Na prahu chrámu stanula má noha;
do hvězd se třísní řims a vížek tratil
a z nitra choral zvučel: Chvalte Boha!
Já vejíti chtěl – ale děs mne schvátil,
mně draci, jenž se nad portalem tměli,
jimž západ nachem kosmatý hřbet zlatil,
se zdáli hrozit: „Zpátky, pěvče smělý!
Co tady chceš? Je profanní tvá píseň,
v ní všední lásky ples a všední žely
a všecka všedních okamžiků plíseň.
Skvost víry ztratils cestou svého mládí
a z čistoty své duše vlečeš tříseň
v prach ulic; kde jsou ony sladké časy,
kdy děcko s mírem v duši přes ty prahy
jsi stoupal, zvonů jásající hlasy
kdy hudbou byly ti, kdy zrak tvůj vlahý
pil rozkoš z malovaných oken chrámu?
To všecko ztratil’s, žel jen, že tak záhy!
Nad chmurnou života teď skloněn dramu
tep srdce lovíš, které zmírá v křeči,
a v bouři toneš na prohnilém prámu.
Tvá pochyba se pochybou zas léčí,
tvé duše křídla ta jsou plna prachu,
a beder tvých je balván stále větší.
Zpět, navždy ustup! V světla věčném nachu
jen čistá hruď se volně koupat může,
ne hloubavý duch děsu pln a strachu.
Jen bílé z hrobu natrháš zde růže,
a jabko pravdy popel objeví ti,
čím hladší byla svůdná jeho kůže.
Zpět, jiných hvězd juž záře tobě svítí,
jsou uzamčena tobě tato vrata,
z těch zdrojů tvůj ret nebude víc píti!“
Juž zpátky chtěl jsem, duše hrůzou jata,
a lítostí, jež její družka stálá,
se zachvěla, v tom plná záře zlata
se rozvlnila vzduchem, květla skála,
a kamenní na řimsách pěli ptáci
a postava na prahu chrámu stála
a kynula mi. Jak se sosna kácí
pod toporem, pod kouzlem očí její
se nejistota a má bázeň ztrácí.
Jdu za ní dál a kráčím ve hvězd reji,
jdu dýmem kadidla blíž ku oltáři
a spínám ruce, jež se plesem chvějí.
A postava se ztrácí v samé záři
a volá: „Já jsem ta, jež neoklame,
v níž souzvuk vždy, nechť kol se světy sváří.
Tys našel mne tou vírou, která láme
vše okovy, tou snahou k idealu,
tou láskou, kterou vyvolení pláme.
Cos oplakával na mém prahu v žalu,
to našel’s prací zas a vůle silou,
já pramen jsem, tys dobře bušil v skálu.
Jak zlato v rudě tmavé tenkou žilou
se prozrazuje, tak ve žití zmatku
tvá láska k pravdě, k dobru snahou čilou
se kmitla, že jsi zdrtil duchem látku,
a ztracená žes našel zase křídla
a objal mne, mne všehomíra matku!
Co duše tvoje velikého zhlídla,
tys zbožňoval, a to je víc než víra,
jíž mučenníkům na skráni krev stydla;
neb láskou k lidstvu, která neumírá,
je pravý bůh a já jsem jeho slovo,
mým oknem nejlépe on na svět zírá,
a dělná ruka křídlo andělovo
jest pravé, kterým doletí se k ráji,
a zmůže víc než lání titanovo.
Vstup dále tedy, všecky svíce plají,
zní zvony srdcí jako hymna duchů
a pravdy perla kmitá, škeblí, bájí!“
A já jsem vstoupil; v srdce bouřném ruchu
co vřelo, na píseň mi tuto splývá
a mládí sny zas přivívá mi k uchu.
Jak chrám ta báseň v noci bezdno kývá
a v ní jest jedno okno, samé zlato;
a oknem tím jen na věčnosť se dívá.
A jako nachem vzplane štěrk a bláto
při slunce vzchodu, tak vše, co tu všední,
je láskou prohřáto a láskou svato.
Vstaň, duše, juž a k hodům lásky sedni!
Ty, jenž jsi velkou komedii bájil,
ty přísným zrakem laskav na mne shlédni!
Ty, v plášť Harolda dumu svou jenžs tajil,
buď se mnou též, jsem dítě doby tvojí
a volnosť písně, jak ty, vždy jsem hájil.
Přijď v posled ty, k moudrosti jehož zdroji
se utíkám vždy ve úpalu vedra,
ó pěvče Fausta! Jsem juž v plné zbroji,
toul plný šípů, ruka k ráně štědrá,
na lebce přilba zlatou hvězdou hoří
a pláty těžké kryjí bok i bedra.
Duj, moře poesie, oko noří
se v stíny tvé, v nichž kmitá se a míhá
cos nesmrtelnou, svrchovanou zoří.
Jí pozlacena je též moje kniha!
Zda slunce západ viděls na pustině,
kdy ku zemi se stín za stínem snáší?
Tak ticho jest, roj komárů jen líně
se točí v kole, darmo ruka plaší
jich kmitný hon. Mrak na západu vstává,
jak šedivý lem hávu, v němž noc blízká
jak upír lehne na ta lada tmavá.
Zář slunce v posled hledí do křoviska
a vyplaší tam bílou noční můru,
pak táhne ještě stepí dlouhé pruhy
a klesá níž, juž s bohem zemi dává.
Šer nyní roste, zvolna v lehkou chmuru
kraj nebe stopen, brzy tmí se luhy.
Teď cvrček spustil v porosené trávě,
teď utich zas a komáři jen hravě
kol bzučí kruhy splétajíce vírem.
Slyš, křídel ruch, zas ticho; třtina k třtině
se sotva nahne. Na obzoru širém
juž visí noc. Jen tma bdí na pustině.
Dvůr panský stojí v stepi o samotě:
má střechu z šindelů, je v starém slohu,
na místě věží topol v každém rohu
a ostružiny list na suchém plotě.
Je vetchý juž, má oken dlouhou řadu
a spuchřelý juž balkon na průčelí,
pak úzký průjezd ke zpustlému sadu,
kde v kopřivách se altán sešlý bělí.
Na hřebenu střech stará korouhvička
ve větru hvízdá celá rezovatá,
když půlnoc do spánku step vichrem hýčká;
dvůr umeten a těžká k němu vrata
jsou pobita a závory dvě mají.
Ta vrata jistě všemu odolají,
a světélko když v oknech dvorce skočí,
hned zaštěká též smečka chrtů divá,
zář svítí tmou jak dvoje vlčí oči.
Stín topolů se v nízká okna dívá
a noc jde kolem posupně a tiše.
Ve starém sále osvětleném spoře
pán dvorce dlel u nedopité číše.
On jediný bděl v celém spícím dvoře:
nad číší nakloněnou těžkou hlavu
jak v minulosti trudném vzpomínání
hned spouštěl níž a hned podpíral dlaní,
sám snů se děsil v myšlének svých davu.
Síň, v které bděl, to staré večeřadlo;
kol podobizny staré z vetchých rámů,
jak noční lampy světlo na ně padlo,
se dívaly tak zvědavě a plaše.
Tu s kordem děd a tam jsi viděl dámu,
jíž papoušek na bílé ruce seděl;
tam kmet jak z hrobu oděn do rubáše
tak mračně z černavého rámu hleděl,
a bílý límec hustě nabíraný
jen přísnou bledosť jeho tváře zvýšil.
Ty obrazy kol sálu obě strany
zde střežily jak svědci starých časů.
Však dvorce pán se velmi málo lišil
od těchto v rámci tváří sesinalých;
juž mnohá nitka stříbra v jeho vlasu
se zaleskla, jenž ve prstencích malých
mu hustě splýval husté nad obočí.
Byl ztepilý a ostrých, šedých očí.
Svou hlavu zved jak sněním zpitomělý
a krokům slouchal, které chodbou zněly
a které sotva těžká rohož tlumí.
Pak zase hlavu sklonil v staré dumy
a nevěděl, že dlouhou chvíli stojí
u dveří Šimon, jeho sluha bdělý,
jak ten, jenž váží něco v hlavě svojí
a myšlénku svou sdělit přec se bojí.
Mám tedy syna! Nebe dobrotivé!
Mám věřiti a mám se těšit tomu?
Pět měsíců, co vrátil jsem se domů,
má žena chřadnouc žije v dumě snivé;
mne hlodá myšlénka: já tisíckráte
se ptal tě, Šimone, a prosím nyní,
tu zaplaš dumu, co mi čelo stíní,
a hada zab, jenž ve sny mé se mate.
Mluv pravdu, bohem v svědomí ti sahám:
co byl jsem z domu, kterak tady žila?
Ó mluv, ó mluv, já tebe zapřísahám!
Jak vždycky, pane, tichá, klidná byla.
Rci, byly návštěvy snad jakés tady?
S kým hovořila, s kým večery dlouhé
jste trávili? Či přeludy to pouhé,
co plete se mi v mozku dohromady?
Ó, kdo mi světla dá a kdo dá rady?
Tak nejspíše to bude, milý pane,
jen chorobou váš bědný mozek plane.
Mně věřte, pro vás třeba dal bych žití:
však náhle paní smutnou začla býti
a upadala v dlouhé zamyšlení,
a hlubší vždy, co její čas se blížil,
skráň její nesla vrásku utrpení.
By přelud sen byl, co mne včera tížil!
Kdo snům by ještě věřil, pane milý?
Ty myslíš tedy, mníš, že viny nemá?
Kde ale k víře nabrati mám síly?
Ó Šimone, proč ústa tvá jsou němá?
Zde dělo se cos, mluv, a okamžitě!
Ty bledneš, chvíš se? Vy jste jako dítě
hned splašené; co dělati mám více?
Já zaklínám se, přísahám, nic platné –
ba řek bych, vy svědomí máte špatné,
to v duši hlod a pláč vám žene v líce.
Máš pravdu, hochu; když jsem poprv spatřil
své dítě, já jsem s myšlénkou se sbratřil,
že není to má krev, co tisk jsem k hrudi.
A není, není! Myšlénka ta trudí
a pálí mne a pokoje mi nedá
a všady za mnou hlavu hadí zvedá.
Já dítě proklel v prvním víru zlosti
a odřekl se jeho pro vše časy!
Pro pouhý nápad pošlý z šílenosti!
Od času toho sem tam moje vlasy
juž zprokvetaly, brachu, šedinami,
a stále mučený jsem myšlénkami,
a ona stále více zamyšlená.
Ó Šimone, to není víc má žena,
a dítě to – mít nemá moje jméno!
Tak v blud se hlouběj vaše mysl sklání,
ba dítě vaše dosud není křtěno!
