Zmije.

Jaroslav Vrchlický

Znáš onu skálu. Julie, Romea jsme druhdy hrobem žertovně zvali ji; před mýtí stojí, černé sosny za se zvedají starých lesů. Tam jednou vystoupv dumě jsem tísnivé, jen v smutku svého pohřížen hlubinu a bez účasti k všemu, tupě patřil jsem do dálky... Lesy, lesy se vlnou jednou táhly k obzoru: tu syté černí tměly se pod nohou, dál tmavé, dál jak šedé mračno, modravou čarou přešly v nebe. Den parný horkém ve vzduchu kolébal jen lehce štíhlých borovic vrcholky, svým ostrým stříbrem plály břízy vzdušně se blankytem rýsujíce. Tu náhle v nebe jako šíp z tětivy tryskvelký ostříž ze stínu lesního, zakroužil třikrát ostře vzduchem, utkvěle jako bod náhle visel. oko za ním těkalo pozorně, hádal: jistou vidí on kořist svou, ji z výše bystře pozoruje, aby se bleskem v ráz na ni sřítil. oči prostor bezmezný hltaly i ptáka, dravce, malý bod visící, a nevěděl jsem ani při tom, zmije že sluní se u mých nohou. Snad na tři kroky bleskla svým krunýřem se lesknouc v slunci, jazykem dvojklaným si hrála, na mne stejně zřela, jako díval se na ostříže. Pták číhal s výše zrovna jak v hlubině had číhal zdůlinemaje tušení v středu stál jsem... Hrozná chvíle! Ostříži lup čím byl, byl hadu. Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí jak tečka visel, opilý sluncem zrak se stáčel... v tom syk ostrý, krátký obrátil pozornost moji dolů: A zřel zmiji. Jazykem dvojklaným si hrajíc pevně na mne se dívala, kovové zřel pruhy v slunci, falešnou modří hráti hřbetem. A rázem pudem záchrany uchvácen vrhse střemhlav nedbaje výšky se skály dolů na mýtinu, deptaje zimničně klest i kámen. A v trysku dřív jsem nestanul, udýchán, za mnou octla se mýtina, svých jahod nachem lákající nadarmo oči polekané. V sled, když jsem stanul, toto jsem k sobě děl: Jak nedůsledný člověk jest v citech svých! Před chvílí vystupuje hvozdem, v bolesti tupé již smrt jsem vzýval. A jak by sama příroda uhodla v nitro patříc tužbu mou nejhlubší, do cesty poslala mi zmiji mníc, že mám odvahu Kleopatry. Proč neměl jsem ? Života silný pud byl právě mnohem v chvíli mocnější, on bolest zdusil v okamihu, k útěku okřídlil smělé paty. Jak hravě mohlo všecko být skončeno! Dřív, než jsem tušil! Neměl jen syčeti. plaz hloupý, o lup připravil se, svědkem se mojí stal zbabělosti. Nechť! S čela pot jsem setřel si horečný, pil s novou slastí blankytu oceán, i lesů rozvlněné moře, v které sjel s lupem svým právě ostříž. Tak celé kouzlo života kypící ve tváři smrti nejlíp se ocení, tu chápeš: Život, byť i nahý, nejvyšší všeho jest v světě triumf!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nenalezli žádná místa
v této básni jsme nalezli 3 osoby; jsou označeny takto

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

971. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. XIV. Jeřáb nad hrobem. (František Zavřel)
  2. Črta z výletu. (Alois Škampa)
  3. NA CESTĚ Z BAŽANTNICE. (Karel Červinka)
  4. ÚNOROVÝ DEN (Otakar Theer)
  5. LI. Netušeně (Adolf Heyduk)
  6. LETNÍ ODPŮLDNE „NA ŘÍČKÁCH“. (Antonín Klášterský)
  7. Odpočinek v lese. (Antonín Sova)
  8. V melancholickém lese. (Josef Svatopluk Machar)
  9. Na kraji lesa... (Adolf Brabec)
  10. POSLEDNÍ STROMY. (Karel Červinka)