Svatému Graalu přísahal,
že v míru jako v boji
vždy čistou jako lilje květ
zachová duši svoji,
že jemu jen sloužit, po něm jen toužit
vždy bude duší svojí.
Tak rytíř zbrojí, duší mnich,
žil ve snách víc než v bdění
a vídal bílé anděly
nad sebou kroužit v snění,
pln rosné vláhy plál zrak jich blahý
v to jeho tiché snění.
A skláněli se blíž a blíž,
jak páry z luk se nesli,
vlající roucha, zlatý vlas!
On cítil, často klesli,
ty vlající šaty a ten vlas zlatý,
až na skráň jeho klesly.
A po letech kdes v životě
on potkal bledé dítě,
ty oči hluboko zapadlé
a vlasy zlaté sítě,
i myslil rázem: to zbloudil na zem
z nich jeden v snů mých sítě!
Na přísahu svou zapomněl
a nedivil se více,
že zmizely mu ze snů již
andělské smavé líce,
vždyť líbal v skutku ty bledé v smutku,
ty drahé dívčí líce!
A k oltáři ji brzy ved’.
Tu sotva kněz k nim vkročí,
vzhled’ ještě na svou nevěstu
a viděl – zapadlé oči,
dvě díry místo nich a z tváří jako sníh
ty černé zely oči!
Byl klam to? Kněz nic neviděl
a rovněž z lidí žádný,
k stolu pak spolu zasedli.
On nemluvný a chladný
nad ní se chýlí, ale v té chvíli
děs v duši pad’ mu chladný.
Pod těžkým zlatým vlasem zas
ta lebka svítila holá
a oči hlouběj zapadlé
a kol nich modrá kola,
hnát, kde úst mák, a její zrak
v mozek mu žhavá ryl kola.
A číši práznil po číši,
vždyť všichni kol se smáli,
i myslil: šílím, a pil zas
a hrůzou mu vlasy stály,
a oči v sloup zřel, kterak hloub
ty její oči vždy stály.
Při trub a kotlů fanfaře
ji odved’ do ložnice,
před ložem tváří na zem pad’,
v klín její ukryl líce;
jak dítě kvílí a nemá síly
k ní znova zvednout líce.
Tak půlnoc nad ním kráčela,
tam stále ležel skleslý,
a po letech zas andělé
se v snění nad ním nesli,
ty vlající šaty a ten vlas zlatý
jak páry z luk se nesly.
Svit jitra hleděl v komnatu;
jak zlatém ve závoji
on ležel mrtvý ve vlasech
té mrtvé lásky svojí –
co Graalu přísahal, přec jemu zachoval,
tož čistou duši svoji.