Já děl k své Duši: Rci, co začnem s žitím?
Tam uvedl jsem tě jak bílou Psychu,
tvé sny a dumy pěstoval jsem v tichu
a hleděl krok tvůj podstýlati kvítím.
Teď nad tvým věnem v pochyby se řítím,
já nevím sám, jak padlas v sítě hříchu,
jak saze padly tvého do kalichu,
však illusí tvých ztroskot s tebou cítím.
Co začnem, Duše moje, sirá vdovo,
žít nutno dál a nutno dále lítat,
jsou vesla zlámána a mdlé jest slovo.
Chceš nové břehy lepších světů vítat?
Bez křídel? – Co vše chtění titanovo?
Což, dál budeme se zmítat;
dál půjdem tedy všední žití stepí
a zařinčíme řetězy si drahou,
chléb samoty si posolíme snahou
a vzplanem láskou k těm, kdož hluší, slepí.
My zvyknem skromnosti, nám stačí střepy
i svadlý list, jenž zrosen rosy vlahou,
my spokojíme se i s prósou nahou,
za háje laurů vezmem lány řepy.
Jen jedno když v té poušti neztratíme,
to vědomí, že lepší jsme a vyšší
než ti, pod jejichž svory zápasíme.
To balsám, opium, jež všecko ztiší,
zveš pýchou satanskou to – což tu víme?
Máš pravdu, dopijem tu číši!
Zřels poupě leknínové,
jak z jitra neb jen večer otvírá se
jen hvězdám, zoře plá vstříc v celé kráse,
však v žáru slunce jak je zavrou snové?
Nač davu stále v jiné písni nové
se zpovídat, či někdo po tom ptá se?
Nad sarkofagem socha v ryzí kráse
plá, co v něm hnije, nedí její rtové.
Ty polož pečeť mou na svoje ústa,
tvá báseň buď ta socha sarkofagu,
v své čisté kráse plaň do budoucnosti!
Tvé nitro zahal stínů clona hustá,
vol mlčení a taje starých magů,
než luze ukazovat tlící kosti.
Stud je pokrytecký.
Já trhám všady řízy bez rozpaku,
já slunci přímo utkvím v zářném zraku,
já srdce struny rozechvěji všecky.
Skřek orgie i sladký úsměv dětský,
kvil slavíka a šklebný sykot draků,
květ orchideje i vlčího máku,
nestvůry Indie i profil řecký,
jen vím-li, za vším tím že život dýše,
pak zapru tebe, božství náměsíčné,
jež, skrýt se, vymyslilo pyramidy.
Mně nahé údy a mně plné číše,
mně zápasy a kavalkády ryčné,
jsemť jediný jen triumf lidské bídy.
Než vstanou Eumenidy!