To zůstati tak nemůže již déle,
sám křtíti dám je. Promluvte přec směle
a zeptejte se přísně svojí paní,
co odpoví! Vždy hlavu kryje v dlani
a tvrdošíjně mlčí nebo vzdychá,
pak odejde a přitom pláče zticha.
Nuž tedy jdi a pokřtít dej to děcko,
snad zdaří se mi zapomenout všecko!
Let deset my jsme spolu žili
vždy svorně, šťastně, vesele,
ó co tu bylo krásných chvílí,
když sjížděli se přátelé,
a krásnějších, u krbu sami
když v svatvečer neb v neděli
jsme v rozhovoru povídkami
do noci dlouho seděli.
Pak náhle tato přísná změna!
Vždy bez důvěry, zamyšlena,
chodící domem jako stín,
ve zraku nocí dlouhých sledy,
na čele stopu těžkých vin
a požehnaný děckem klín.
Ach, otče, otče, naposledy
to tiché její blouznění,
ty vytřeštěné v prázdno hledy,
to domem noční bloudění,
ty řeči plaché, nesouvislé –
Kdož v těch by, pane, hledal smysle!
Ta rána přišla od boha.
Ty rekovně jsi snes ji věru,
teď, když se chýlí ku večeru
tvůj život, ó zachovej klid!
Jsouť naše trudy záloha
na lepší nebeský náš byt.
Mně ale tenkrát juž děl cit,
když vstříc mi po návratu z cest
to nesli děcko: Není tvojím!
a já se, otče, příliš bojím,
že pravdivý cit tento jest.
Já viděl tahy – ne však svoje,
já viděl úsměv – nebyl můj,
já těžké prodělal jsem boje,
já zavřel v srdce hloub žal svůj,
já byl vždy vlídný, shovívavý,
já snášel všecko bez únavy,
až jednou v divném jakéms zmatku –
ó tenkrát ďas hrál se mnou sám!
já proklel dítě své i matku
jak sebe – nyní přísahám
a vyznám se ti, vyznám v žalu:
zde bylo to a nikdo posud
to neví, co se tenkrát stalo.
Já zasáh smělou rukou v osud:
to bylo před křtem dnů jen málo,
já v žárlivosti děsném palu
svou ženu týral otázkami,
zde v ložnici jsme byli sami –
však ona plaše zardělá
jak obyčejně mlčela
a klesla potom na kolena.
Já slyším ji, jak posud stená,
však ani slovo jedno jí
z úst nevyšlo; jen slzí proud
ten vyřknul nad ní celý soud.
Tak ticho bylo v pokoji;
já v duši pekel žhavý plam,
křik: dítě toto proklínám!
a kdesi v koutě temný hlas
mi odvet dal, až dům se třás:
„Já kletbu tuto přijímám!“
Tam kdes to bylo za obrazem.
Má žena omdlela a na zem
se sřítila; já vyběh ven,
mnil, poslední můj že to den.
Však více člověk přestojí!
Teď ubohá juž dotrpěla,
smrť jejího se dotkla čela
a ona dřímá v pokoji,
však tady, otče, zde to pálí
jak tisíc divých plamenů,
zrak duše mojí, věř, se kalí,
když na všecko to vzpomenu,
a divím se, co snésti mohu.
Juž přešlo to – vše poruč bohu!
To v minulosti hledání
jen nosí trud a stýskání,
jen nové vymýšlíš si hřeby
do rakve svojí – nech to být!
Spíš obrať oči svoje k nebi
a boha pros, by dal ti klid!
Co o kletbě díš na dítěti,
ta, věř mi, k bohu nedoletí;
jeť moudřejší on nežli lidi,
již sebe pouze v bohu vidí
a myslí, že on kleje též
neb žehná, jak jich dělá lež.
Jen najít konce této studny,
jen míti jeden paprsk bludný
v ten labyrint mých domněnek,
snů, vidin, představ, smyšlének!
Ten hlas, jenž přijal kletbu mou –
Byl klamem smyslů, echa hrou!
Tys v horečce, kdož ví, co slyšel,
tys podrážděný v jizbu přišel,
a v hlavě krve hučení
ti přišlo jako mluvení
neznámých úst; – buď opatrný
a sám nevrážej sobě trny
do duše bohem zkoušené
a dost již bídné, zmučené!
Pak blouzniti když začala,
proč prchl Šimon z domu mého?
Proč lhostejně vždy vítala,
když k ní se tulil, hocha svého,
proč tajně vždycky plakala?
A potom – pověz – v umírání,
když byla v sledním tažení,
proč na ten obraz bez ustání
se dívala v svém úpění?
A právě mluviti když chtěla,
tu smrť jí ústa uzavřela.
Že tenkrát prchl Šimon z domu,
já nedivil se pranic tomu,
byl věrný druh, měl tebe rád,
a nemoh chudák unésti
to velké tvoje neštěstí;
o propuštění – pochopíš –
že neřek ani, bál se snad.
O její smrti hovoříš?
V tom teprve je, pane, klam;
ó věř mi, k smrti černým tmám
já na sta duší juž jsem ved,
a dobře znám tíž jejich běd.
V tom zápase se leccos mate;
v tom víru jeden na předmět
všech myšlének se žene let,
a v to zas páté přes deváté,
a předmět sám významu nemá
a ústa v tom jsou smrtí němá.
Však na obraz se podívám
a sundám jej; snad najdu tam
přec stopu, stín, snad vysvětlení,
a nic-li, k mému ukojení
to poslouží. Ký dutý zvuk!
Teď větší moře mojich muk!
Hleď, otče! tam, kde oči byly,
dvě díry zejí ve plátně!
Ó ten to uměl obratně!
Za obrazem on číhal skryt,
na slabou její číhal chvíli!
Ó nesklamal mne přec můj cit!
Ó bože! divná záhada,
nad kterou rozum v soudu stojí!
Div v šílenství že nepadá –
ó bože, dej mu sílu v boji!
Co uběhne vody v řece,
než se strůmek stane stromem!
Dřív ty, hochu, mnohem dříve
rozloučíš se s otce domem!
Rozloučíš se s volnou stepí,
kde jsi v buřanu se honil,
abys místo nad šíj koně
nad staré se knihy klonil.
Odvezou tě v černé město,
bude z tebe student švarný,
poznáš teprv život pravý,
pestrý, hlučný, různotvárný.
Naučíš se brnkat v struny,
loutny nebo mandoliny,
korbel až k dnu vyprazdňovat,
nebudeš též k tanci líný.
Brzy ale, brzy poznáš,
všecku pravdu blud že stihá,
a že děvče růžolící
nejlepší je v světě kniha.
Po pěkné se nejdřív vazbě,
po hedbáví, po sametu
budeš honit – ale brzy
po líček jen a rtů květu.
A když přečteš pár těch svazků
s tmavou ořízkou neb zlatou,
uvidíš, jak filosofům
divně myšlénky se matou.
Svážeš v uzlík svoje zboží,
ohledáš svůj rozum prázdný,
v dětské sny se vrátíš znova,
neb tě zavrou mezi blázny.
Veselí to hoši byli,
znali zahnat dlouhou chvíli,
po krčmách se potloukali,
Twardowského ssebou vzali.
Jeden dlouhý kráčel v čele,
děvčatům zřel v oči směle,
drnkal v struny, druzí k tomu
v sboru starou píseň pěli;
děvčata ve průjezd domu
lákal tichý večer ztmělý.
Twardowski byl mezi nimi
nováček, tož vtipy stále
novými i omšenými
týrali jej; pitky krále
mocí z něho chtěli míti,
věneček mu chtěli sníti
k Venušině cti a chvále.
V začazenou sedli krčmu,
korbel v ruku, děvče v boku,
smáli se, jak celý život
měl by pouze jednu sloku.
Jednu sloku, která v jedné
noci vyzpívat se musí,
potom nechť i těžká hlína
v hrobě němá ústa dusí.
Jednu sloku, nechť i při ní
ze srdce krev rudá tryskne,
jen když se v ní děvče líbá,
jen když se v ní divě výskne!
Divný muž stál mezi dveřmi,
naslouchal, jak dav ten zpíval,
chvílemi na Twardowského
upřeně se, ostře díval,
a když smích a tanec, výskot
v jednu hlučnou vřavu splýval,
divný muž ten zvolna, tiše
vyzáblým naň prstem kýval.
Twardowski jej brzy viděl,
za ním šel, kde dvůr se stmíval,
a dav dále bouřil, výskal,
smál se, líbal, řval a zpíval.
Chvíli stáli proti sobě.
„Co chceš na mně? pověz, kdo jsi!“
„„Ten, jenž moh by poroučeti,
ale zatím jenom prosí.““
„Tak přijď zítra – tady zima!“
„„Dnes to, pane, musí býti,
visí na tom spása tvoje
a tří lidí živobytí.
To zde pro tě není zboží,
lepší poupě uschováno,
svěží jako jarní růže,
když ji zrosí mladé ráno.
A ta růže hladem hyne
v chudé jizbě na podkroví,
bába slepá, matka laje,
a žid, pane, neposhoví.
Trochu zlata – Chudá růže
potřebuje trochu deště,
a je tvoje, tvoje, tvoje
ihned, této noci ještě.
Což ty dívky – svadlé květy,
dneska ty a jiný zítra,
ale ona květ je čerstvý,
plný vůně, záře jitra.
Pojď jen za mnou!““ Táh jej silou,
z dálky z krčmy řev dozníval,
a ten měsíc za oblaky
stříbrnou svou hlavu skrýval.
Divně bylo Twardowskému,
jak by náhle letěl stepí,
srdcem mu to zahvízdnulo,
v nohách u vír velkolepý,
pak zas jak pláč děcka, hladem
které zmírá na otepi,
a pak jak by dlouhou chodbou
hmatal, hmatal a byl slepý,
jak by žití číš’ chtěl zdvihnout,
ale nač sáh – byly střepy.
Vešli v jakýs domek malý
a na menším dvorku stáli,
kolem kulny, mezi laťmi
šedí králíci si hráli.
Velký ořech blíže pumpy
bez listí se kýval smutně,
pumpa tmavá, jak by pod ním
starý mnich stál v hnědé kutně.
Kolem tma a na podkroví
osvíceno okno jedno,
Twardowski měl horkou hlavu,
ale v srdci ledno, ledno!
A co se tak zamyšleně
na domek a k oknu díval,
shora notou smutnou, tklivou
tento prostý nápěv splýval:
Maria Panno,
ty jsi v mém hoři,
jako ta hvězdička
plavci je v moři.
Jako ta hvězdička
svítí a těší,
tomu, kdo modlí se,
tomu, kdo hřeší.
