Zda oceanu, jenž spí v luny svitu,
můž’ krásy přidat píseň básníkova?
Tak při pohledu na tebe má slova
mrou bez ohlasu na vlnách mých citů.
Má bytost vášní v sobě rozdělena,
dnes nadšena a zítra zoufající,
dnes hořký úsměv, zítra slzu v líci –
ty vždycky tichá, vždycky žehnající,
ty s celým srdcem žena!
Ne za přátelství, za útěchy manu,
za ducha tvého hloubku čaruplnou,
kde perla vstříc mi každou kyne vlnou,
ne za zář tvého ducha, kterým planu,
ne za soucit, jenž se mnou všecko cítí,
ne za tvůj úsměv sladký, čarosmavý,
ne za tvé skráně vonný vlas a tmavý,
ne za tvůj pohled, jenž mně „miluj!“ praví –
já za víc děkuji ti!
Jak chmurná sfinx teď stojí život u mne,
své otázky v tvář moji vrhá s šklebem,
však nelekám se! Komu slzy chlebem
a přítelem jest ticho noci dumné,
ten zapomněl snů o štěstí a slávě...
Již v boj se vrhám vědom svojí síly,
již z ňader trhám pochybnosti býlí,
vždyť vím, vždyť vím, že tvoje ústa schýlí
se k mojí mrtvé hlavě.
Ne, v družném kruhu, v němž duch vína
a radost vstoupá z poháru,
kde všecko duše zapomíná
a tone v moři rozmaru;
ne, dívčí náruč v bouřném vznětu
když k srdci blíž mne přivine
a hlava mdlá se z palných retů
ku nahým ňadrům pošine:
Leč v nocích, démon zla když skrývá
mne v svoji peruť tajemnou,
když bezúčelnost světa zivázívá
jak veliký hrob nade mnou;
když z duše mizí Bůh a víra
před šklebnou modlou zoufání,
když na jazyku žluč se sbírá
a studený pot na skráni;
jen tu mé duši, v umdlévání
když krouží nad svou mohylou,
buď modlitbou tvé vzpomínání
a láska tvoje posilou!
Vše opouští mne, i ten suchý květ,
jejž utrhla mi kdysi ruka tvá
v ten krásný čas, kdy jarem luh se smál
a láskou život, setlel docela;
a z prstenu, jenž v chvíli soumraku
kdys na mou ruku s tvého prstu sjel,
a duši tvoji snoubil s duší mou,
dnes najednou mně kámen vypadnul,
a tmavou kadeř, v které viděl jsem
třpyt blažených dnů zářit v budoucnost,
tu v chvíli zlé jsem jednou spálil sám.
Vše opouští mne – jedno zbylo jen,
co poesií lidé v žití zvou,
já ale smutkem, který pláče ze sna.
Mé rty se k tvojí neschýlily hlavě,
já v dálce dlel a sama v nemocnici
ty’s umírala bědná, zoufající,
list svátý vichrem v jiných listů vřavě.
Šel život přes tě jak přes jiných řady,
já nezapomněl, k listu sežloutlému
se chýlím dnes a žehnám srdci tvému
dnes hrdý stejně, odříkati všemu
jak tenkrát byl jsem mladý.
V Šeolu stíny za tebou se hroužím,
ty drahá ztracená, a žehnám tobě!
Měl sílu jsem – dnes podlehává zlobě,
měl naděj jsem – dnes po hřbitovu toužím.
Dni minulé se letem snují v hlavě,
jen to mi líto z celé této pouti,
že jak jsem přál si – to mne nejvíc rmoutí –
ty živa nemohla’s svou přivinouti
ku mojí mrtvé hlavě!