To bylo, vzpomínám, u Sansovina,
já mezi děvčaty, hrou, proudy vína
jsem cítil, kterak cosi v nepokoji
se pohnulo a třáslo v duši moji.
Mne nelákaly vděky Pocofily,
ni Angioly sladký profil bílý,
pod zlatem vlasů perletí jenž svítil;
já náhle pusté prázdno v srdci cítil.
Já neslyšel zvuk mandoliny líný
na lagunách a z žertů, Marcolini
v nichž s Tintoretem závodil, jen holá
mi slova k uchu dolétala zpola,
bez barvy slova jak obrysy stromů,
když mlha padá; já musil jít domů,
já zmizel plaše, jak předtuchu strunu
jsem kdesi lkáti slyšel ve svém člunu.
Ta sténala jak srdce mroucí v křeči.
Já přistal, skočil na břeh, v stále větší
jsem v úzkosti sběh’ schody mramorové
a strhnul clony lože purpurové.
Ó hrůzo! hrůzo! Lože prázdné bylo,
mé smutné tušení se vyplnilo!
Já svolal dům svůj, honil tebe v noci,
chtěl přinutit tě prosbami i mocí.
Já plakal v kleče, bys dál se mnou žila;
však nadarmo, ty’s mne již opustila,
mé srdce vrhla’s v těžké sny a boje –
Ó Pierino, kde je láska tvoje?
To bylo, vzpomínám, u mého strýce;
pod okny květly velké slunečnice
a po zdech plazilo se husté víno,
na stěně v kleci zpíval kardellino.
Já u okna jsem vyšívala zlatem;
strýc kanovník církevním oděn šatem
se chystal na mši, chvíle jitra snivá...
Co chce ten pták dnes, že tak hlasně zpívá?
Ba slunce jinak svítí, v světla moři
ty slunečnice větším zlatem hoří,
to listí révy samý svit je hravý;
pták moh’ se u mé ukřičeti hlavy.
V tom cizí hlasy v zpěv mu padly z dola.
Já zřela stíny... protější zeď holá
je kreslila mi jasně; pravil jeden:
Ten pták ví dobře, že již minul leden.
On Bohu v okna hlasně vysmívá se,
zní věru drzý výsměch v jeho hlase!
„Mlč, Aretine“ – druhý v odvet spěje
mu říci, – „srdcem ptáka láska chvěje
táž, která v slunci plá a v rose chladí...“
„Ty hračky, Titiane, zanech mládí,
dost dlouhý věru, bílý vous máš k tomu,
nevěřím v lásku!“ – Z dálky zněl šum stromů
a kardellino zpíval ještě více:
Nevěřím v lásku! – A mně plála líce
a srdce bilo... Jak dnes všecko jiné!
Nevěříš více v lásku, Aretine?
Mně byla’s víc než milenka i žena,
mně sestra byla’s nad vše vyvolená,
já pro tě všecko střádal, všecko schránil,
já nedal, by tě pomluvy šíp ranil.
Já ucpal ústa všech zlolajných klepů.
Ty’s měla klíče špižíren i sklepů,
pro tebe byly všecky dary moje,
změt drahokamů, perel šňůry troje.
Nad rody Gonzagů a Bibienů
já v tobě ctil jsem Madonnu i Ženu;
ó jaká radost velká, neskonalá,
stát za tebou, když ty jsi vyšívala!
Zavřít ti okno, aby s lagun spěchem
tě neovanul ostrý vítr dechem,
když čtla jsi, zrakem čtené řádky stíhat,
když malovala’s, tobě štětec zdvihat.
Ó jaký ples, když v modlitbě jsi dlela,
v extasi dívati se na anděla;
že Aretin jsem, zapomenout chvíli
pro obličeje tvého úsměv milý!
Na Brenty břeh tě, kde vzduch čistší, vésti,
bys mohla zas jak meruňka mi kvésti,
šat klásti tobě kol šíje i ramen
a odstranit ti z cesty každý kámen,
jít za tebou až v kobu Smrti temnou
a Bohu urvati tě snahou jemnou,
jenž chtěl tě vzíti mezi duchy svoje –
Ó Pierino, kde je vděčnost tvoje?
Ty voláš, já jsem přišla, Aretine.
Slyš moji zpověď, nežli život zhyne...
Má láska k tobě byla velká, silná,
a co ty nepochopíš – nerozdílná.
Tys otcem byl mi a já chtěla chotě...
Ó já jsem noci proplakala pro tě!...
Pak prchla jsem, když’s nechtěl pochopiti,
a teď se vracím, zašlapané kvítí...
Já mnoho trpěla, já mřela hladem
a ještě více touhou v srdci mladém,
já zápasila s chorobou jak lvice,
až krev rty zbarvila mi – Neplač více...
Vždyť prchlo již, co mne tak děsně hnětlo...
Nech záclony, nesnesu denní světlo,
ty omdlel bys, mé kdybys viděl tělo –
je samá rána, a jak zhubenělo!...
Víš, Titian Venuši ukazoval
a všichni chválili pleť, forem oval,
vděk linií... ty’s v šklebu hnul jen rtoma
a řekl: „Dobrá, živou já mám doma!
Však před sebou ji sám tak pilně střežím,
že před ní pouze na kolenách ležím!“
A všickni smáli se a nevěřili...
Ó taková již nejsem víc, můj milý!
Ta tíseň zas... ten zápas... stopy krve...
Ty’s odpustil mi?... Je vše zas jak prve...
Dej ruku mi, tak, líp je... však to mine...
My teprv budem šťastní, Aretine!