Já musím hřešiti,
neb musím jísti,
jsem hvězda, která
pádem se čistí.
A já se očistím
v slzách a hoři!
Maria, nedej mi
utonout v moři!
Nevěděl víc, kterak přes dvůr,
kterak přes chodbu a schody
letěl, jak by při potopě
rostly za ním valné vody.
Neviděl, že muž již zmizel,
vrazil v dvéře, cvakla klika,
v jizbě stál a nejdřív viděl,
lampička jak smutně bliká.
Potom dívku, zlaté vlasy
padaly jí k nahé šíji,
jak se sklání zářný západ
nad potokem ku liliji.
Šila, šila, bílé prsty
mihaly se a rty pěly,
tiše, jen tak polohlasně,
a přec byl v tom život celý!
U kamen na staré židli,
nad níž budík starý klepá,
bába klímá v polospaní
vráskovitá, shrblá, slepá.
Matka první viděla jej,
vítala ho, jak by právě
anděl přišel, aby sedl,
prosila jej usedavě.
Dobrým přítelem jej zvala,
jehož nebe dalo v nouzi,
děvče je prý neviňátko,
rdí se ovšem, trochu zpouzí.
Ale zítra – dluhy platit!
k rozmýšlení času není –
a co jedno obejmutí,
a co jedno políbení?
Děvče mělo slzy v oku,
hebké poupě, zpola dítě,
v šití jen se zastavilo,
zřelo před se rozpačitě.
Chvilkami jen mimochodem
patřilo na Twardowského,
líbil se mu jeho hovor,
jeho vousy i vzrůst jeho.
Náhle zmizela v tom matka
a on s dívkou byli sami,
jen ta bába, ta tu zbyla
se starými hodinami.
Twardowski sed k dívce blíže,
díval se, jak dál zas šije,
pak na bábu, kterak v dlaně
vráskovité tváře kryje.
Co mu náhle v mysl přišlo,
pálí jej to, hlodá, ryje,
že ta bába dobře ví to,
jak mu srdce v ňadrech bije,
co tu bude, co se stane.
Myšlénkou jí do myšlénky
vpředl se, s ní v duchu žije.
Ano, ano, tak to bývá,
nejdříve se zpívá.
Ano, ano, tak se děje,
s počátku se směje.
Bída přijde, těžká rada –
a květ padá.
Jaká pomoc, odbuď si to hbitě!
Se mnou šlo to jako s tebou, dítě!
Ano, ano, v žití mladém
umřít musíš hanbou nebo hladem.
Cár na sobě, v duši drápy vlčí –
pak se mlčí.
Twardowski sed ku děvčeti.
Kterak ten čas rychle letí!
Byla mladá, pěkná, milá,
vzmužila se, hovořila.
Odhrnula zlaté vlasy,
démantové zvedla řasy,
z modrých očí záře bleskla,
div si duše nezasteskla.
Nazvednula rukáv dlouhý,
co tu něhy, co zde touhy!
Ramínko jak list leknínu
blesklo mžikem v polostínu,
Twardowski čet v její duši,
v náruč tisk ji užší, užší,
myšlénky pak její pěly
jemu v srdce – život celý.
Jsi mi cizí,
ale moje všecky strachy mizí.
Já jsem děcko,
ale, chceš-li, dám ti ráda všecko.
Jsi tak milý,
chceš, abychom spolu šťastni byli?
Dnes neb zítra
tvá jsem – ale prosím, zbav mne jitra!
Co neuloupíš vteřině,
juž věčnosť má svém na klíně.
Twardowski stál na ulici.
bože, jak mu smutno bylo!
O sto let byl náhle starším,
lidstvo celé teď v něm žilo.
V duši zněla mu ta píseň:
„Marje Panno, hvězdo v moři!“
jenom ohlas odpovídal:
a já zhynula přec v moři!
Po boku muž divný smál se,
jako v poušti lačný šakal,
Twardowski stál na ulici
a jak dítě hořce plakal.
Po stepi čert s Twardowským jeli
a tento hovor spolu měli:
Jak tichá v jeseni step láká
v dny minulé mou duši zas!
a rázem hroužím letem ptáka
se v toto moře čárných kras.
Zas vidím starý dvůr náš vlídný,
sad s hnízdy drozdů, pěnkavek,
kde jednotvárně sladký, klidný
mi první život mládí tek.
Ó směj se! za ty upomínky
já nedám světa poklady,
ni lásky věno, slávy vínky,
ni rozluštěné záhady.
Tam štěstí na všecky se smálo,
jak z talíře, tak z korbele. –
A časem z dívčí postele.
Tam pohnutí mé v slzy tálo.
Ó svatvečery! neděle!
kdy srdce v souzvuk s vírou hrálo!
Ó mluv si, co chceš, všady, vždycky
jen venkovan má život lidský!
Teď v posled budeš idyllický!
Ó širá stepi, kterou věncem
objímá obzor dokola,
teď, když je podzim tvojím žencem,
kdy listí rudne, plápolá,
a v chůzi šustí svadlá tráva,
co z duše mojí vyvolává
to hlubé tvoje mlčení!
Jsem dítě zase, po tvé nivě
se honím, ryju v hřebce hřívě
a slyším větru kvílení,
jak shýbá štíhlé, velkolepé
našeho dvora topoly
a divě s nimi zápolí,
jak mnohá větev v okna klepe,
kdy chůva po večeři naší
nám říkávala: „Děti, straší!“
Ó věru, to jest dojemné!
Jak zapomníti? tajemné
vždy pro nás byly vánoce:
dvůr sněhem zavát hluboce,
a kryty kožešinou saně
juž čekaly, kdy o půlnoci
nás zavezou ke kostelíku.
A my tam byli v okamžiku.
Mne posud jímá divnou mocí
ta píseň o zrození Páně.
A potom tříkrálový svátek!
my čekali jsme, kdy u vrátek
se mihnou svatí magové,
odění v pláště nachové,
a za nimi jich věrný stín,
nás bavil nejvíc mouřenín.
Ta světla po sněhu do dáli
tak tajemně se táhnoucí!
My vůni kadidla jsme ssáli
svou duší, vírou práhnoucí,
když svěcenou se křidou psalo,
plot každý zažehnán i trám,
by nebe chlívy ostříhalo
vzdor nemocem a nehodám.
Ó směj se dále, v těchto cetkách,
v té záři papírových hvězd,
v tom nerozumu, dětských tretkách
jest víc, než tušíš – život jest;
tam poesie plné zdroje,
tam ještě nadšení a cit,
ó nech mne, nech mne, bez úkoje
chci z upomínek studně pít!
Jak strašně směšným je ten lid!
A nejkrásnější pro mne vděk
měl vždycky tichý podzimek,
já zbouzíval se ráno časně,
a tu mi do postele malé
zněl cepů zvuk, nad všecky básně
ten v duši zůstal mi a stále
tam zní svou hudbou odměřenou;
já poznal hned, kolik jich mlátí,
a radosť měl jsem nelíčenou,
jak zvuk ten dvorem dál a dál
se jednozvučně rozléhal.
Já viděl z okna stohy státi,
jak v nebe zamlžené čněly,
a vločky kouře povznášely
se nad hřebeny tichých střech,
kde na doškách juž rostl mech.
Já u mlatců byl vždycky rád,
mě těšil cepů zvučný spád,
a dělníků žert, rozhovory;
já vrabčáků rád vídal sbory,
jak poletali kolem vrat,
jak mnohý drze zrní krad,
se ranou cepu nepolekal,
dál švitořil a dále těkal.
A když napadnul první sníh
a roztáh se jak loktuš bílá,
do které step se zahalila,
ztich hlučný ryk her dětinných.
A krb nás vítal, báje steré
o bludičkách a vodníku,
o ohniváči, v mlze šeré
jak svítí co vích na koštěti,
od lesa skočí ve mžiku,
přes lada dlouhá větrem letí,
a stepí jedete-li v noci,
u povozu vám rázem stojí,
jak metelice přikvačí;
vy chvějete se bez moci,
on obrátí vůz na zad vojí
a do košiny vytlačí
vám žhavé prsty na památku.
A jinda zase kolem statku
se mihá – ale neuškodí.
A četná jiná strašidla,
jež naše bába zahlídla,
jež kolem hřbitovů se brodí,
nám ke krbu svou snesla říš.
Teď tomu přec juž nevěříš?
Co, nevěřím; a věřím znova,
jen vykládej – jen díš mi slova,
jen rozumuj – jsi pedant suchý,
pro vření přírody jsi hluchý,
sám hmota, jak chceš mluvit s duchy?
Když poprvé jsem zvědavý
na školskou lavici si sed,
tu chtěl mi tlouci do hlavy
ten jeden hloupý školomet,
že není vůbec světélek,
že báchorkou jich klamný let,
to přelud smyslů, nebo v mlze
snad v půlnoc tmavou, příšernou
prý kdosi chodí s lucernou.
Já vím nevěře jeho lék.
Ó bludičky, vy duchů slze,
kde těkáte, se slétněte
a scupejte mu hřbet a záda,
jak ovcí vyplašených stáda,
by uvěřil – že žijete!
Tys veliký v svém rozhorlení!
Jak může nestydatý chlap
mi dokazovat, že cos není,
co sám jsem viděl, často šláp
jsem v tance jejich plesný kruh,
a zavedly mne – ví to bůh,
a přeludy to nebyly.
Jdi, brachu, byl jsi opilý!
Svým výsměchem ty nedovedeš
mi zatemniti mládí čas,
jest protržena citů hráz
a ty tam jako vlna sjedeš:
ó přej, ať krásný tento kvas
dnů minulých si obnovím,
pak dělej, co chceš, pak jsem tvým!
Nuž libo-li ti, pokračuj,
dál idyllu svou vypravuj,
snad miloval’s juž jako hoch,
neb k tomu, vidím, tíhne všecko
a čiperné byls věru děcko,
a jistě dělal’s, co jsi moh.
Kdo ví, kdy poprv milujem!
Jeť láska moře, srdce v něm
je malá, hloupá rybka zlatá,
ji láká všecko poprvé,
i nedbá sítí, na tenata,
na udice a do krve
se zakousne a sebou cuká.
Ó první lásky krutá muka!
Pak přivykne si udici
a trochu otře sobě časem
lesk šupin, zlatem zářící,
ne s každým spokojí se masem,
jež chce ji lákat na prutu,
juž sobě zvolna vyhledává,
však to juž není láska pravá.
