
s mnichy ďábli, těžko bylo
rozeznat je, letli vírem
a zmizeli v temné noci....noci...
Prokope! víš líp než básník,
jemuž péro padá z ruky
pohnutím, ba mnohem lépe,
že bys poznovu měl vstáti
vyčistit zas českou zemi,
vykoupit, ji osvobodit!
Zapomněl jsi na nás, otče,
či se stydíš za své vnuky?
Rozpomeň se, nedej zhynout
nám všem i budoucím Čechům,
187
dokud budou pamětlivi
dědictví svých velkých otců.
Budiž s námi a tvou pamět
žehnat budem vděčným slovem
až do příštích, pozdních věků!
188