V tmu uvržen, ač zrozen v světle žíti,
v prach povalen, ač určen k zlatohlavu,
syn potupy, ač očekávám slávu,
v let hotov padám přes otázku bytí.
Vždy týž a jeden v sterém žiju tvaru,
mne křídlo dějin nedotklo se v letu,
vždy týž jsem v lidstva úpadku i květu,
v Sibiřském ledu i v Libyckém žáru.
Já nosil cihly k stavbám faraonů,
já nosil kámen ku bastilly věžím,
dnes u boháče zlacených vrat ležím,
před chrámem zítra v lidstva šumném shonu.
Já na Gangu jsem seděl pod lotosy,
já dumal v zpráhlém písku Thebaidy,
mnou věků všech a lidí chvěly bídy,
vždy slzí zrak můj a můj ret vždy prosí.
U paty kříže zvedám dlaně v pláči,
skráň ukláním před popraviště schody,
dnes v žízni úpím o krůpěji vody,
ač sotva ocean mým žárům stačí.
Jak fantom králů sny se často míhám,
krok, v dějinách jejž činím, sluje věkem;
mně Krista úsměv jediným byl lékem,
stín padá na svět, když pěst k nebi zdvíhám.
Dnes nasycený soustem chleba malým,
jsem věčně, věčně nenasycen láskou,
a Job i Lazar pouhou byli maskou,
v ní pláčem zrytou skráň svou posud halím.
Jsem žebrák bídný, jemuž všeho třeba,
dnes holi k chůzi, zítra k boji meče,
jsem člověk, který věčností se vleče,
hned o myšlénku lká – hned o kus chleba.
Jen ob čas zvedám zbodané své ruce
a křičím k nebi: „Člověk jsem a hynu!“
Jen málokdo mne zří neb kráčím v stínu
a za mnou lačný chrt jde – revoluce.
Když o ideách rozumoval Plato
na hlavě s věncem a s pohárem v ruce,
kdo všimnul si, že otrok úpěl v muce,
hvězd dotýkali se – a já byl bláto.
Když papež světu žehnal a když městu,
jak slunce když stál v prostředku své dráhy,
kdo všimnul si, že Lazar polonahý
dál úpí v kletby svojí těžkém trestu?
Dnes Helota, Spartakův otrok zítra,
a po stu letech zvěř vpřažena k strojům,
pod jinou formou starým, stejným bojům,
v plen vydán jsem byl bez naděje jitra.
A bastilla že padla, co měl z toho
syn chudoby? Moh’ tančiti, kde stála,
však bída zase z hadrů se mu smála,
a chtěla jíst – a to je přece mnoho!
A žebrák stejně hnis ran škrabal dále,
jak před boháče dveřmi v Palestině,
vždy v povržení, porobě a špíně,
co jemu po tom, když svět zabil krále?
Co papež dnes, co zítra caesar dá mu?
On jako vždy se schoulí v svoje hadry,
on bude dál zahřívat svými ňadry
paláců schody a portály chrámů.
A nadějí, kterou jej víra živí,
sen vyzlatí si, by jí klnul zítra,
a koruna jak papežova mitra
jsou masky mu, z nichž ďáblův ret se křiví.
Jen jednou kdos mi řekl: Doufej, bratře!
jen jednou padl v tvář mi paprsk světla,
a obličej, jejž zloba věků zhnětla,
se vyjasnil do slunce lásky patře;
když v pokrytců a zákonníkův davu
šel Ježíš přede mnou, tu stanul náhle
a pohléd’ na mne; v dno mé duše zpráhlé
v tom sjela rosa nebes, já vznes’ hlavu
a v světle viděl ne tesaře syna,
leč Soucit sám, jenž s nebe zbloudil na zem,
chtěl chytit jsem jej – leč on zmizel rázem
a lidstvo naň vždy více zapomíná.
Jak dlouho ještě na Edenu bránu
já tlouci budu svou mozolnou pěstí,
jak dlouho ve snách blaboliti „štěstí“!
a v probuzení síti smích a hanu?
Mé přemýšlení jedna chmurná řeka,
má duma mračno, v němž lká nářku struna,
jen sem tam Buddha blesk a Ježíš luna
a zase tma. – kdo myslí na člověka?
A myšlení je peníz malicherný,
dnes ač se leskne, přece málo platí,
a proroci a snílkové a svatí
jak já svou slzou rosí chléb svůj perný.
A myšlení, to jako na obzoře
hvězd padání, jež dojímá snad chvilku
a konejší dav blouznivců a snílků,
však nezapálí – padá tiše v moře.
Když člověku bůh děl: Zem dávám tobě!
za jeho zády ušklíbl se Satan,
ten hastroš, z cárů zla a nudy slátán,
juž věděl, jak to v příští bude době.
Když Kristus řek’: Ó kdož jste unaveni
své práce lopotou a vedrem leta!
ušklíb’ se Satan: Juž se knuta spletá
na chatry hřbet za její lenošení.
Co může říci více doba naše,
na chůdách ducha jež si vykračuje,
jež praví: Moje modla práce sluje,
já neznám boha ani satanáše!
Zem ke dnu provrtá a hvězdy blíže
jak motýlů rej před svůj tubus sláká;
však bude míti slzu pro žebráka,
jenž v potu, v prachu okovy své hryže?
Já pravím: Nebude, neb starý Satan,
s nímž svět zachází jako s šaškem dítě,
teď sluje sobectví a pýcha, v sítě
chyt’ každého a každého je katan.