Však mluv co mluv – vždy první host,
jenž s láskou jde, jest smyslnost,
a perla, kterou velebíte,
vždy v hloubi leží ve rmutu,
vám chvíli kyne její svit,
však v kal se záhy potopíte
a perlu necháte juž být,
a máte z celé velké lásky
jen nudu, tíseň, trud a vrásky.
Co pravíš, může všecko býti,
však láska ta jest ostnem žití,
mne podnes posud rozchvívá
vzpomínka něžně truchlivá.
Když u nás přišel svatý půst,
tu bylo v celém domě zvykem
jej nejen světit hladem úst,
leč modlitby též dlouhým cvikem;
tu každý večer růženec
v své ráje vítal všecku chasu,
i děti také; divná věc,
mne nudilo to, u zdrávasu
juž třetího já vždycky spával.
Hlas, modlitby jenž předříkával,
mne ukolébal v tichý sen.
Tu jednou, náhle vytržen,
jsem rozhlížel se jizbou ztmělou:
Vše na kolenou, pohroužen
do modlitby, každý tvář celou
měl skrytou pokorně v své dlaně
a říkal Zdrávas, Anděl Páně.
Blíž u mne děvče klečelo,
juž ubožátko rozespalé,
a sotva chudák vědělo,
že košilka jí neustále
se posouvala s plných ramen,
že rámě jako bílý plamen
se šerem jizby zaskvělo.
Já vypoulil své dětské oči
na tento měsíc nový, bílý,
hlas v ústech váz mi v této chvíli
a dlouhé nudné modlení
víc nebylo mi trápení;
já celou noc jsem nemoh spát,
já stále zřel to rámě plát.
Tu maličkosť ti věřím rád.
A jak pak dále, milý hochu,
rci, milovali jste se trochu?
Já na ni zřel jak na světici;
co v duši mé se tenkrát dělo,
ni matky oko nevědělo.
Ó dobo, juž jsi minula!
Nu dále, dále, co se stalo?
Tak brzy chudák zhynula!
Když více nic – to je věru málo.
To děvče bylo sirotek,
ji matka vzala ze soucitu.
Při sporé louče slabém kmitu
já stopoval jích údů vděk,
a byla jako květina,
jež rozvíjí se příliš záhy,
a nemajíc dost rosné vláhy,
usýchá, hyne. Dětinná
zřím ústka její, jahod nach,
jak zvolna barvu ztrácí, mění,
jak svadlé zvonce v podjeseni,
když zavál ostrých větrů tah,
a slábla víc a polehala;
leč o Sobotkách přece vstala.
My za dvorcem jsme zářící
si zapálili hranici
a zpívajíce staré písně
přes plameny jsme skákali.
Do divých hochů, děvčat tísně
ji zvuky píšťal lákaly,
a smála se; a když já k skoku
se chystal, ona ihned za mnou;
svou přecenila sílu klamnou
a skočila též po mém boku,
a plamen výše po ní šleh,
a chytila, a křik a vzdech!
Hned vědra vody lili v žár,
však souzen byl jí dávno zmar
a zahynula v plamenech.
Ty mlčíš, vida, tak i ďábla
ta smutná zvěsť má zasmušila,
tvých žertů střela také schábla.
Ó nevíš ani, kolikrát
juž ztracená a oběť hříchu,
za čistý ten květ tajně v tichu
se duše moje pomodlila!
To nebyla přec pravá láska,
to lásky jenom předtucha,
jen její pozlacená maska,
to šeptala ti do ucha
tvá vášeň poprv probuzena.
Já v lásku dětí nevěřím,
jeť lásky schopna pouze žena.
A přec mé duše zášeřím
jen oné dívky obraz plane
co jediné a milované,
ty druhé, které přišly pak,
tvé dílo jsou a světa brak.
A líbal jsi přec statečně.
Však myšlénkou vždy povděčně
jsem v minulosti svojí dlel
a nechci, abych zapomněl.
A jejich ústa oněměla,
v trysk hnali koně, noc se stměla.
Twardowski.
Nejnevinnější dívka hřeší juž,
když měsíci svá ňadra odhalí –
Pan Twardowski byl pravý kos,
on uměl všelicos;
když někdo na smrť stonal,
on v komoru se zavřel s ním,
a brzy z komína šel dým;
co s ním tam konal,
co as,
to věděl jistě Pánbůh jen a ďas!
Přes léto sbíral byliny,
prolézal skaliny,
pak sušil a třel masti;
když s nemocným se uzavřel,
jej nožem rozkrájel a třel,
však duši, jak myš v pasti,
tu chyt,
pod sklo ji dal, pak tělo začal šít.
Je vypral, v kotli převařil,
z něj neduh vyškvařil,
a složil pěkně zase;
pak duši vyňal a ji v spěch
zas mrtvole na jazyk vdech,
a člověk v mládí kráse
tu stál,
a vesel byl a žil jak jindy dál.
Pan Twardowski však sluhu měl,
krok za krokem ten spěl
vždy s ním, znal jeho spády,
leč pána svého tak měl rád,
že hotov zaň byl život dát,
ač zkusil s ním dost vády,
ač bit
a týrán, měl vždy vřelý k němu cit.
Kdys Twardowski byl na cestách
a Matěj hlídal práh
u kouzelnické chatky;
tu přišel posel od krále
a vypravoval zoufale,
že u dvora jsou zmatky
a děs,
neb princezna prý v lože lehla dnes.
A sjeli hned se lékaři,
strach ve tváři;
co znali, řekli všecko,
že, než se hvězdy rozsvítí,
že musí bídně umříti
to milé, vzácné děcko;
a král
hned v zoufalství se po Twardowském ptal.
Děl Matěj: „Zde vidíte jej,
jsem mocný čaroděj,
já vrátím kněžně zdraví,“
a v duši sobě myslil sám,
nu, teď si něco vydělám,
znám vše jak mistr pravý,
a hned
šel s poslem, – a jich koně jeden let.
Byl s poctou ihned přivítán
a sál mu vykázán,
kam odnesli to dítě;
tam Matěj hned se uzavřel
a řezal, krájel, mastí třel,
a uměl též to hbitě,
však žel,
na duši chudák v chvatu zapomněl.
Třel celý den a o překot,
až na čele měl pot,
a hrůza v tom ho jala;
dal do kotle a vařil zas
a vyndal zas, však divný špás,
přec holka nedýchala;
tu děs
chyt Matěje – on oknem v skok se snes.
Tam byl v ráz stráží zadržen
a do žaláře uvržen,
a před soudem stál brzy.
Král divoce naň s trůnu křik’:
„Tys darebák a podvodník
a hloupý dost a drzý!“
Lid vyl:
„Jej upalte, ať máme kratochvíl!“
Již věděl o všem Twardowski,
v smích dal se obrovský,
a ihned spěchal k městu.
Lid všecek řval: „Upalte jej,
toť pekel čaroděj!“
A juž ho vedli k trestu;
leč v tom
sjel na svém plášti jeho pán jak hrom.
Jej za vlasy od kůlu chyt
a pryč s ním lít;
lid čuměl udivený,
kde Matěj stál, tam hořel vích,
a s výše zazněl divý smích,
déšť lil se ve plameny,
jak pýr
let ďábla plášť a zatáčel svůj vír.
„Nu, tys to vyved, chlapíku,“
děl pán a ve mžiku
jej zaklel na pavouka.
„Máš lidem škodit, bude líp,
seď v koutě jizby a tvůj vtip
ať ve vláknech se souká;
nu lez
a vysoukej se třeba do nebes.“
A stalo se; kde jizby kout,
tam v tísni pout
v svých nitích pavouk seděl.
Na pána s výše nazíral
a dumy tkal a tkal a tkal,
na jeho práce hleděl;
vždy syt
tkal ve dne v noci dlouhou, dlouhou nit.
To konec této písničky;
ten maličký
tam pavouk sedí posud.
A čeká, pane Twardowski,
až vyplní se obrovský
a žalostný tvůj osud;
co as
pak stane se, ví bůh, však neví ďas!
Ke krbu láká večer tichý,
na nebi hoří roje hvězd,
a Twardowski dnes samé smíchy,
číš neustává ke rtu nést.
A ďábel skoky pitvornými
jej baví veselými šprýmy.
Tu starou sovu, jež na bidle
se houpá dávno vycpaná,
snést nechá mu na lenoch židle
a skučet smutné hossana;
myš, která běží po podlaze,
má zlatý ocas s rolničkami;
z komína trysknou bílé saze
a tančí v kruhu jiskerkami,
ba vyschlý starý kostlivec,
kdes ukradený anatomu,
se hýbá, tahá za zvonec
a dělá jak by sluha domu;
kol stěny samá zrcadla,
a z oken réva uvadlá
se vzmáhá, okny v jizbu dere,
a hrozny visí na ní steré,
a tisíc pitvor s dlouhým nosem
a v kápích barev křiklavých
hned vymačkává víno z nich,
a po girlandách slavík s kosem
si vedou jako v podletí,
když růže dřímá v poupěti.
Pak cosi v koutě zuby cení,
běh’ salamandr ve plameni
a na ocase prsten měl,
jej ďábel sňal mu, v kotel vrhnul,
mhy bílý závoj s něho spěl,
jej ďábel smělou rukou strhnul,
se poklonil a takto děl:
„Jsi připraven, můj pane milý?
Dnes chystám tobě kratochvíli:
Hle, v tomto páry zrcadle
žen vděky dávno uvadlé
zas objeví se tobě svěží.
Vím, vášně vír, oř bez otěží,
již proudí každou tvojí žilou,
nuž uzříš, vyber sobě milou,
však pohledu jen – neb hrob střeží
jich půvaby a minulosť,
zde obraz – jsou jen prach a kost!
A vy tam,“ výše máchnul rukou,
„teď spusťte hudbu sladkozvukou!“
A než to dořek’, se všech stran
se valil hudby ocean;
v něm zněly bubny, trouby, flétny
a cimbál jásal divoce,
a píšťal roj tam kvílel četný
a basa, moře v zátoce,
tam řvala, v ciňků tisíce
tam tloukli jako povzteklí,
a housle lkaly úpíce
jak siré duše v předpeklí;
a kostroun vytáh z lýtka svého
hnát zažloutlý a v jeden mžik
stál blíže pultu zčernalého
a hudby té byl kapelník.
„Nuž co se líbí,“ čert se ptal,
„chceš vidět krásy ideal,
výbuchy vášně titanické,
či raděj krásky idyllické?“
Mně idyla se protiví,
já vášni sáhl do hřívy
a divoce chci dnes noc strávit
a divoce se trochu bavit.
