Znáš onu skálu. Julie, Romea
jsme druhdy hrobem žertovně zvali ji;
před mýtí stojí, černé sosny
za ní se zvedají starých lesů.
Tam jednou vystoup’ v dumě jsem tísnivé,
jen v smutku svého pohřížen hlubinu
a bez účasti k všemu, tupě
patřil jsem do dálky... Lesy, lesy
se vlnou jednou táhly až k obzoru:
tu syté černí tměly se pod nohou,
dál tmavé, dál jak šedé mračno,
modravou čarou až přešly v nebe.
Den parný horkém ve vzduchu kolébal
jen lehce štíhlých borovic vrcholky,
svým ostrým stříbrem plály břízy
vzdušně se blankytem rýsujíce.
Tu náhle v nebe jako šíp z tětivy
trysk’ velký ostříž ze stínu lesního,
zakroužil třikrát ostře vzduchem,
utkvěle jako bod náhle visel.
Mé oko za ním těkalo pozorně,
já hádal: jistou vidí on kořist svou,
ji z výše bystře pozoruje,
aby se bleskem v ráz na ni sřítil.
Mé oči prostor bezmezný hltaly
i ptáka, dravce, malý bod visící,
a nevěděl jsem ani při tom,
zmije že sluní se u mých nohou.
Snad na tři kroky bleskla svým krunýřem
se lesknouc v slunci, jazykem dvojklaným
si hrála, na mne stejně zřela,
jako já díval se na ostříže.
Pták číhal s výše zrovna jak v hlubině
had číhal zdůli – nemaje tušení
já v středu stál jsem... Hrozná chvíle!
Ostříži lup čím byl, já byl hadu.
Za ptákem, který ve vzduchu bez hnutí
jak tečka visel, opilý sluncem zrak
se stáčel... v tom syk ostrý, krátký
obrátil pozornost moji dolů:
A já zřel zmiji. Jazykem dvojklaným
si hrajíc pevně na mne se dívala,
já kovové zřel pruhy v slunci,
falešnou modří jí hráti hřbetem.
A rázem pudem záchrany uchvácen
já vrh’ se střemhlav nedbaje výšky té
se skály dolů na mýtinu,
deptaje zimničně klest i kámen.
A v trysku dřív jsem nestanul, udýchán,
až za mnou octla se mýtina,
svých jahod nachem lákající
nadarmo oči mé polekané.
V sled, když jsem stanul, toto jsem k sobě děl:
„Jak nedůsledný člověk jest v citech svých!
Před chvílí vystupuje hvozdem,
v bolesti tupé již smrt jsem vzýval.
A jak by sama příroda uhodla
v mé nitro patříc tužbu mou nejhlubší,
do cesty poslala mi zmiji
mníc, že mám odvahu Kleopatry.
Proč neměl jsem jí? Života silný pud
byl právě mnohem v chvíli té mocnější,
on bolest zdusil v okamihu,
k útěku okřídlil smělé paty.
Jak hravě mohlo všecko být skončeno!
Dřív, než jsem tušil! Neměl jen syčeti.
plaz hloupý, o lup připravil se,
svědkem se mojí stal zbabělosti.
Nechť! S čela pot jsem setřel si horečný,
pil s novou slastí blankytu oceán,
i lesů rozvlněné moře,
v které sjel s lupem svým právě ostříž.
Tak celé kouzlo života kypící
ve tváři smrti nejlíp se ocení,
tu chápeš: Život, byť i nahý,
nejvyšší všeho jest v světě triumf!