Tě zasnoubenou stínům proti vůli,
urvanou květům Vesny zářivé
zřím, držíš jabka granátného půli
a smutna stojíš v dumě tušivé,
neb stromů šum a melodie ptáka
tě k zemi, k báji žití nazpět láká,
ty chvíš se v myšlénce té blaživé.
Tvá matka tam, zde Vladař chmurných stínů,
ta volá tě, on drží tě, co dřív?
Tam úkoj, něha na matčině klínu,
zde přísná povinnost, jak žezlem kýv’
ten neúprosný pán tvůj, bez úsměvu
jak fatum krutý na duše v svém hněvu
na pustých březích Acherontských niv.
Však již se stalo, snědla’s půlku jabka,
tu, která k zemi volá tebe zpět,
již touha jako horké lávy kapka
vře v žilách tvých, tvůj podněcuje vzlet.
Jak sličná země, vzduch jak sladce vonný!
Zříš barev lesk a vody polotóny,
zas trhala bys ráda Enny květ.
I zvedáš zvolna hlavu sny tak těžkou
výš s ňader nevlídného vladaře,
jsi děckem zas, necítíš se být kněžkou
u strašného Park černých oltáře.
Ne Lethy mok, chceš zlaté světlo píti,
jak ve snu slyšíš z daleka jen výti
do hudby dum svých pekel ohaře.
Jak rostla by ti křídla, asfodelem
jdeš kvetoucím tam, k stínům kde je vchod;
leč jak jdeš v dumě s nakloněným čelem,
tvůj pohled v zrcadlo se vlny vbod’,
jež jako kalná Acherontská řeka
ze slzí nešťastníků se skal stéká,
vře v tiché tůni mlčenlivých vod.
I zachvíš se, víc nepoznáváš sebe,
tak příšerně je bledá tvoje líc;
stín černý tvojich skrání mramor střebe
a krví ztemněn jest lesk zřítelnic:
víc nejsi smavé dítě dovádivé,
jsi žena poznavší bol, cítíš, lživé
jak sliby tvojich snů jsou víc a víc.
Jak padly na tě všecky, všecky stíny
s kštic Krále podsvětí, všech žalů číš
jak vypila bys, vzala všecky viny
na bedra svá, tak cítíš v údech tíž.
Tvá odvaha, laň postřelená, couvá,
tvé vůle plachty pochyba zlá zdouvá,
i nemáš, nazpět jíti, síly již.
Je otrávena tobě radost všecka;
čím v thymianu dnes ti bzukot včel,
čím žhoucí krokus, zlatá kadeř dětská,
čím syringy hlas, který rozzvučel
o polednách ty zadumané skály,
že v slapech zlata stály a se smály,
co s nymfou Echa o závod Pan pěl?
I ptáš se sama: Bude zas tak jasné
to světlo Hélia, jak bylo kdys?
Vzplá s pod brv svaté noci tmavořasné
zrak nebes, zářivější nad tyrkys?
Ne! Slyšíš, pták se v svojí mate písni,
svět celý jakás velká duma tísní,
a jejím středem, jejím terčem tys!
Máš kaziti si přeludy snů třpytné?
Máš nezkojena po půl roku zas,
jak pýří pampelišky, v noc když slítne,
se schvěti v muk a bolů věčný kvas?
Máš otrávit si upomínku mládí,
jež jediná zde blaží tě a hladí,
jak písně o ztraceném štěstí hlas?
Ty zůstaneš, toť lepší úděl jistý,
neb mocně Pluto na tvé čelo dech,
rez padl na tvých tužeb svěží listy,
jak s mrtvé laně kapky krve v mech.
Již objala’s tu velkou resignaci,
kam duše se jak němý kámen ztrácí
do moře, každý jež ztratilo břeh.
A tiše, bez reptání skláníš hlavu
na ňadra svého vládce, dětinná,
jak poupě tonoucí ve dravém splavu,
jak zašlapaná záhy květina.
Nač třeba druhé půlky jabka nyní?
Mrak Erebu tě zahrnul a stíní,
nit žití v ráz ti Parka přetíná.
Ať matka mezi bezlistými stromy,
ať v zpěvu ženců, v plodech jeseně
lká jako Nioba a ruce lomí
a marně volá tebe zděšeně,
víc neslyšíš, na ňadrech ležíš chotě,
juž světa vidiny jsou mrtvy pro tě,
před zrakem tvým jdou mdle a zmateně.
Stín v stínech, bez vědomí trváš sama,
čím tobě lidských trudů směšná tíž?
Čím naše štěstí, které vždycky klamá,
čím illusí ta vrchovatá číš,
čím lásky ples, čím dětská radost z práce?
Tvým bohem jediná je Resignace,
jak moucha jatá v jantar ty v ní spíš.
Jak, bohyně, tě zcela básník chápe!
Cos též jej volá v ráje mládí zpět,
však jako ty, vše lákadla v prach sšlape,
sám plivne sobě v illusí svých květ.
Ví, nemůž’ tomu štěstí vzpláti cele,
kdo jednou nahléd’ v stínů řasy ztmělé,
kdo lítost poznal, hnus a výtek hnět.
Ať matka Krása, jak chce, volá, láká,
on více neuvěří sladkým snům,
jas nesvolá tam, kde se věčně smráká,
mráz v kalich kde pad’ vesny poupatům.
Jen mlčky jak ty v heroické chvíli
tvůj hořký pohár odříkání chýlí
hrd, nezdolán a pevně ku svým rtům.
V nic, kam se všecko jednou zpátky sřítí,
on hledí bez účasti jako ty,
v ten zjevů vír, v to tvarů vlnobití,
v ten řídký jas, v ty husté mrákoty,
kde bubliny jak na jezeře kalném
ve kletbách, nářku, vzlyku, stonu žalném
se rodí a zas hynou životy.