Co Chloe mi a Lycoris,
vše pastýřky ty nyjící
a vzdychající k měsíci,
to erotický pouze hmyz;
chci vášně sílu, vášně hnutí,
chci plamen, krev a obejmutí,
z kterého smrt se dívá v svět,
chci, aby zmije byla ret,
chci v peklo proměněné ženy;
chci furie, jež vyplašeny
do věků padly prokletí,
dnes vidět v lásky objetí.
Však nejen stíny, aby rázem
jak mlha noční padly na zem
a zmizely jak přeludy;
ty erotické obludy
chci živy vidět – mluvit musí,
chci zříti, jak svou oběť dusí
a této výkřik šílený
mi bude vínem nejvzácnějším.
Vše zkusím, snad tě ukonejším.
Ach, jen ne dlouhé proměny,
ty nejvíce mne při všem nudí,
že žiju, pocit ve mně budí,
a já chci býti skonejšen
ve krásný přelud, krásný sen.
V tom právě bytosť umění,
že život nám v sen promění,
že krátkou chvilku zapomenem’
tu propast, kam se střemhlav ženem’,
a proto nenávidím lidí,
jenž ve umění vždycky slídí
po jiném, než co patří tam,
již esthetiky suchý krám
před každým rohem vykládají
a své intence v krásu tkají,
a vlci nebo medvědi,
tu prostou pravdu nevědí,
že krása sobě dostačí;
po tučném krásy koláči
morálky jazyk natahují,
vše v symboly jen obláčejí
a jako krtci ve všem rejí
a při tom usilovně chtějí,
by básně byly pro děti,
jimž lze se učit z paměti.
Vem život jak jest, v pravdě nahé,
a vykouzli mi z něho krásu
tak čistou jako poupě vlahé:
aneb mne uveď do zápasu,
kde vášeň hřmí, kde v divém plesu
řveš vichru vstříc: ó duj, ó duj!
já urvu tě jak perlu z tesů
a řeknu, ty jsi člověk můj!
Leč dosti řečí, na jich krám
dostačí řízný epigram,
ti křiklouni a hrobaři
si plijí sami do tváří.
Juž prosím, skonč tu dissertaci
a pusť se, smím-li prosit, v práci,
hle, kouř se v kotel zpět již vrací.
Nuž tedy začnem v jeden let
a ženu tu máš uvidět,
jež byla dávných časů květ.
To, pane, Semiramis jest,
východu paní, hvězda hvězd,
a rodu svého vzácná čest.
Co na ní? Jako jiná žena,
dost tučná, přitom byla fena,
ať mluví, potom uvidím,
v co vlastně slil se kotle dým.
Do Eufratu bahnitých vod hrouží
se měsíc dlouhou poutí unavený;
je chvíle ta, kdy každý stín se dlouží.
Spí město Nimroda; do kopí stráží
dav netopýrů v křivém letu vráží,
a kroky stráže hasnou bez ozvěny.
Na prahu komnat královských stín stojí:
to nejkrásnější z vojska, Asur mladý,
dnes jeho den; však raděj stál by v boji,
kde trouba hřmí a slonů stáda řádí; –
on nedovede skrotit’ vášeň mládí,
on ví, že hrobem jeho ten práh tady.
Jen kroků několik, jen směle zvednout
tam těžkou oponu a smrtelníka
by okem mohl zázrak krásy zhlednout;
ne jak mne viděl v bitvy vírném prachu,
ne v středu vojska v zlatohlavu, nachu,
leč jako měsíc v ložnici kdy vniká.
Chtěl střásti s duše tyto sny, leč pálí
jej u srdce a žhnou jej kolem lebi,
juž rozhod se a v plášť se těsněj halí,
juž krokem rysa chodbami se dere,
jde ve stínech, na konci chodby šeré
jen modla Molocha se lačně šklebí.
U dveří stojí – jak mu srdce bije!
To srdce bláhové jej zradí jistě!
Vchod závoj dlouhý, zlatotkaný kryje.
Klek’, svoje ucho ku zácloně schýlil
a naslouchal – teď vzdech, či snad se mýlil?
Jen spatřit mne a umřít na tom místě!
Jen jedno ruky hnutí! Trne, váhá,
však stalo se; juž vidí víc, než čekal,
před zrcadlem jsem stála polonahá.
Svit luny bledý odrážel se kovem
a po pleti, jež v lesku opálovém
se leskla, milence jak pohled těkal.
Jak vodopádem přes ramena sletá
vlas bok mi šlehaje, a z něho, dive!
jak labuť, lotosu jak stříbrokvětá
se vznáší koruna, prs plný kyne;
ten pouze Asur zřel, vše jiné mine,
i koral rtů i šíj i oko siné.
Jen tento útvar pln čarného kouzla,
tak ušlechtilý jak luzný tvar vásy
ho opájí; byť říza zcela sklouzla,
on viděl by jen stále ten květ krásy,
jak tmí se kolem něho černé vlasy,
jak srdce tluk svou vlnou doprovází.
Dost viděl juž a chtěl se plížit zpátky,
leč oko nemohlo se odtrhnouti –
ty svůdné linie! ten obrys sladký!
Vše lákalo ho, dál tu báseň spřádal,
až srdce jeho divý tluk si žádal
na ňadrech mých jen chvilku spočinouti.
A nevěděl, že v mrtvém tichu noci,
kde každý dech zněl jako bouře náhlá,
tluk jeho srdce takou bušil mocí,
že rozhorlená náhle jsem se trhla
a skokem lvice na něho se vrhla
a v očích blesky hněvu v síň jej táhla.
„Jak, otroku, ti srdce divě buší!
to bídné srdce tebe prozradilo,
tys viděl, co zrak bohů pouze tuší –
Dost krásný jsi – mám s tebou soucit modly,
ty umřeš, ale dřív mi povíš, podlý,
co z krásy mé tě nejvíc okouzlilo.“
„„Tvá ňadra, paní světla,““ zalkal s chvěním,
„„ty hrozny plné, ty labutě snící,
ty květy lotosu, jež políbením
svit luny žehná, tak mne blahem spily,
že touhou, žárem, bolem hnán, v té chvíli
bych smrť svou chtěl z nich píti jásající!““
„Nuž staň se,“ pravím, a pak vážným krokem
číš chytnu zlatou, rubíny se skvoucí,
v ní trysklo víno granátovým okem,
pak z lahvičky mok jsem tam nakapala
a s úsměvem tu plnou číš mu dala,
zříc, jak ji hltal jeho pohled žhoucí.
„Chtěls z ňader mých své zatracení píti,
nuž tedy pij a věz, že tato číše,
na níž se rubín se smaragdem třpytí,
jest odlikou mých ňader, dle jich tvaru
tvar její sklenut, vlnu, sklon i čáru
mých ňader zříš v ní, stejnou zhoubou dýše!“
A všecky vlasy v zad jsem odhrnula,
o sloup se opřela, skráň kryjíc dlaní,
naň zřela jsem a brvou nepohnula;
on pohár zved – teď ještě chvíli váhá,
však vidí stále moje ňadra nahá,
k rtům skloní číš a pije patří na ni.
Juž dopil, pohár prázdný kles’ mu na zem –
mdlé oko vytřeštil a v prach se zřítil,
jal svíjeti se, zaúpěl a rázem
se opět vztyčil a zas klesl znova,
pak zastřela mu oči mlha nová,
jíž jako hvězda bílý prs můj svítil.
A hrdá já jsem stála nepohnutě,
ve zraku jeho střehla žití ztrátu;
teď poslední ston z ňader zazněl dutě (
Já stála ještě, beze vrásky čelo,
když otroci dva zvedli jeho tělo
a hodili je do vln Eufratu.
Nu, jak se, smím-li ptát se, líbí,
zda našel velmožný pán chyby?
Ta žena – v světě řídký host,
ta měla věru statečnost,
však trochu dlouho povídala,
a tuším, že se vychloubala.
Chceš tedy vidět jinou teď;
já pokynu a páry zeď
mně rozdělí se v odpověď.
To bude asi čistá smeť!
Ta skoro se mi líbí víc,
má pěkný vlas a hladkou líc,
ba krása to je z rajských niv,
co řekne, to jsem žádostiv.
Však odpusť, vkus tvůj není pravý,
mně věru Semiramis dřív
se líbila.
Jak kolem hlavy
se hustě vije závoj vlasů,
zde poprv, zdá se, vidím krásu,
ať promluví rtů jejích květ.
Jak přeješ si, má stát se hned.
V ten čas, kdy vůl jha sprostiti se žádá,
zřel David král mne polonahou v lázni,
i zdálo se mu, že číš ohně prázdní,
když tuhý prs a smědá viděl záda.
To věru krása, ač ne příliš mladá.
„Kde nejlítější boje zuří váda,
ať stojí Uriáš, kdy trouba zazní!“
tak dopsal list – já před ním stála v bázni,
mé srdce v nejistotě chví se, strádá.
A hlupák měl, co jeho srdce žádá.
List přečet mně: „Chceš mojí ženou býti?“
Já padla na kolena: „Dej mu žití.“
Král strh’ můj šat, v své lože vrh mne v skoku.
A za to svatého teď máme ctíti!
Když usnul ale, já jsem tiše vstala
a krále jménem list jsem podepsala
a s úsměvem jsem lehla k jeho boku.
A celkem vzato dobřes udělala.
Ta líbí se mi, žel, že párou stinnou,
nuž prosím, z páry utvoř ženu jinou.
To těší mne, nuž, k nové radosti
máš jinou míti dle své libosti!
S modrého nebe padá večer šerý
a mládež jde se koupat do Tibery;
viz, kterak tmou ta nahá těla svítí,
jsou září, než se zlaté hvězdy vznítí.
Již slavík zapěl, keř se pohnul tmavý,
a Cicero, ten moudrý, holohlavý,
již s Manliem si nalil pohár pátý
a upřímným se stával vínem vzňatý
a k němu blíž se sklonil s šepotáním
a nevěděl, že v stromech stojím za ním,
a pravil: „Věř mi, Clodie mám dosti,
mne nudí juž a doma mrzutosti,
a hlavní věc, juž Metellus se vrátí,
stát volá mne, čas přešel juž si hráti.“
Co zbylo mi, květ dýchal a pták jásal
a moře plamenů mi v srdce střásal,
já prchla v sad, byl divoký a stmělý;
já běžela a zřela, kterak bělí
se koupající temnem údy nahé,
mé oči byly nyjící a vlahé,
pás povolil a dolů spadla říza.
Jak na jaře se s břízy řine míza,
mé tekly slzy – skok, já v řece byla
a jedno tělo jsem si vylovila,
to nejkrasší z těch hvězd ve vlnách tmavých.
Té noci spal na vrkočích mých plavých,
že Catull byl, to já jsem nevěděla.
