Vše mohlo jinak být...

Jaroslav Vrchlický

Vše mohlo jinak být, si často myslím, nit žití svého kdybych v dobách těch, kdy ovládat ji lze, byl jinak ved’. Tu v dlaně klesne zamyšlená skráň a v možnostech duch hýří znavený, jak mohlo všecko jinak, jiné být. Tak dovést vždycky snášeti své jho, krev hřebce necítiti vzkypělou, jenž vzpíná se... vše mohlo jinak být! V čas nedovede člověk vyčkati, vždy hledá pravé, ale v shonu tom vždy chytne nepravéto kdyby, kdyby! Ó sílu míti tenkrát, první verš kdy dral se z hrudi a jej rozmáčknout, jak u kolébky hada Herakles, své uši zacpat voskem lhostejnosti ku vábným zpěvům Siren lákavých, jak Odysseus učinil soudruhům, chtít zůstat v stínu, ve své slabosti se skrýti, Schillerův jak praví chor, a nevyzývat v boj ty démony svých ňader, touhy své! Co sklamání jsem uspořit si moh’, co závrati, co vřavy bohopusté, tajných dýk a šklebů zjevných a co nepřátel za všecko dobro prokázané jim; jen sílu míti, celou duši svou si nechat pro sebe, ne pytvat ji a házet v dav. – Vše mohlo jinak být! Však co je platný stesk, co život v snech! Ta chvíle, v které (dle slov Byrona) si lidský osud koně přepřahá, jest propasena pro vždy, ztracena. Teď nutno nésti své a s málem zde se spokojit a víc již nežádat a stát se zvolna starým fatalistou, a věřiti, že osud určen jest, a nemudrovat, zda ten právě pravý, pod jehož svorem zmítáš se a lkáš, zda pravý nebyl onen vysněný, s nímž minul jsi se? Brát vše, jak to jest, i za bolest být vděčným, vlídné slovo jak zázrak vítat, věřit v upřímnost těch upřímných, dál dobro chtít a hledat, a vznést se k výši toho poznání, jež všecko chápe, všecko přehlíží tím, že to zná, a nevyčítat víc, že mohlo snad vše jiné, lepší být; vstříc hledět smrti klidně, kdykoli se přiblíží, na dvéře zaklepá, své práce klubko dále rozvíjet, kam stačí nit a pevně věřiti, že všecko ústí v cíl, byť neznámý, že v jakés dobro, třeba cizí nám a vzdálené v sled splyne každá věc, že vše se v akkord smíru zkonejší, jejž zaslechne však ucho ztýrané tam z hudby sfer, jej tady tušíc jen, že zaslechne jej třeba odrazem v tom aspoň přechodu, než v prázdné nic se shroutí vědomí do pusté tmy, na vteřinuvšak zaslechne jej přec!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
v básni jsme nalezli 5 osob, v básni jsou označena takto

Patří do shluku

střet, léno, um, onyx, sol, pól, mim, ká, nard, směnit

161. báseň z celkových 454

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Krise. (Viktor Dyk)
  2. Nel mezzo di cammin del nostra vita. (Jaroslav Vrchlický)
  3. SEBEKLAMY (Jan Opolský)
  4. MLADOST (Jan Opolský)
  5. Fine. (František Švejda)
  6. „Dokončit myšlenku“ tak často (Fanda Šimková-Uzlová)
  7. 141. Často snad jen nářkem zníš a lkáním, (Jan Kollár)
  8. Atavismus. (Jaroslav Vrchlický)
  9. A V TÉTO NÁLADĚ TAK SILNÉ, MILÉ DÍTĚ... (Ladislav Linhart)
  10. Sám nad životem. (Jaroslav Vrchlický)