Pan Kolda sedí u džbánu
a na stůl bije pěstí,
a pije zas: „Vem ženy ďas,
juž nikde nemám štěstí!
I kostka jakby opilá
si dělá ze mne blázny,
džbán schýlím níž a brzy již
se šklebí na mne prázdný.
Čím taký život zemana
se od žebráka liší?
Toť žijí líp, mně dí můj vtip,
v Opatovicích mniši.
Žár denní v chládku přestojí
v dřímání při oltáři,
však v noční čas na pravý kvas
se sejdou v refektáři.
Tu mělničiny plná číš
se nikdy nevyprázdní,
tu každý mnich jest žert a smích,
až v sboru píseň zazní.
Od plné číše ani noc,
ni ďas je nevypudí,
až v jitra sklon je zbožný zvon
ku ranní hóře vzbudí.
Tu první opat vyskočí
a mne si z očí spánek,
však jaký chvat, chtěl brevíř brát
a chytil zase džbánek.
Ať všední den, ať neděle,
jim stejně víno svědčí;
jak včera, dnes jsou jeden ples
ku slávě boží větší.
To jsou ti ptáci nebeští,
o nic se nestarají,
a místo sít jen znají pít
a žijí líp než v ráji.
Což abych k nim si zajel dnes?
Vždy viděli mne rádi;
nad nebe skvost jim platí host
a sklepy jejich chladí.
Já kláštera byl přítelem,
když lepší dnové byli;
čas jen se mih’, a z přátel mých
teď dluhy jen mi zbyly!“
Pan Kolda shodil na zem džbán
a sám se k stáji motá;
však jaký žal, co osedlal –
stín herky Don-Quichotta!
Jel přes pole, jel přes louky,
hle, tam se klášter bělá –
den parný byl, a proudem lil
se Koldovi pot s čela.
Na prahu kláštera opat sám
s vlídnou jej uvítal tváří:
„Hoj, pane Koldo, vítejte k nám,
toť slavnost teprv se zdaří!
Co klášter založen, dnes je sto let,
uzříte obrazy, vše jeden květ,
oltáře v sta svíček záři!“
S herky své skočil Kolda hned,
rád byl, že přišel v čas pravý,
stisk’ ruku opatu, který jej ved’
chodbami skrz mnichů davy,
a pravil s úsměvem: „Než začnem pít,
slušno jest alespoň na mši jít,
teď právě hrubá se slaví.“
„Kdyby chtěl hrubou mši vzíti sám ďas!“
dí Kolda u sebe v taji,
„po čertech budu tam dlouhý mít čas,
těžká však cesta jest k ráji!“
Usmál se zdvořile a vešel v chrám.
Kytic a věnců a světel plá tam,
zvony zní, varhany hrají.
A byla velká mše, při sám bůh!
věčnost být nemůž’ tak dlouhá,
bez konce zpívání, tak parný vzduch,
a v Koldovi větší vždy touha!
Nejdříve zíval, a potom klel,
z andílků, co jich kol na sloupech zřel,
každý mu mrkvičku strouhá.
Konečně dopěno, dohráno juž,
mnichům se zjasnily tváře,
bubnů je provázel slavnostní tuš
do chládku refektáře.
Pan Kolda vesele k opatu sed’,
plnou číš rázem vyprázdnil hned,
vše viděl v růžové páře.
„Důstojný otče, slyšel jsem –
dík vaší stráži a péči –
máte prý ve sklepích – ďas mne vem,
dám-li co na lidské řeči –
máte prý zazděné poklady kdes,
z celého světa jež satan vám snes’
k boží cti a slávě větší.
Nežádám, otče můj, tajemství snad
abyste vyzradil v bludu,
ni prášek, který by za nehet pad’,
jen prosím, ač rdím se v studu,
poklad váš ukažte na chvilku jen,
vyplňte nejkrasší duše mé sen,
a vždy vám žehnati budu!
Opat se usmíval – vyprázdnil číš:
„To, pane, staré jsou báje!“
Potaji kynul, a v chvíli té již
nová číš před Koldou hraje.
Opat s ním ťukne si, a v jeden ráz
pohár byl vyprázdněn, a v chvíli zas
naplněn po samé kraje.
Koldovy oči v plamenech,
a tvář mu purpurem květe:
„Otče, já slyšel jsem v dětských juž dnech –
že přísaha? – nu jděte –
přísaha sem a přísaha tam,
chcete-li, budu též přísahat vám
mlčení na smrt – co chcete?“
Opat se usmíval – vyprázdnil číš:
„Nu, věřte mi, smyslu v tom není –
chudí jsme mniši jen, života tíž
trávíme v postech a bdění.“
Však pohár nový tu, a v jeden ráz
Kolda jej vyprázdnil, a plný zas
ve mžiku před ním se pění.
„Jednou vás navštívil Karel sám,
chtě vidět poklady vaše;
tři mniši s opatem vedli jej v chrám
před oltář bojácně, plaše,
oči mu vázali – nu, snad to lež –
chcete-li, zavažte oči mi též –
jen vidět chci poklady vaše!“
Opat se usmíval – vyprázdnil číš:
„To, pane, legenda stará;
čím starší klášter, tím bují výš,
jak houby po dešti z jara!“
Zas pohár nový tu, a v jeden ráz
Kolda jej vyprázdnil, a plný zas
zlatem svým před Koldou hárá.