Teď do věčnosti tak bych spat s ním chtěla.
To trochu smutně zní a elegicky.
Však lásky konec bývá taký vždycky.
Dost hezká to a příjemná je žena,
však Bethsabe mně líbila se víc.
Co Catull mi a Cicero, to pěna,
již nesfouk čas, leč pro mne skoro nic,
ta žena má jen cenu literární,
ač závistivě skoro připouštím,
že hoši bývali to asi švarní,
jimž lásky svojí vystrojila šprým,
a nedivím se, že se Catull zbláznil;
číš poesie svojí plamennou
jí rozlil po těch plných ramenou,
na ňadrech lásky marnotratně práznil,
však žena na konci jest jako žena,
hni páry oponou – mě baví změna.
Ta líbí se mi ze všech nejvíce,
jí z očí plápolá vztek tygřice,
to vášeň zosobněná, to je hněv,
to nenávisť, nuž, koruno ty děv,
své tajemství mi bez rozpaků zjev!
Ta žena veliká je, taký plod
se v každé podjeseni nečesá,
tou chlubiti se může pekla rod,
toť Lucifera první maitressa,
a mně jen musíš, brachu, děkovat,
že vidíš ji tu in natura stát.
Za doby mé, ve vášně víru stálém
byl pro mne pustý, prázný Jerusalem,
těch hejsků vír juž nestačil mi víc,
to děti, bezvousá jich byla líc.
Já snila velikého z lesa muže,
byť třeba oděn v medvědí byl kůže,
však sílu vlka v pažích musil mít,
a proroka hněv, před nímž chví se lid.
Mne bavil v kalu lidstva pravdy mstitel,
jej vedli kol a děli: „To Jan Křtitel!“
Muž divoký, vous hustý měl i vlas,
a kůže zvířecí prs kryla mu i pás.
Já řekla sobě: „Tento, tento pouze,
ten divoch, obr, dostačí mé touze!“
A šla jsem za nimi, jej ve žalář
hned vrhli – v snu jsem zřela jeho tvář.
Být musí mým! Já pouze v něm jsem žila,
já do města šla, stráže podplatila,
před okna jeho mříží stála jsem
a dívala se k němu s úžasem.
Jej lákala a svlékala své šaty
a spouštěla vlas vlnivý a zlatý,
leč vždycky odvrátil se vážný, tich,
na vzdechy mé děl drsně: „Ty jsi hřích!“
Vše nadarmo. Vztek rozpálil mne v muce,
já ku králi šla a spínajíc ruce
jsem vztek svůj vlila v tance běsný rej,
a přitom stále, stále zřela jej.
„Co poroučíš,“ děl král, „to má se státi,
chci, co si zvolíš, v oběť tobě dáti.“
Já chtěla mít své lásky mstitele
a řekla chladně: „Hlavu Křtitele!“
Ó zjeve, stůj a v mhu se nerozplývej,
tu píseň Sireny mi dále zpívej!
Tys žena, jaké nám je potřebí,
když tebe zřím, mně zdá se o nebi.
Nu, nejsem mistr ve svém umění?
Jen škoda, že se v mhu vždy promění,
a člověk lačný s mozkem blázna
se chytá fantomů a prázdna.
Tvá odpověď, ta vždy je rázná.
Ta měla sílu, vášně žár,
blesk v oku, těla kyprý tvar.
A přec to byl jen mlhy cár!
Co ještě chceš snad viděti,
kyň, bleskem k tobě přiletí.
Chci vidět Evu, matku lidí,
jež na svět vnesla prokletí.
Zde třeba mnoho nákladu
a potom – jiný tady řídí
to zjevení – já ve své moci
mám pouze, ukázat ti Evu
ve lítosti a nebes hněvu,
ve pokoře a po pádu,
tu ubohou, jak bloudí nocí
a úpí – tvorstva záhadu.
Já chci ji ale vidět v ráji,
tu spanilou a kvetoucí,
jak podávala v lidstva máji
prs Kainu žitím kynoucí.
Kain nebyl, brachu, její syn,
hoch Lilithy, plod otce vin,
však Evu chceš-li přece zřít,
jak řek jsem, rač se spokojit.
Když jinak nelze – má to být.
Ať mluví pouze slovo jedno!
Ta mluví více mlčením,
než slovy může celý svět,
ta odpovídá úpěním,
jsi dítě hříchu, ztracen, klet,
a dědic útrap, muk a běd!
Mně smutno, teskno je a bědno.
Ó lotře ty a kejklíři,
jenž proměňuješ v chlubnou masku
vše, co mně mozkem zavíří,
lžeš pravdu, nadšení a lásku,
ó duše zrádná, upíří,
když člověk život prohýří,
ty odpovídáš na otázku
tím, lidskosti že přerveš pásku
a vysmíváš se – styď se, styď,
anebo lépe, juž se kliď
v klín pekla, jež tě vyplilo.
Ty všeho žití mohylo!
Ach Evo, Evo děkuju ti
za šedivý tvůj dlouhý vlas,
za slzy, jež jak perly svítí
na okraji tvých šedých řas,
jsem člověk, syn tvůj, cítím zas!
V tu bídu, v kterou uvrženi
zde zápasíme hříchem tvým,
já nechci množit kletby znění,
jež před bohem je prach a dým,
já spíše volám: „Sladká vino,
jíž člověku byl odňat ráj,
buď vítáno mi pravdy víno,
v mé mysli, myšlénko, teď zraj.
Chci zápasiti jako jiní,
chci trpět a chci bojovat,
má bolest – je mé dobrodiní,
jsem spasitel – kde byl jsem kat.
A mizerná ty chamradino,
jak mohlas mne jen oklamat!“
A já se dále budu smát!
„Co se mračíš? Přece dosti
vína měl jsi na vybranou,
a to děvče dnešní noci,
tuším, bylo ještě pannou!
Duchové z všech živlů říše
byli včera tvými hosty,
nebes výš ti dala hvězdy,
moře tůň své všecky skvosty.
A tvá touha stále roste
nesplněna, neskojena;
nestačí ti výhra v kartech,
plný džbán a kyprá žena.
To sám bůh by tobě sloužil,
umění mé vyčerpáno,
za tvou duši malichernou
věru! to je příliš dáno!
Co chceš zase? Jesti lépe
rozmazleným sloužit dětem!“
Twardowski svou hlavu vztýčil: –
„„Co chci? Dnes chci letět světem!““
„Letět světem? Dobrý nápad!
nuže rychle má se státi.
Vidíš mrak ten na obzoru?
to svůj plášť zřím větrem vláti!
Letí ke mně! letí ke mně!
Vyhoupni se rychle vzhůru!
Já již stojím. Chyť se pláště!
A teď v chmuru, do azuru!“
Twardowski se vyhoup’ na plášť,
Satan chyt’ jej kolem pasu,
a juž v mračno hřměli letem
s mhou a větry do zápasu.
Letí jako vloček sněhu,
letí jako květu pýří,
plášť jich mračny jen se míhne
jako křídlo netopýří.
Letí mlhou, letí výše
nad údolí, vsi a nivy,
až kolem nich rozvlnil se
hvězd roj divý, skotačivý.
„„Což ty hvězdy!““ Twardowski děl,
„„níže leť, chci lidi vidět!““
„Chceš-li – ale nevím věru,
zdaž se nebude pán stydět!
Nebo noc je“ – a tu přitom
šklebí se ďas pohrdavě...
„„Níž!““ Twardowski zahřmí znova.
„„Nad městem jsme nyní právě.““
Rázem loď jich klesla níže;
v jarní mlze čerstvě padlé
Twardowski zřel život města,
všecko jako ve zrcadle.
Viděl sály plné lidí
v sterých světel bujném plání,
i též krčmu, kde nad číší
sám se truchlý piják sklání.
Viděl, jak se valí zlato
z rukou hráčů na hromady,
i též, kterak v chladné jizbě
chudé děti hynou hlady.
Viděl hanbu, na kobercích
jak se válí celá nahá,
i též dívku, která v slzách
živůtek svůj strhnout váhá.
Ale jejich vzdušný koráb
proč se náhle v letu staví?
„Proč si velmožný pán vzdychnul,
smím se ptát, co tak ho baví?“
„„Dále, ďase! rychle dále,““
Twardowski tu zahřmí vztekle,
„„co zřím, to by zatřáslo mnou
i v nejhlubším, sedmém pekle.
Nuže hleď! Tam jizbu chudou
v mlze oko rozeznává,
děti klečí, matka noční
modlitbu jim předříkává.
Nevidíš ty smavé tváře?
Neslyšíš ty dětské hlasy?
Matko! druhdy na dobrou noc
mně též křížkem žehnala jsi!
Dále, ďáble!““ – „Nelze dále,
nelze, pane, cos nás tíží,
čím to, že náš plášť se stále
k oné chýži více níží?“
„„Dále, ďáble, rychle dále!
mně to srdce drtí, láme!““
„Cos nám vadí – plášť náš klesá.
Hola! rychle! juž to máme.
Věru hlouposť! snadno mohla
uvésti nás na záhubu,
vy jste plakal, slza vaše
uchytla se na obrubu.
A ty slzy – mají váhu...
níž nás táhla neustále,
sfouk jsem ji – jak hvězda letí...“
A zas hřměli mraky dále!
Dost pobádal jsem tebe k veselí
a často řek jsem ti juž, příteli,
že trojí věc nám sluncem plane v žití:
krev révy, když se v zlaté číši třpytí,
pak sličné ženy nahé objetí
a v posled oř, s nímž vichrům v zápětí
na rtech svých píseň světem můžeš hřímat,
myšlénce roven světy obejímat;
a největších tu slastí trojici
jsem poskyt již tvé duši truchlící,
a marno vše, ty stále věsíš hlavu;
snad literáta na konci, chceš, slávu
bych získal ti? Jen to si nepřej, brachu,
dřív utop duši v révy tmavém nachu,
ba kdybys nebyl dávno duší svojí
juž ďáblu zapsán, řek bych tobě hned,
bys učinil to, než bys ruku zved
po věnci tom, jehož i ďas se bojí.
Nuž zjasni tvář, jen vychyl v chřtán tu břečku,
a zatop jejím rmutem tužeb smečku,
jež cestou mučí tě i v posteli.
Či nestačím víc tobě, příteli?
Rci všecko jen, máš ňáké přání snad,
já nevzpomněl, vždyť musíš míti hlad.
He, hola, hospodo... Jen nech je spát.
