DUBŮM ROŽMBERSKÉHO RYBNÍKA.

Jaroslav Vrchlický

Den v červnu sálavý, kol nebes azur čistý, ni mráčku v dohledu, tož z města ven jsem vyšel, po hrázi k rybníkům, pít světlo mezi listy; již z dálky olbřímích jsem dubů nápěv slyšel: Na břehy do dálky jsme harfy rozstavené, by vichr do nich sáhsvou vševládnoucí rukou, spěj rychle, poutníče, za větrem bouř se žene, jak prosebníků dlaň o sebe větve tlukou. Spěj v stín a samotu, spěj pod mech naší kůry, zkad hymny mystické se ve dne v noci nesou, k nám slunce hovoří i hvězdný promyk s hůry, a v nich se ozvěny z tvých otců duší třesou. Pan Krčín z Jelčan kdys nás rukou přeumělou a mozku důmyslem v ty rozestavil břehy, by ve vln útoky jsme zřely, v pěnu ztmělou, by nezlekaly nás ni hrom ni blesků šlehy. By naše kořeny gigantů byly páže, jež hráz kol třímají a pevnou rukou drží, by celé oblasti vod těchto byly stráže, hrozící trhlině, by nestala se strží. Tak v hlavě bádavé a rukou svojí silnou jak věků pečetě nás kladl všady kolem, jsme bratři hlídači, jsme věštců radou pilnou, jen směle sáhnout v nás a dál zpěv hučí polem. Zpěv, slok věšteckých pln, zpěv starý, žalující, zpěv, ohlas zašlých dob, zpěv, žertva věků příštích, jak vozů husitských hrom z dáli hlaholící, žalm tryzny, sebraný všech českých na bojištích. Hlas věčný prostoru, hlas kosmu v živlů boji, a zpěv ten slavně zní, a my jej hlaholíme, a země poslouchá, mrak nad hlavou nám stojí, a blesk se v dálce kmita zhluboka to hříme. Ó bouře, vítej nám! My hráze udržíme!“ V tom vichr mohutný do klenby dubů vrazil, ty paže zděšené výš vzpjaly k nebesům, zněl ševel v rákosí, jak výkřik dubů zmrazil by shůry vyšší kyn, jen z vln zněl ruch a šum. Kraj s maskou tragickou stál v němou hrůzu vnořen, stvol trávy k nebi lkal: „Chci pít a pít, jen pít!“ a mechem obrostlý, v zem vrytý, skrytý kořen se chvěl, jak z mechu rty své chtěl by otevřít. Kraj v novém blesku vzplál, hrom zahoukdutě za ním, a vlny vzkypěly, a stíny mračen v chvat svým černým hřebenem div nesjely k jich skráním, jež bílé vzdouvaly se větrem napořád. To chvíle příměří, to stagnace je chvílí, kam vrhne se ten boj a kde se vybije? Jen snítky kručinky se snivě k břehům chýlí a rudá vrbice a polní lilie. A vody rozsáhlé do dálky kalně svítí, to proudy, peřeje, to nesměrných vln shluk, sem tam se racek zved’, jich hřebeny se řítí, jak hvězda zapadá, kde obruba je luk. A v dubech šumí to tak opojivě, sladce, tak snivě, toužebně, tak unyle, tak mdle, že duši myslící tu jako ve pohádce, když v nesmírném těch vod se zhlíží zrcadle! Bouř celá, nádherná jen v tichý déšť se svedla, hrom v hudbu roztavil se zpívajících snětí, a přišla Legenda a vedle mne si sedla, jen slyšet její hlas, tvář její neviděti. A z dubů košatých se nesly zvěsti ke mně, list každý jazyk byl a svojí zpíval notou, tak sladce, kouzelně, tak přítulně a jemně, jak věky posvěcen a nesmrtelnou hmotou: Ó synu vteřiny, dnes jsi! – My zítra budem; my vítáme dnes a zapomenem již, na listu z kroniky tvých dědů, servaném, chudém se hrdě tyčíme, neb rostem z matky výš. Kde Rožmberci jsou, již pyšnili se námi? I dědiců jich prach tma uren zamyká, my pouze stojíme vesmíru varhanami, čím v slavný hovor náš tvá píseň básníka?“ – Ó stromy,“ děl jsem k nim, „vy ovšem pravdu máte, na hradě, kroků pár, duch otců starých všech jen žije v zakletí, sny jejich dřímou spjaté v žloutnoucích kronikách a tlících archivech. A , syn vteřiny, jež mdlá a slepá k tomu, se marně potácím, svých snah a směrů plen. Co zmohu? Duby, vy mluvíte aspoň k hromu a ku vln zrcadlu, jež plné stálých změn. Ó, stůjte po věky, vichřicí nezdolány, pan Krčín z Jelčan pne nad vámi svou dlaň, víc říci můžete než popsaných blan strany, jen tyčte srdnatě v mrak černý zpupnou skráň! Jste světem pro sebe, olbřími, staré duby, vy harfy praotců, vy věků Memnoni, všecko serve čas i zpěv můj do záhuby, vás nové zory svit jak dnes vždy osloní! Pták ve vás zazpívá, brouk svoji krovku zvedne, a bludná píseň z úst hocha, děvčete jen matným ohlasem k vám zabloudí a sedne, vy králi velkých vod, vy duby stoleté!“

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 1 místo; je označeno takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

nymfa, faun, satyr, syrinx, čilimník, hélios, kentaur, flétna, jilm, helios

285. báseň z celkových 333

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. LEGENDA O SV. PROKOPU (Jaroslav Vrchlický)
  2. Zimní jízda. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Pomsta gnomů. (Jaroslav Vrchlický)
  4. Oko. (Jaroslav Vrchlický)
  5. VII. Antická ekloga podzimní. (Jaroslav Vrchlický)
  6. II. PAN GUILLEM DE CABESTAING. (Jaroslav Vrchlický)
  7. Širokými proudy horká fadessa léta... (Stanislav Kostka Neumann)
  8. Žebrák Buddhův. (Jaroslav Vrchlický)
  9. Leknín. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Druhý déšť. (Jaroslav Vrchlický)