Vše mohlo jinak být, si často myslím,
nit žití svého kdybych v dobách těch,
kdy ovládat ji lze, byl jinak ved’.
Tu v dlaně klesne zamyšlená skráň
a v možnostech duch hýří znavený,
jak mohlo všecko jinak, jiné být.
Tak dovést vždycky snášeti své jho,
krev hřebce necítiti vzkypělou,
jenž vzpíná se... vše mohlo jinak být!
V čas nedovede člověk vyčkati,
vždy hledá pravé, ale v shonu tom
vždy chytne nepravé – to kdyby, kdyby!
Ó sílu míti tenkrát, první verš
kdy dral se z hrudi a jej rozmáčknout,
jak u kolébky hada Herakles,
své uši zacpat voskem lhostejnosti
ku vábným zpěvům Siren lákavých,
jak Odysseus učinil soudruhům,
chtít zůstat v stínu, ve své slabosti
se skrýti, Schillerův jak praví chor,
a nevyzývat v boj ty démony
svých ňader, touhy své! Co sklamání
jsem uspořit si moh’, co závrati,
co vřavy bohopusté, tajných dýk
a šklebů zjevných a co nepřátel
za všecko dobro prokázané jim;
jen sílu míti, celou duši svou
si nechat pro sebe, ne pytvat ji
a házet v dav. – Vše mohlo jinak být!
Však co je platný stesk, co život v snech!
Ta chvíle, v které (dle slov Byrona)
si lidský osud koně přepřahá,
jest propasena pro vždy, ztracena.
Teď nutno nésti své a s málem zde
se spokojit a víc již nežádat
a stát se zvolna starým fatalistou,
a věřiti, že osud určen jest,
a nemudrovat, zda ten právě pravý,
pod jehož svorem zmítáš se a lkáš,
zda pravý nebyl onen vysněný,
s nímž minul jsi se? Brát vše, jak to jest,
i za bolest být vděčným, vlídné slovo
jak zázrak vítat, věřit v upřímnost
těch upřímných, dál dobro chtít a hledat,
a vznést se k výši toho poznání,
jež všecko chápe, všecko přehlíží
tím, že to zná, a nevyčítat víc,
že mohlo snad vše jiné, lepší být;
vstříc hledět smrti klidně, kdykoli
se přiblíží, na dvéře zaklepá,
své práce klubko dále rozvíjet,
kam stačí nit a pevně věřiti,
že všecko ústí v cíl, byť neznámý,
že v jakés dobro, třeba cizí nám
a vzdálené v sled splyne každá věc,
že vše se v akkord smíru zkonejší,
jejž zaslechne však ucho ztýrané
tam z hudby sfer, jej tady tušíc jen,
že zaslechne jej třeba odrazem
v tom aspoň přechodu, než v prázdné nic
se shroutí vědomí do pusté tmy,
na vteřinu – však zaslechne jej přec!