A jako Moloch v klínu rozžhaveném,
tak pýcha se sobectvím, Moloch žhavý,
své vlastní děti požírá a tráví
a chudina jest hladu jeho plenem.
Na modly své měl zlata člověk dosti,
a bratr jeho mohl hlady zmírat,
skráň Zeva musil zlatý vínek svírat,
a v perly skryty býti svatých kosti.
A hrdý chrám se musil pnouti k nebi,
jen žebrák aby spal pod jeho loubím,
vše vzato horám, slujím, moře hloubím.
Má bída boha slávou líp se šklebí.
To jmění mé a boha věřitelem
jsem od věků a právo své jen žádám,
a nevím sám, proč zápasím a strádám,
a pariou proč po světě jsem celém.
Míň model jen a více lásky lidské,
míň oltářů, víc lůžek pro mé údy!
neb myslit musil bych, že bůh je chudý,
a věčné ony chrámy gigantické.
A skvosty země a vše skvosty moře
že oponou jsou, za kterouž se tají,
by člověk snil jen, jaké to jest v ráji
a necítil zde jaký trud a hoře!
Ó Smíření! Noema holubice,
kdy sletneš k zemi? proč tvé křídlo váhá?
Či děsí tebe bědná hruď má nahá?
mé kalné oči a mé bledé líce?
Nad mrtvol spousty sletlas ve pravěku,
kde nyní dlíš? – Snad dřímáš v klínu boha?
Kde otálíš? Já čekám leta mnohá,
a nikdo víc nemluví ke člověku.
Jsou prázné oltáře tak jako hroby.
Proč, holubice, bůh ti svázal křídla?
Vím, našich srdcí, našich duší zřídla
jsou kalna pro tě, je v nich rmutu zloby
A sliny výsměchu a žluče záští,
že žárliv bůh na tvoje bílé peří
tě pro ty, kteří modlí se a věří,
ukrývá pečlivě v svém hvězdném plášti.
Co pomůže můj pláč? – Na rajském stromu
ty sedíš, zde jsi prorokův sen pouze,
zde sup je hltavost a havran nouze,
ty soudí svět v děl rachotu a hromů.
Nač tedy lkám, nač spřádám svoji dumu?
nač býlí žluče v zdrané pěstím hrudi?
můj nářek sotva soucitu květ vzbudí,
a směšný teď jest prorok v středu rumů.
Co mohu dělat? Moh’ jsem dlouhou hlídkou
mdlý, zpráhlý, zničen přec juž pochopiti,
že v bezdno věků stesky mé se řítí,
můj nářek že mi novou zbraní břitkou.
Kdo není žebrák světa ve okruhu?
Zem celá s lunou žebračka je taky,
jak Lazar zvedá zaslzené zraky
ke slunci oděnému v světla duhu.
A slunce samo s všemi planetami,
jež známe, žebrák soustavy jest jiné,
a dále jde to, až kde v řase stinné
mlh bezdných neznán, nepochopen námi,
Ten trůní Věčný! A já tvrdím směle,
on rovně žebrák jest, neb lásky nezná,
a světů vír, sfér hudba přelíbezná
mu s čela dumy nezaplaší ztmělé,
sám dokud Lazara jak svoje dítě
on nepozvedne, který ve jásání
na žebřík, po němž dojde do hvězd plání,
si splete všecky Satanovy sítě!
Smír světa podmíněn je bytím boha,
neb jinak musí klesnout v chaos zpátky,
a celý kosmos bude věčné jatky,
kde slabšího vaz silná zdrtí noha.
Boj o život jste vyhlásili světu,
však nadarmo, mne nikdo neutratí!
Lesk Edenu mé bledé skráně zlatí
a jeho mana kyne mému retu.
A bude-li svět souzen, v trosky jeho
zář padne s mojí tváře jak svit denní
a v pouště bude psáti: Odpuštění! –
Pak splní se báj ráje ztraceného.
Ta báseň kosmu, s tajným srdce tlukem
jíž naslouchám a před níž chvím se v děsu,
ta epopej, v niž všecko ústí v plesu,
ta nesmí skončit drsným nesouzvukem
před dílem boha, na něž slunce vlídný
svit rozlévá se strhanými mračny,
v hod tvorstva nesmím křičet: „Já jsem lačný!“
ve choral radosti: „Jen já jsem bídný!“
Já musím vstáti z potupy a prachu
jak obr skalný, jenž má patu v moři,
po těle jemuž hvězdy šperkem hoří
a jehož skráň prasvětlo koupá v nachu.
A čas ten přijde, rosa padne k zemi,
má duše vzplane veliká a čistá
se silou Herakla a láskou Krista,
a oděn budu celý liliemi!
Co bylo žlučí, medem svlaží rety,
mé pohanění bude aureolou,
jež snad mých útrap dlouhou pláň a holou
se rozletí, až vytrysknou z nich květy!
Já roven synům světla, dědic jejich,
vstříc půjdu nebi, svaté odpuštění
jak hlasatel můj padne v duchů pění
a nepočetných světů po peřejích
před sebou věčnost naplním cíl světa,
neb nemožno, by v tmu a zmatek děsný
se zřítil vesmír, duchů žalář těsný.
Ráj musí být mučírna tato kletá!
Vstát musím, fatum, stařenu tu slepou,
by mého světla jas šleh’ v důlky oční,
bych vesmíru řek’: Nyní teprv počni,
jsa očištěn, svou báji velkolepou!
Teď teprv nastane ti doba pravá,
jas, vzkvět, ruch, síla, dobra s krásou sňatek,
jichž prostředkem nad sporných živlů zmatek
plát bude věčná bratrství všech sláva!