Rád nemám násilníky toho světa
a nejím s králi u jednoho stolu,
neb zřídka bývá, na jednom že stvolu
květ ducha ryzí s drzou zvůlí zkvétá.
Duch orel musí býti sám, když vzlétá,
a jinou nechce ani aureolu,
než tu, jež stkána z jeho vlastních bolů,
tká v duši kruhy, jako má strom leta.
Vždy bezvýsledný jest boj s divou zvůlí,
duch ryzí musí podlehnout v něm vždycky;
znám svory, Prometheovi jež skuly
Moc se Silou kdys na Kavkazském štítu.
Jak moh’ by lepší býti tyran lidský,
jak nežli bůh můž’ člověk víc mít citů?
V mém vytržení Olympičtí kdysi
mne vznesli v střed svých mramorových síní,
já Zéva viděl, jak jej orel stíní,
stih’ v jeho tazích Nesmrtnosti rysy.
Pod anemon a hyacintů vlysy
kol stěn, kde perleťové plálo jíní,
se tísnili kol nebešťané líní,
však nad nimi jsem stín zřel, kterak visí.
A stín ten rostl, a čím dál byl větší,
tím více zlato, mramor, opál plály,
až okolí se třáslo v světla křeči.
Tak před bouří, když mrak zahalí nebe,
než větry plachty svoje rozhoupaly,
pláš celým ohněm, nesmrtelný Foebe!
Zev s Junonou se octli náhle v sporu,
kdo, zdali bozi nebo lidé, větší?
Jak zvykem, zlobnou utkali se řečí,
až každý v svém víc zatvrdil se vzdoru.
Mne soudcem zvolili, na moji horu
se snesli v lidských postavách, lstí, léčí
v mou sáhli hruď, až přes vše nebezpečí
jsem řekl mínění své bez odporu.
Já většího jsem člověka být soudil,
tím, budoucnost že nezná, bez schopnosti,
by v tajemství se věčná Fata vloudil.
A z lidí kdo jest, muž či žena, vyšší?
Já: Žena, cítí s větší subtilností
a život příští nosí v ňader tiši.
A proto odměnou mi dáno Zevem,
že mohu jasně v budoucnosti čísti,
že v lidské rody zřím jak v spadlé listí,
když Boreas je shání s dutým řevem.
A proto Junony jsem stižen hněvem,
že nezřím hvězdy, jak se v pádu čistí,
v tmách chaosu že povždy musím břísti,
sfér kolébán jen harmonickým zpěvem.
A proto básníci jsou moje děti
z všech nejmilejší, v širém kruhu země
jim slyšet dáno, a co slyší, pěti.
Já nezaleknu se, mně sílu dává,
co z asfodelů niv blíž vane ke mně,
toť sestra Nesmrtelnosti jest – sláva!
Hvězd oči k spící zemi obrácené
se zatínají v oči slepce hřeby,
když nahodile pozvedne je k nebi,
jež v nesměrný se oblouk nad ním klene.
Mně zdá se, že jsou více rozžhavené
a ironickým že se smíchem šklebí,
jak věděly by, čeho zapotřebí
má tvor, jenž lká k nim z duše roztoužené.
Já nelkám více, sotva víc by řekly,
než vím, té duši bolem utýrané,
mít samy cit, by spíš se nad ním lekly.
Co utrpení, trudů, křivd a zloby
již přehnalo se přes to lidstvo zdrané,
po kterém nezbude nic nežli hroby.
Co bozi činí, všecko správně činí.
To poznal jsem, kráčeje země květem,
a na prahu, když měl jsem stát se kmetem,
jich největší jsem poznal dobrodiní.
Kde tamarišky Alfea břeh stíní,
v čas, rosu včela žíznivým když retem
z narcissů ssaje, unavena letem,
neb v jitrocele stříbrodechém jíní
dva hady zřel jsem, kruhy v lásce splítat
a pojímat se na výsluní v písku,
v symbolech věčnosti se spolu kmitat.
A nevím, proč jsem holí napřaženou
v ráz samce zabil a v tom v jednom trysku
jsem změnil pohlaví a stal se ženou.
A všecko, co jsem posud žil, to zase,
však jinak, padesát let žil jsem znova,
mně oblohy i země krása nová
se v jiném, větším objevila jase.
Dřív pouze v síle, teď jsem dýchal v kráse
a k jádru vnikal dál za masku slova,
až taj jsem poznal, jejž v svém klíně chová,
svět celý, ztopený v tmě, zářil v jase.
A člověka, jak taj ten luští marně,
jsem teprv okem ženy lépe chápal
a miloval jsem dosud víc a žárně.
Tu stejně po letech mi mužství dáno,
jak vzato kletbou, abych ve tmách tápal,
však opakem své já v nich našel ráno.
Proč má mne litovat kdos, že jsem slepý?
Rád sám bych věděl, co tu ještě k zření,
snad hvězdné oči stejném u jiskření?
Zda moře val, jenž o zemi se třepí?
Snad Zevův oblouk nebes velkolepý?
Snad Chaos noci, v odvěkém kde tření
se zmítá Život, porod jako mření,
nad nimiž staré Fatum potmě dřepí?
To všecko zřel jsem řadou dlouhých roků,
ba víc než to, novinkou ani bozi
by nebyli víc vyhaslému oku.
A proto zrak můj Juno zastínila,
vždyť zbytečně mi Zeus blesky hrozí,
mne zničit chtíc, mně dobro učinila.
Však co je vzato oku, stokrát uchu
se ve odstínech nejjasnějších vrací,
čím bouří mraky, co zpívají ptáci,
vše znám, jak v centru sedím všeho ruchu.
Hlas vichřic v zářícím i v slepém vzduchu
znám Kyklopův jak podzemní zlou práci,
vím, kmen čím roste výš a čím se kácí,
taj zvuků řeším na moři i v suchu.
A v srdcí lidských tepu, v krve dráze
čtu jako soudce zásluhu i vinu,
vše lidské duše vidím chodit naze.
To, že mi uši vylízali hadi,
na Kitheronu když jsem zdřimnul v stínu...
Ó cypřiše, jak černý stín váš chladí!
Co uši moje vylízali hadi,
a věštění dar dopřáli mi bozi,
znám smrtelníků hruď, jsou přeubozí
a v nezdar vlastní vždy se ženou rádi.
Ba nejchytřejší přímo v zhoubu pádí,
ať pěstí vzdoru svého marně hrozí,
ať trpí tiše v prachu všední prósy!
zří tupě v kvas, jímž příroda je vnadí.
Tak proti vůli zlověstným jsem ptákem
se lidem stal a vždycky nešťastníka
má věštba bouří stižena zlým mrakem.
Spíš zajdu k moři, v nehostinné lesy,
ať do vichřice supí hlas můj hýká,
než v lidi zmar by sypal, noc a děsy!