„Co zas, pro bůh, co se děje? –
Kacíři se bouří znovu? –
Zas mám něco podpisovat? –
Kdy jen budu pokoj mít!
A zde nových beden řada,
nemám čas jich otevříti...
Z Bruselu hle, Jošt i David,
z Říma píše mi Jan z Cách.
Hladoví řvou lvi v mé kleci,
Kelley klímá nad kelímky,
čeká darmo – hřebcům po mně
stýská se v mých konírnách.
V Bubenči, v císařské lázni
nebyl jsem již celý měsíc,
zahálejí brusy, rýtka,
dláta mojich brusičů!
Nemohu se odsud hnouti,
Spranger ztratil trpělivost,
Lomnický mou apatii
s astrology zapíjí.
A vším vinen je ten mramor!
Proklatý Ilioneus!
Co jen vidím v této hlavě,
v těchto údů souměru?
Ano, Nioby jsi synem!
Čtu to v tazích tvojí tváře,
otcem tvým být moh’ jen Skopas,
velebný ty zázraku!
A já čtu a čtu v tvé tváři,
v liniích čtu těla božských,
v měkkosti té a v té síle
velké krásy zjevení!
Co mi hádky malicherné
šlechty, kněží, bída lidu?
Tebe zřím jen – vždy a všade,
mramorový zázraku!
Nedá žena, nedá sláva
nesmírné to opojení,
nedá sladkou, velkou muku,
jež se prýští z údů tvých!
Cítím s tebou, žiju v tobě,
popel já – ty nesmrtelnost!
Vím, je krása mučennictvím,
svatý synu Nioby!
Budu zvěstí, bájí, stínem,
jménem v starých pergamenech,
ty plát budeš nesmrtelný,
třeba torso bezhlavé!
Co zas, pro bůh, že se děje?
Co zas vyvedl don Caesar?
Bitky v krčmách? – Únos dívčí? –
Nové bouře na sněmu? –
O ničem já nechci vědět!
Odsud všickni! – Sám chci patřit
nevyrušen na ten mramor,
co mi život, co mi čas?
Nechte řvát lvy, nechte soptit
sněm a kacíře se vztekat! –
Či snad líp, abych měl pokoj,
vše, co chtějí, podpíšu!?
Péro sem! Tak... Podepsáno!...
A teď křičte, jak vám libo,
já si koupil chvilku klidu...
Proveďte si majestát!
Průvodem jej nosí městem,
zvony duní se všech věží,
aťsi duní – pro mne život
pouze v tomto mramoru.
Život, sláva, opojení! –
Krása! Krása! – Tvaru kouzlo! –
Tepna žití nesmrtelná! –
Proč bych nemoh’ mysliti,
že ty zvony, že ten jásot
platí tobě, dive krásy,
místo mého majestátu
ty že v Prahu slavíš vjezd?“
Takto dumal, skloniv hlavu
ve španělský tuhý límec,
holí o zem vztekle buše
Imperator Rudolfus.
Ve chvíli, kdy vyndán z bedny,
obalu prost, Nioby syn,
v nesmrtelné svítil kráse
před ním, zázrak z mramoru.
Císaře co táhlo hlavou,
kdo to poví, kdo to zjeví?
Krása vždy je mučennictvím,
tvůrci jako žákům svým.
Zase zdola tento hlahol,
jako rozbouřené moře,
jako hladovi lvi v kleci,
hukot, bouř a temný řev.
Jako Nioba v svém smutku
stojí dole v mlze Praha,
z krčem zvoní cinkot číší,
smíchy a třesk čepelů.
Kytar tóny zanikají
v tmavých koutech úzkých ulic,
do španělské melodie
vpadne vlaské zakletí!
Na prohnilých justiciích
polonahá visí těla,
ve větru se smutně klátí
havranů a kání ples.
Ztichlo vše – i světla zhasla...
V šeré síni sám dlí císař,
přeludu, Ilioneu,
ve tvář hledí, přelud sám.
Nebem táhnou věčné hvězdy,
strhanými táhnou mraky,
Bílé hory lysé témě
v nich se jako lebka skví.
Meteor trysk’ náhle nebem
mezi hvězdné palimpsesty
jak ty nůžky, které vjely,
Rudolfe, v tvůj majestát!