Co přál bych si, to nevím věru sám,
jen jedno cítím, že jest všecko klam,
co umění tvé důvtipně mi líčí,
že za vším zhouba jen a podvod klíčí,
že zdání vše jest v zdobné pravdy masce;
však masku strhnu-li, hned děsný blud
se na mne šklebí, popel, troud a rmut
a nicota. Chceš v klín mne vrhnout lásce
a vykouzlíš mi ženu, anděla,
jíž duše hned by v náruč letěla;
jak socha antická jest její tělo,
já cítím, jak by sladce se to mřelo
na ňader jejích jemných poupatech,
já cítím její vůni, její dech,
a blázen blažen přelud objímám,
ve chvíli blaha zmizí v bezdno tmám
vždy půvab její, který jen mne lákal.
A já bych šílil a jak dítě plakal!
Jak dotknu se jí, prsy nádherné
hned sklesnou na dva měchy příšerné,
bok plný splaskne, zlatý vlas se zcuchá
a v kloubech vrzá jen kosť stehna suchá
a něha očí v záští plameny
se promění, na rukou kůže svraská,
šat špičatými zvedán koleny
se plíhá jen, bezzubá dáseň mlaská,
se nutíc darmo v úsměv studený.
To kletba děsná tvého umění,
že požitek se v hnus hned promění,
že, co dřív hřálo, ihned potom studí.
Jdi, nech mne být, mne celý ten žert nudí.
To, příteli, věř, není mojí vinou,
že krásné ženy v náruči ti hynou,
já dělám jen, co vůle tvá mi káže,
tvůj otrok jsem a poslušné tvé páže.
Proč přeludy jen přilákat si dáváš,
jak hidalgo do vzduchu mečem máváš,
jenž myslí, delibáb že rozseká,
však přelud pták jest, který nečeká,
on v proměnu se řítí z proměny.
Tys objímat chtěl samé Heleny,
na hrudi tvé spat měla Kleopatra
a Semiramis, a ta jiná chátra
těch dávno zpráchnivělých mumií.
Dost na tom, na chvíli že ožijí
mým uměním, však v prach se sřítí hned,
jak dotkne se jich ruka člověčí.
Já často říkal, líbej živý ret,
vše darmo, tebe nikdo nezléčí,
svou fantasií v školských knihách těkáš,
a když jsi sklamán – pak se na mne vztekáš.
Nu, všim’ jsi sobě ženy krčmáře,
moh’ pohlédnouti jsi jí do tváře!
Můž’ ovšem stará být as k třicíti,
však na udici lásky v tomto stáří,
jak víš, se ženy nejlíp zachytí
a s vnadami též lépe hospodaří,
a žena krčmáře je sličná dost.
Já nejsem pes, jenž každou hryže kost.
Však obraz pudlíka se na tě hodí,
jenž v městě denně po ulicích chodí,
se zastaví před krámem uzenáře
a touhou nyje, čumák noří v páře
a vůně opijí se lahodou,
co zatím druzi jeho na chodníku
na tučnou kosť se vrhnou v běsném křiku,
již hodil kdosi z okna náhodou.
Ó brachu, nech ty luzné nevěsty,
ať z pyramid, ať z Athen zašlých rumů,
džbán pozvedni a zaplaš každou dumu,
beř s chutí, co ti padne do cesty!
Od Heleny ku krčmářově ženě,
toť trochu sice příliš smělý skok,
leč život káže podrobit se změně,
dnes v liliích spat, zítra v hrubém seně,
to ostatní jest stejné, prs i bok.
Buď bohu chvála, že jsem pod střechou,
a dobrý večer, pane velmožný,
v té slotě nejlepší jest útěchou
pec teplá, na níž starý kocour přede.
A hezká žena, muži nábožný.
To posoudit vám, páni, nechám rád.
Zdá se, tvůj žert mu dobře pod vous jede.
Snad páni dovolí též přisednout,
je zima – jaký div, mám notný hlad.
Žid kapucína dobrý kamarád,
to v dvojím různém šatě podvod jeden,
když pravím lež, tu nechci ďábel slout.
Jen zázrakem tím sněhem byl jsem veden.
Tak Sibiř není zlá jak letos leden,
hej, hospodo, hej, něco na zub sem!
Mně vodku neb polívku s česnekem.
Juž včera tady byli jsme den celý
a krmníka tu právě zabíjeli;
snad chutnal by vám pěkný kousek z kýty
neb upečená v zlato jelítka?
To špatný žert. A pak je pátek dnes.
Zde nepostačí tato námitka.
Jste po cestě a náboženské city
když brání vám, zde páter pod kapucí
vám ochotně můž’ dáti absoluci.
To neškodí si hodit z kopýtka.
Tak hluboko bych přece nerad kles,
bych vepřové jed’ proti předpisu;
jen vodku zatím, chleba kus a sýra.
Nu, což se nedá obejíti víra?
To jíte, co vám dá se na mísu;
což kdybyste nedostal vůbec nic
a musil sníst i špejly s jitrnic?
Bůh svědek můj, že radš bych umřel hlady.
Dík Bohu přec, již aspoň vodka tady.
Nu, lhal jsem? Pohleď, jak je ztepilá,
jak louče zář ji zlatem polila,
pod režnou košilí jak ňadra její
se mocně dmou a touhou lásky chvějí,
a hnědých vlasů kadeř zbloudilá
skráň oblétá jí letem motýla!
Stín kadeře jí ve obličej padá,
jej louče světlo plaší na chvíli,
teď v důlek malé brady stín se skládá,
teď splašen zas až k ňadrům dolů sjel,
kde pod řízou as plně rozvily
se ňader kalichy jí nad úběl;
jak zlata krůpěj kmitá jiskra očí
v té tůni jejich hluboké a šedé,
tvé vášně křídlo jednou jak se smočí,
víc nezabudeš kadeře té hnědé,
snít budeš věčně tomto o vrkoči.
Jen přitoč se, a košile jí sjede
a odhalí ti – ale co to dím –
juž rameno se vybavilo z pout
a oslňuje oko leskem svým.
Kým nedoved by tento obraz hnout?
Hleď kapucína, jak v své zbožné víře
jen jedním okem šilhá do talíře
a dál a dále půvab její stihá,
ba jistě v duchu jí i sukně zdvihá,
a žid má jistě mozek naruby,
kus sýra přimrz jemu u huby,
však chceš-li ty, tvou ona bude jistě,
kdy, v který čas a na kterém chceš místě.
Ta žena věru není všední zjev,
však nudno mi a chladná jest má krev.
Jsi k nevystání, řekl bych, jdi k čertu!
Když tedy nechceš kůstky užit sám,
snad zasměješ se nevinnému žertu:
tu společnosť zde pobláznit chuť mám,
je ukázat, jak bez masky jsou, všecky,
pod jejich vousem zvířecí a dětský
jak pud se hlásí ihned k svému právu,
když dáma „slušnosť“ odvrátí svou hlavu,
jak chtivost špoulí zrak i jejich pysk,
a modlou jich jen vášeň jest a zisk.
To ukázat chceš? to již dávno znám
a k tomu ďábla nemám zapotřebí.
Juž nevím, jaké škvory nosíš v lebi,
což smíchu odvykls a vtipu hrám?
Co libo dělej, jenom, jsi-li ďas,
to udělej, bych necítil víc čas!
Čas, prázdné slovo, pouhá utopie,
číš, mohu za to, co do ní pán vlije?
stín, mohu za to, že pán přes něj padne?
květ, vina má, že pánu v ruce zvadne?
teď každý slaboch, v lidstva valném poli
jenž snětivý jest, otrávený klas,
svých tužeb míč, svých frásí ozvuk holý,
když klesá, jenom obviňuje čas.
Ty, jsi-li muž, jenž ve prach šlape mdlobu,
čas udělej si, utvoř svoji dobu!
Ty větru kaž, ať dle tvé vůle duje!
Aj, také jednou pán přec deklamuje;
toť směšné jest, když ďábel pathetický!
A ještě směšnější, když člověk lidský!
Však bijme v jinou strunu varyta,
hej hospodo, sem šunku, jelita
a vodky džbán, dej všecko, co máš v sklepě!
Teď uvidíš, jak potancují slepě
jak krysy za kusem shnilého špeku.
Hoj, pánové, jste dneska mými hosty,
vím, že můj kvas tu bude trochu sprostý,
však doufám, co dá krčma dnes,
že vezmete a že vám půjde k vděku.
Nu příteli, zde jitrnice, jez
a přiznej se přec jednou ke člověku,
jenž v tobě spoután předsudků jest lanem,
nuž strhni je, buď jednou přec svým pánem.
A hospodská – jen nechte zdráhání,
na dnešní noc je jistě k zadání,
vám ručím za to, včera jsem s ní spal.
Vy muže, příteli, byste se bál?
Ó nechte jen, ten starosti má jiné.
Ó věřte, těžce mi to od úst plyne,
však předpisy – já nesmím, nemohu.
Rád vzal bych tuto malou zálohu
na dobré skutky, jež mám v žití knize,
však nelze mi před tím – a v této říze.
Nu nenutím vás, kde spád, teče voda,
nuž nechme toho, samo se to podá.
Nu, zdařilo se, byl to řádný lup?
Já říkal, bys nikoho na nocleh
dnes nebral, to nás může prozraditi;
však tvrdohlavý jsi a hloupý trup,
mám chuť z kořisti nedat ti ni chlup.
Jim odříc’ bylo těžké po čertech.
Jsou šlechtici, zdají se možni býti;
ten stále na opasek tluče
a dělá tady veselého pána.
Jich vina, když se nedočkají rána;
teď, hoši, k pití jak dřív k práci ruče!
Já na starosť si vezmu ptáčky oba,
a příhodná jak objeví se doba,
již promluviti s nimi dovedu;
teď v přátelskou si sednem’ besedu –
snad páni přisednouti dovolí.
Dle libosti; v tom světa údolí,
kde s velikými stále jdou v boj skrovní,
dík nebesům, že aspoň v tom jsme rovni,
když sejdeme se, díky náhodě,
při notné žízni někde v hospodě.
To v divné jsme se octli společnosti.
Mně hrůza věru proniká až kosti.
Jen bav se vždycky podle okolnosti.
V tom vězí celá moudrost života,
a šlechta stejně jako holota
ti k obojímu podá látky dosti;
dnes plamenné pít Christi lacrymae
a zítra vodku k smradlavému sýru
a v obém najít, po čem toužíme:
toť pravá moudrost v celém světa víru.
Mně aspoň společnost ta vítána,
na chlapích obou ukážu ti záhy,
jak vypadá z nich každý, když je nahý,
jak pejsy tomu, tomu sutana
jsou pouze bídnou, mělkou zástěrou,
jíž bídu svoji kryje veškerou.
