Rozlétly se rajské dvéře,
bílá duše z nich se béře.
Svatý Petr vrtí hlavou:
Jak lze rajskou zhrdat slávou?
Bílá duše odpovídá
tomu, jenž ty ráje hlídá:
„Odchod můj tvůj úžas budí?
Mne to, Petře, v nebi nudí.
V andělských hlav husté tísni
táž vždy hudba s toutéž písní.
V světců zářné gloriole
alleluja! v témže kole.
Totéž chvály zajásání,
když k nim Boží tvář se sklání.
Sladký pocit, světcem býti,
ale, Petře, já chci žíti!“
Zapadly již rajské dvéře,
bílá duše v svět se béře.
Leta jdou a leta plynou
vteřina jak za vteřinou.
Buchy buch! na bránu ráje,
Petr vyhled, naslouchaje.
V šatu – sdraném, plna kalu,
v staré líci s vráskou žalu
před ním stojí duše zase,
jež kdys v ráji nudila se.
Bílé ráje ples byl všedním,
černá stojí nyní před ním.
„Nuže duše, tak jsi žila?“
Smutně duše hovořila:
„Příchod můj tvůj úžas budí?
Mne to, Petře, v světě nudí.
V lidský hon do stálé vřavy
z boje v boj a bez únavy.
V špíně, v kalu, v zisku spárech,
starý hřích vře v sterých tvarech.
Za vše chtění, za vše plání
týž vzdech a též proklínání!
Hořký pocit, musit žíti!“ –
„Svatou nemůžeš víc býti,“
Petr duši odpovídá,
„neb jsi jeden kal a bída.
Co jest čisté jen a ryzí,
smí sem na lem Boží řízy.
Pro očistu vrať se zpátky,
pak tě pustím zas v ráj sladký!“ –
Zmizel. Sama duše stála,
zavzdychla si, poplakala.
A pak hledla v obzor dálný,
v nekonečno táh se valný.
K vichrům, jež kol hřměly prudce,
vztáhla v muce obě ruce.
„Vezměte mne na perutě!“
Z nich to šklebem znělo chutě.
Vichřice se dále hnala,
sama duše v pláči stála.
K mrakům, jichž kol pluly třásně,
hovořila duše hlasně.
„Vezměte mne na svá křídla,
ztopte mne kams v mořská zřídla!“
Prškou svou ji ve tvář stříkly,
letěly – a v dálce znikly.
K hvězdám, které bledým zlatem
v hloubi kmitly, děla s chvatem:
„Sladké jindy, dnes tak chladné,
není u vás těchy žádné?“
Hvězdy jen se mrazem chvěly,
mlčky dál svou drahou spěly.
A zas duše sama stála,
vzdychala a naříkala.
Nelze k nebi, nelze k zemi,
a Bůh jako prostor němý.
Kol ní totéž kosmu žití,
mlh a mraků vlnobití.
Větrů v dálce zahýknutí,
hvězdic v hloubi zamihnutí.
Táž noc tmavá, záře rudá,
totéž vždy – ó jaká nuda!
Přála si být kámen kdesi
plný mechu mezi lesy.
Ale marné každé přání,
v duši vře to staré plání.
Lítost, stud a výtek vřava
hlodati ji neustává.
A jen slzy dál se lejí
s víček rudých, kam jen spějí?
Leta jdou a leta plynou
vteřina jak za vteřinou.
Ve výši tu slova zněla:
„Víš-li, jsi již bílá celá?
Slzami jsi očistěna,
anděl jsi, jež bylas žena!
Nechala jsi ve svém hoři,
co vám muky osten tvoří.
Pravý bol, slast pravá hvězdná,
věz to, duše, nudy nezná.
Lidské nudy hořké býlí
z prázdných srdcí jen se chýlí.
Třeba trpět, duše celá
by své prázdno zapomněla.
Neb tak velkou láskou vzpláti,
v které sebe lze se vzdáti.
V obém nelze nudu míti,
to jest celý smysl žití!“
Rozlétly se rajské dvéře,
bílá duše v ráj se béře.