Duma.
Zem v mlhách spí, červánek, sen, ji hlídá.
Sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí;
ni jedna hvězda z mraků nevyzvídá,
jen sloupy mlhy po obzoru spějí,
tu houstnou v příval, tam se opět dělí,
jen lesy tmí se a jen sníh se bělí.
Zem v mlhách spí, červánek, sen, ji hlídá.
Kam ohlednu se, čas i prostor němý,
a jak se temno s pološerem střídá,
tu zdá se mi, jak zadívám se k zemi,
že mlhy, jež se nad obzorem třesou,
jak křídla andělská se výše klenou,
na kterých zem v plášť páry zahalenou
v dál andělové nesou.
Kam? ptá se mdlý ret. – Snad k onomu ráji,
o kterém člověk od pravěku bájí,
zda k břehům edenu, jenž pro nás ztracen
nám svůdně kyne z říše snů a písně?
Kdož ví? – I obzor červánkem byv zlacen
juž zhasíná a v moje okna přísně
se dívá sníh kryjící stráň i doly,
a mně jest, jakby všeho lidstva tísně
se shlukly v srdci mém – jak bděl bych u mrtvoly.
129
Ston větru zalkal – či snad perutěmi
to andělové šumí? – Stín se kloní k zemi.
Snad bůh se sklání nad své spící dítě
a žehná jemu. – Dále mračna spějí,
sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí
a země tiše dříme,
a bůh jen v mraku a já v mlze bdíme.
Ó země, země, snad juž na úsvitě
ti vzejde slunce lepší budoucnosti!
Kdo tak tě vidí spáti v mlhy klínu,
řek’ by, co bouří létlo tvojí plání?
co ve tvém nitru odpočívá kostí?
co zápasů, co žalů, odříkání,
co muk se tají ve srdcích tvých synů?
A ty tak ležíš tiše,
jak v stínu pláště Jehovy bys spala,
jak nového dne zoří probuzena
a znovu vykoupena
bys v růžích se jen smála,
jak srdce dětí tvých by plesem přetékala
a vínem jejich ověnčené číše,
jak v skutku ve ústrety budoucnosti nové
by nesli tebe v mlze nebes andělové!
A ticho takové, že sám bych věřil
ve svatém roztoužení
té myšlénce, jež v duši mojí zkvětla,
že bojím se, by nový paprsk světla,
130
jenž v okno mé teď šeřil,
mi nebyl zvěstí nových utrpení,
ni nevzpomněl, že vášeň, trud a bída,
hlad, bolest, beznaděj jak stíny rovů
zas novým dnem se z lidských srdcí zvednou,
by sápaly je znovu!
Ni jedna hvězda z mraků nevyzvídá,
červánky jitra blednou –
zem v mlhách spí, mé srdce, sen, ji hlídá,
sníh na hlavách se lesy ve snu chvějí
a mračna dále spějí....spějí...
131