V PROBUZENÍ.
I.
I.
Ticho mne zbudilo kouzelnou mocí
tak jemně, tak sladce a tiše;
jako bor spící při hvězdách v noci,
jak vlna o břeh to dýše.
Kolem se rozhlížím, pokoj tmavý;
v svých loktech ženu zřím sníti,
vidím, zář svatých má kolem hlavy,
ta mně až v dno duše svítí.
Svítí tam dlouhou zlacenou prouhou,
po které tiché sny chodí,
cítím, jak jedu, kolébán touhou,
věčností po lásky lodi.
24
II.
II.
Mně bylo, jakby pták
byl ze sna zazpíval
a jakby se tvůj zrak
v mou duši zadíval.
Mně bylo, jako v lese
když stopy bouře pominou,
na každém listu drahokam se třese,
a širá duha pne se
nad oslněnou krajinou,
zem, která vůní dýchá,
když čeká zticha,
až andělé ji v mlhy závoj zavinou.
Mně bylo, jak tvůj dech
by kol mých skrání hrál,
a jakby vítr v mech
sta planých růží svál.
Já neměl bolů, přání,
ni nadějí a tuch,
jen mladým osením jak táhne vlání,
když stará země cítí jara vzduch
a skřivan křídla rosou těžká zdvíhá,
já ve snu plakal blahem a zvon ranní
mi zavzněl v sluch,
25
mně byla otevřena žití kniha,
já cítil, jak se kdosi nad ní sklání,
a to byl bůh.
Mně bylo, jakby pták
byl ze sna zazpíval
a jakby se tvůj zrak
v mou duši zadíval.
26