Ó první úsvite v duši!
Ó, jara předzvěsti v hrudi!
Co mysl mladičká tuší?
Kdo ze sna toho ji vzbudí?
Jak luny paprsk se vkrádá
a po úběli se plíží,
tak duše chvěje se mladá,
již vlastní tajemství tíží.
I ptá se: Co bude z tebe?
A plní se, vlní se touhou.
Dáš hvězdy své mi, ó nebe?
Ó, snila jsem noc tak dlouhou!
Ó, snila jsem, teď tuším zoru,
již první paprsky vítám,
ó, záchvěvy otázek, sporů,
i vás já toužebně chytám!
A motýl spěje-li kolem,
k mým zamíří-li skráním,
tak sladkým schvácena bolem,
proč dlouho dívám se za ním?
Zalívá denně svou květinu.
Co chvilek nad ní prosní!
Již plní jí srdce hlubinu,
ti snové jsou tak rosní!
Zalívá denně svou květinu.
Co chvilek nad ní prodlí!
Smích ústky otřásá z rubínů,
však duše – ta se modlí.
Zalívá denně svou květinu
a v polosnění neví,
že na vlastní patří nevinu
a hluboký půvab děví.
Beránky plují po obloze,
měsíček jede v zlatém voze,
ó, ticho noci letní,
ó, slétni k nám, již slétni!
Na okně dýchá reseda,
hlavinka za ní vyhlédá
kams v dálku neurčitou,
kams dál v budoucnost skrytou.
A kol tak milo, ticho jest,
na nebi roste zástup hvězd
ve každém okamžení –
míň snů v té hlavince není.
A v srdci hudba, v srdci ples,
mír od země až do nebes,
v něm tiše peruť skládá
a dumá mysl mladá.
Ve snů svých tichém hovoru
stojí jak Psyche z mramoru,
na ústa prst jež klade –
a kol je ticho všade.
Ó, první úsvite v duši!
Jen trvej dlouho a dlouho!
Dost brzy život tě zkruší,
ty luzná, andělská touho!
Kveť dále s čistým tím pelem,
ó, plaň dál v paprsků jase,
nad stříbrným jitrocelem
jak motýl když kolébá se!
U tebe anděl stojí,
to sama poesie,
a promluvit se bojí
a očima jen pije
ten půvab luzný a svatý,
to neurčité snění,
ten světla pruh dlouhý a zlatý,
jenž tká tvé zamýšlení.
Ó, dívko, s duše své květem
v snech skláněj hedvábné řasy:
ó, věř, svět co bude světem,
nebude větší mít krásy!