Do větru a do sloty,
jejichž řádění jsem v jizbu slyšel,
v chmurné, prázdné samoty
nehostinných hvozdů jsem dnes vyšel.
Tenkrát hrály v souzvuku,
příroda zlá s nezkrotným mým nitrem,
žal můj vzal mne za ruku
a my spěli rozdeštěným jitrem.
Šedavá oblaka – prostoru ptáci,
v šíleném chvatu proč letíte v dál?
Vidin mých duha již bledne, se ztrácí,
do dálky hřmíte vy – mně zbývá žal!
Kdybyste, mraky, na křídla vzaly
žalné ty trosky mých veselých dnů,
pohled by na ně alespoň stálý
nezrýval prázdno mých nocí a snů!
Upadlo péro havraní
v cestu mou s výše zlehýnka...
Ó, nic tak srdce neraní
jak smutné lásky vzpomínka!
Já upřel hned svůj k němu hled.
Mám tebou psát svůj žal?
Houk’ vítr: „Neslákáš víc zpět,
co jednou osud vzal!“
A jen se stočil po stráni
a ztich’ kdes v rokli pak,
já stál, na péro havraní
svůj upíraje zrak.
Ó, znám tě, znám a dobře vím,
můj osud havran jest,
on věštby kynem tajemným
tě hodil do mých cest.
Ó, nic tak duši neraní
jak lásky klam a lež.
Sem pojď, ty péro havraní,
zde na mém srdci lež!
Ocúnků plamínky fialové
smutně se z lučin zas zvedají,
v dál přes ně prchají moji snové,
před zimou asyl snad hledají.
Ó, leťte jen, leťte jen do daleka,
lásku mou kdes tam snad najdete,
potěšte v žalu ji, vím, že čeká,
ve skřehlé ručky jí dechněte!
Ó, leťte jen, leťte jen s čápy na jih,
nad kalná rybníků zrcadla!
o příštích mluvte k ní našich rájích,
o lásce mojí, že nesvadla.
Kterak jí tiše stká blaho nové,
v kterém tak hýřila divě dřív,
ocúnků plamínky fialové,
nežli se z podzimních ztratí niv!
Krav zvonce v mlze zpívají,
jich stáda nevidím,
neb třásně mlhy splývají
až dolů k nohám mým.
Tak podivně, tak měkce zní
těch zvonců snivý hlas,
až mlha spadne, počkej, s ní
tvé slunce vzplane zas!
To zvonce ty mi zpívají
a jak jdu v mlze dál,
mé touhy v dálku splývají
a s nimi též můj žal.