K vln zrcadlu se velký leknín chýlí;
kol vládne šero noci červencové,
tmou vody jen změť sněžných růží plove
v rhytmickém tanci, v kterém rákos kvílí.
A sotva měsíc mezi mech a býlí
své kštice spouští, z nichž se řinou snové,
z vln pára stoupající v tvary nové
se skládá jak šat muslínový, bílý.
A kterak měsíc prokmitává sítím,
tu pára houstne v luzné ženy tělo,
jež krásou plá a zachvívá se žitím.
A kývá k luny magickému lesku,
jak stáhnout k sobě by ji do vln chtělo,
a strom a mech se třesou v tajném stesku.
Když zemřel velký Pan, když hvězdovatý
lem nebes zahalil se v šer a stíny,
tep světa bouřný stal se chorý, líný
v svých žilách nesa hořkou krůpěj ztráty,
též nymfy prchly, záblesk vlasů zlatý
kam skryl se, ptáš se? – Pohleď na lekníny!
V jich srdce pad’ a těla úběl v klíny
vod vhroužen v listů proměnil se šaty.
A dosud noci letní kouzlo stačí,
by slední krůpěj antického žití
v ruch vzkypěla; tu skály zlato pláčí,
květ dýchá vůni, pažit ve snu zpívá,
strom ňadro dryady v své kůře cítí
a z leknínu se nymfa k luně dívá.
Však sotva růžný prstík mladé Zory
se dotkne poupat na šípkovém keři,
a větřík, její herold, vlny zčeří
a nachem vzplane lysé týmě hory,
a sotva zhasne měsíce svit chorý,
světloška schová kahan v houštin šeři
a holubí jak rozptýlené peří
se v západ pohnou mráčků bílých sbory:
Den střízlivý jak otevírá oči,
tu rázem kouzlo noci uhasíná,
jí z klína rázem poesie skočí,
v šer lesa nebo ke dnu tůně sedne
a místo nymfy těžká jen a líná
nymfea ob čas nad vlny se zvedne.
Kdys básník bloudil kolem lesní tůně,
naslouchal chvíli křičícímu ptáku
a chvíli vzhlížel k táhnoucímu mraku,
jenž stíny divné kreslil ve vln lůně,
a opojná jej brzy zmátla vůně
a k vlnám sklonil se, div věřil zraku,
sáh’ po květu, sáh’ k srdci ve rozpaku,
zda vůní květ, zda touhou srdce stůně?
A když chtěl utrhnouti ten květ bílý,
tu stěží šlo to, jakby dvojí ruce
se mocně vzpírajíce níž jej táhly.
A když se sklonil a vše napjal síly
a báječný květ když utrhl prudce,
vzdech zazněl z hlubin žalný, neobsáhlý.
Tu bílou růži na svém srdci nesa
on bloudil dále hvozdů tmavou tiší
a když se vrátil domů, ve snů říši
mdlá hlava opojená vůní klesá.
A zlaté hvězdy tryskly na nebesa
a v kouzlu noci květy silněj’ dýší
a jiskry tančí v mechu, v skalné skrýši
to kvete zlatem, zpívá, zvoní, plesá.
Tu z růže na básníka srdci spící
se zvedla z páry dívka při měsíci
a lehla k němu líbajíc jej v ústa.
A noc když v hudbě utonula celá,
na ztichlém srdci vítězící dlela
leknínu růže, vonná, svěží, hustá.
Ó poesie, tys ten leknín vonný,
nad tůní všednosti jenž usmívavý
tak svůdně kyne do klopotné vřavy
jak zkvětlá hvězda mračen na záhony.
Když západ ve růžové splývá tóny
a měsíc šerem bleskne u doubravy,
jak nymfea tvůj kalich plápolavý
se zvedá bez pout závoje a clony.
Tu v celé kráse mluvíš ku člověku,
pel střásajíc mu v srdce rajské rosy,
až závrať hlavu jímá z tvojich vděků.
Ó šťastný, kdo tvou vůni v srdci nosí,
spí v noci s tebou a se ve dne noří
v tvůj květ, jenž roven hvězdnatému moři!