Chvílemi začal zas a vypuk’ v smích,
zrak se mu pomalu kalil.
„Zavažte oči!“ Opat se zdvih’,
naposled Koldovi nalil.
Kolda zved’ pohár, k ústům jej nes’,
ten však z mdlé ruky ku zemi kles’,
a Kolda s židle se svalil.
Mniši dva ze zadu pozvedli jej,
dvakrát s ním ve smíchu padli;
v klášterní sklep šel divný ten rej,
před sudy na zem jej kladli,
šátek mu stočili přes tvář a zrak,
v hovoru stlumeném a v smíchu pak
po špičkách z dveří se kradli.
A v pustý závoj halí
jej spánek kouzlem svým,
v zdi otvor vidí malý,
tři mniši, opat s ním;
juž černý šátek točí
mu třikrát kolem očí,
jej vedou v kruh a vkročí
v sluj, zkad se valí dým.
Šli dlouhou chodbou ztmělou,
jak mohl rozeznat,
šli tiše cestou celou
a plachý byl jich chvat;
zas v kruh jím zatočili,
na konci chodby byli,
a s očí v krátké chvíli
byl šátek jemu sňat.
Zde v trojí dlouhé kruhy
se táhly plameny,
a ve všech barvách duhy
zde hrály kameny;
tu stříbro bledě svitá,
tam zlato rudě kmitá,
v to šperků směs se vplítá
a kříže, prsteny.
Tam opál lunou hoří
ve zlatě náušnic,
a fialovou zoří
mu amethyst plá vstříc,
smaragd se z hloubi směje,
rubín se ohněm skvěje,
až nachu proudy leje
mu v polekanou líc.
Tu ornáty a štoly,
vše brokat, samet, nach,
jak svatých aureoly
z nich září zlatý prach;
tu kalichy a mísy,
a v nich se skvosty mísí,
rampouchy zlata visí
jak krápník na stěnách.
Biskupské zlaté berly
a drahokamy v nich,
jak vejce velké perly
a bílé jako sníh;
květ se zlatými stonky
a náramky a sponky
jak slzy a jak zvonky –
vše hoří v paprscích.
A koruny a hávy,
vše plno opálů,
tu růžovy, tam tmavy,
z beryllů, korálů,
a čím se hlouběj’ noří,
tím větší kruh se tvoří,
tím víc to kolem hoří,
jak víno v pokálu.
Šklebí se Kolda sladce
jda mnichům v zápětí;
hle, číš tu vzácné práce,
jsouc rovna poupěti.
Jak hoří v zlatě čistém,
jsouc spjata révy listem,
v němž smaragd s amethystem
plá v družném objetí!
Ten pohár svůdně kyne,
jsa rubíny kol tkán,
ze stvolu v šíř se vine
jak bájný tulipán.
A Koldovi tu zdá se,
že před ním v plné kráse
jak lotos otvírá se,
jenž lunou zulíbán.
Ó jenom doušek jeden
a Kolda staví krok,
dal štěstí by a eden
i žití mnohý rok!
Saharu v hrdle cítí,
jen z této číše píti,
v níž víno plá a svítí
stem rubínových ok.
A juž se k číši kloní
a zírá v její nach,
a jak chce sáhnout po ní –
hle, vína na vlnách
vlas zlatý, tvář se houpá,
tu bílý prs se koupá,
a nahá žena stoupá
ven z číše v paprskách.
A zmizel opat s mnichy,
po špercích nikde zvěst,
z dna číše zvoní smíchy
a strop jest plný hvězd;
a číš se výše pění,
kol cinkot, zvonků znění,
a jizba v mhu se mění,
až celá číší jest.
A s ženou Kolda kráčí
po zlatých paprscích,
kol nich se břečtan stáčí,
v něm rosných perel mih;
on chce ji vinout k sobě,
leč cítí, kterak v mdlobě
mu váznou ruce obě,
chce mluvit – hlas mu ztich’.
Teď chodbou křišťálovou
se nesou po chvíli,
jak zlaté rybky plovou,
teď dva jsou motýli;
a kde se oblouk křiví,
sto šotků z listí civí
a šklebí se a diví,
že tak jest opilý.
Tu v hněvu Kolda skočí
a chce je potrestat –
v tom cos mu padá s očí,
vše vidí v mlhu tát;
je zbuzen – slyší smíchy –
ach, vše bylo sen lichý,
zří opata a mnichy
se za břich popadat.
U sudu, pod nímž Kolda spal,
stál opat s číší plnou,
v té vína oheň zlatem plál
a rudou hořel vlnou.
Jak pronikl by jeho sen,
dí opat v smíchu k němu:
„Jak s pokladem jste spokojen,
co díte vínu mému?
Neb to ten poklad největší,
jejž klášter náš zde hostí,
on všecky trudy vyléčí,
a blázen, kdo se postí.
Ten poklad Karel viděl též
a zkusil jeho štěstí,
vše ostatní jest báj a lež –
nuž výše s číší v pěsti!“
A Kolda věru nevěděl,
zda pravda to či báje,
a zas jen plnou číši zřel,
v níž svůdné víno hraje.
I vzal ji z ruky opatu
a rychle, bez hovoru
ji vypil v blaha záchvatu
a za ním mniši v sboru.