Ten jistě lehne k ženě krčmářově,
a ten se ještě chytí jelita,
a oba naperou se dosyta,
když nebude jen plát jim do tváře
ta otázka, z níž každý strach má hned,
zda smím, co asi řekne tomu svět?
Vy, doufám, asi dovolíte, páni,
bych ku vašemu tady přivítání
pár kousků proved směšných, veselých!
Jsem umělec – juž v tom, mám stále hlad,
jsem, čemu tak se říká, akrobat,
ku smíchu osten duší nesmělých.
Po namahání, jež jste zkusili,
se pobaviti slušně na chvíli,
to svědčí každému, v tom ovlaha,
a k strávení to dobře pomáhá.
Já řek’ bych, volte sami, na čem as
mám dokázati svoje umění,
leč lhostejno – to pranic nezmění
v mém programu, vám neskřiví se vlas
a uvidíte věci podivné,
z vás žádný ani bradou nekývne
a bude oslem v chvilce té, co o něm
si pomyslím to; jestli nelíbí
se osel někomu, pak bude koněm,
však pražádné v tom nemám pochyby,
že ať se co chce tady namane,
vždy hlupák byl a hlupák zůstane!
Já, pánové, to juž mám neštěstí,
že na hodinách lidské hlouposti
jsem bdělá rafij, která s úzkostí
krok za krokem svou kořisť stopuje,
nad spícím uklání se k pelesti
a bdícímu i přes nos hopkuje;
a každý z lidí jak ten kocour jest,
spí klidně v lenosti své plášti měkkém,
myšlénky jeho plné rosy, hvězd,
vše tkáno teplem, lahodou a vděkem,
však hleďte – hleďte, roztomilí páni,
ten hlupák dále dřímá, bez ustání,
on neví, co je život, co je čas,
bych zatahal jej třeba za ocas!
A dále, vytáhnu mu ještě nohu,
on stále spí v své dumě blažené,
a druhou, třetí, ano vše, co mohu,
hle, juž to není ani kocour víc,
i srsť mu stáhnu – juž to pouhé nic,
stín kostry jen to z kůže stažené,
však dále na peci to klímá posud,
to, páni, člověk jest a to jest osud!
Však nežli osud, mohu ještě více,
on boří jen a ničí, do třetice,
já umím zničené zas oživit.
Sem ucho, ocas, měj zas sluch i cit,
sem noha, ku běhu měj rychlost starou,
sem kůže z hřbetu a sem očí svit,
buď tvorem zas a vzplaň svou silou jarou!
Jak v láhvi té kocoura všecky údy;
tak v pravejci též druhdy dřímal svět,
měl život být, však nevěděl jen, kudy
by života duch v spoustu jeho slet;
tu začlo první žití, zárod, velké tření,
a v pravejci vám začal divný ruch,
sil vzbuzených tu zápas, boj a vření,
my říkáme. „Buď světlo!“ že děl bůh.
Tak, páni, povstal svět; kdo nevěří,
co vypravoval jsem vám této chvíle,
ten s nerozumem svým se hašteří,
jenž jako kocour sedí mu teď v týle.
Kde kapucín je? čichá pečeni,
syn pravý církve nikdy nelení.
Dvakrát tři jest šest,
sysel v díře jest
vodou zatopen,
nemůže z ní ven.
Nu, pánové, proč této obludy
se nezbavíte, zatřeste jen hlavou!
Tak naše chimery a přeludy
též sedí na nás – třeste, silou dravou
je strhněte – vy jste mi panáci,
pod kocourem se každý potácí
a setřásti jej dolů nedovede,
z vás každý s tím i v tůni pekla sjede,
vy loupežníci? – vy jste bídáci!
Teď pojď, jak ctný mnich sobě asi vede;
jen přímo po těch schůdkách nahoru,
kde hospodský má tajnou komoru.
Zde vidíš celou lidskou ničemnosť,
jak ohlodává pouze svoji kosť,
a mravné že to sluje u lidí,
co vlastně nikdy nikdo nevidí!
Ten kapucín, jenž zde se křižoval,
ten neviděn si dobře pochutnává,
zde žid se nad vepřovou smiloval,
až hustá jemu teče přes vous šťáva;
v těch obou vidíš tady lidstvo celé
a jeho krásnou velkou morálku:
jen jednej, co chceš, jak chceš, jednej směle,
jen dopis v pravou strč vždy obálku,
a mravným budeš tenkrát u lidí,
když nemravnosť tvou nikdo nevidí!
Stráž přichází, já nemám chutě
se s hraničáky nyní fechtovat,
teď oba mějme krásnou vlastnost rtutě
a pomysleme sebe retovat;
zde chyť můj plášť a půjdem za kocourem.
Nu, střeste přece ten svůj kletý sen,
ať hrozněji vám není vyplněn.
Nu, chutnalo, zavání trochu mourem,
však neškodí, vím, že ti bylo manou.
To další vyřiďte si! Na shledanou!
Buď zdrávo moře! Jak to dávno již,
cos pro mne lyru svoji rozehrálo,
a perel svojich přeplněnou číš
mi v pozdrav jásající ve tvář hnalo,
že nevím dosud, co to po ní hrálo,
zda vlny tvé, či vroucí moje slzy.
Já nemyslil, že uzřím tě tak brzy!
V snech často slýchám tvoje bouření
a vyskočím a blažen myslím ještě,
že o má okna tříštíš vln svých deště
a chceš provázet moje nadšení
tou nekonečnou melodií vzdoru
a jásotu a výskotu, sta chorů
jak ďasů s anděly by bylo v sporu.
Však po tvých vlnách že provázet budu
tak brzy svého zoufalého reka,
v tvou věčnou činnosť jeho stápět nudu,
v tvou síň, do níž svůj purpur slunce svléká,
již lampy věčné, hvězdy osvěcují,
to nevěděl jsem, dítě snů, v nichž pluji,
ni včera ještě. Proto zdrávo buď!
Jak delfína, jenž v tvoje čisté vlny
hned pohrouží a hned pozvedá hruď,
můj zpěv zkolíbej v souzvuk čaruplný!
Tak jistě Twardowski tě nepozdravil,
když poprv s ďáblem po tobě se plavil.
Benátky tonou v ranní mlhy moři,
jak zlaté jehly hroty stěžňů hoří,
a po lanoví kapky vody v mlze
se houpají a hrají jako slze;
sta lodí jako racků zástupy
se tlačí v němém sboru kolem Marka,
jen časem odtrhne se od tlupy
dál zarejdujíc malá, černá barka
a vesly hrajíc zvolna v mlze mizí,
za sebou rýhu jako stříbro ryzí.
Ta hustá mlha právě přišla vhod
těm našim větroplavcům, kteří s výše
na plášti ďábla jako černý bod
se nesli, jeseně jak lupen tiše.
Nad spícím městem nyní spolu stáli.
Zde jejich hovoru jest zbytek malý:
Nu konečně! Však jel’s dost pomalu,
toť Benátky, ta snů mých vidina!
V ranního světla mírném opálu
jak zaskvívá se moře hladina,
ji sotva vzruší loďka veslující,
jak motýla let plachý děcko spící.
Ó dómy, mosty, paláce a věže,
nad vámi takto těkat bez otěže,
to smrtelníka příliš krásný sen,
by dlouho trval sotva vyplněn!
Nuž dvorně z koše svého nadšení
mně’s do úst strčil hezky plnou lžíci.
Nech město spící, lodě veslující,
a pomoz spíš, jak v toto víření,
jež na rialtu probouzí se právě,
nám slétnouti jest, aby vzbouření
tam nevzbudil náš příchod neobvyklý
v těch kramářův a plavců tupém davě.
Já zřím ty blázny, jak by strachem křikli,
sta kříži žehnali se ze svých prámů,
by tryskem utíkali v stín svých chrámů
a kněží pak by přišli ve průvodu
hned zažehnati kletou moře vodu,
jak velká rada polekaná celá,
a komor olověných střecha těžká
by z čista jasna nové hosty měla.
Teď třeba něco nového si stkáti,
bys pevnou nohou na břehu moh’ státi,
neb chátra zde jest příliš pověrčivá.
Pro příliš rozumu ti málo zbývá;
moh’s klidně v noci přistát do Benátek
a nám i jiným uspořiti zmatek.
Pak nebyl by pán toho divadla
zřel přenádherné krásy velkolepé;
tak bývá to, čím koho jiný tepe,
sám zavinil; však hleď, jak upadla
loď naše příliš vzdušná, příliš nízko,
že nad lodí těch blbců tíhne blízko
a snad jim mozky v tupých lebkách motá.
Však počkejte jen! brzy hezká nota
vám zahraje v sluch, tu jste nečekali.
Hleď, Twardowski, cíp mého pláště malý
já spustím, aby šlehl do stožáru.
Co činíš, stožár stojí v jednom žáru,
juž chytá loď, slyš křik a divou vřavu!
To právě chtěl jsem; my teď v toho davu
se zmatek snadno hračkou přimísíme.
Hleď, kterak vhod nám stožár silně dýme,
v ten černý kouř po plášti svém se s plesem
jak čarodějky po koštěti snesem.
Jen haste! trochu ohně, nevídáno.
Je pán juž dole? dobře! vykonáno!
Juž třetí den, co v Benátkách jsem host,
a upřímně ti řeknu, mám jich dost.
Tys nedovedl zkojit moje choutky,
pár chytrých kněží – ostatní jen loutky,
ten dože, jenž se stínu svého leká,
ta luza, která na cizince čeká,
by stáhla je za každý výklad prázdný!
A umělci – já nesnesu ty blázny,
z nichž každý leží v obrazů svých kráse
a jako páv sám sebou nadýmá se
a myslí, že když Karel Tizianu
kdys podal štětec z vděčné úsluhy,
jim z nebes výše velký Pán všech pánů
své anděle měl dávat za sluhy;
pár nevěstek, holubů legiony,
jak všady v noci klid a ve dne shony,
dav ničemů, kteří jsou ve dne spáči,
a zlodějů dav, již jsou prodavači,
třpyt minulosti, zbledlé památky,
toť celá sláva, toť jsou Benátky!
Chceš dokonce je opustit?
Ba skoro mi tak radí cit.
To chybuješ; jít z Benátek
a nepoznati krásy vděk,
do níž sta očí jen se vpíjí?
Já myslím sličnou Lukrecii.
Tu dámu znáti nemám čest,
ta pro mne holé jméno jest.
Jí dože klečí u nohou,
papežský legat kardinál
ten s nebe měsíc by jí sňal
i hvězdy s celou oblohou;
kdo šlechtic, po ní v taji vzdychá,
a každý miluje ji zticha.
Však je to také krásná žena,
pleť její neví, co je změna,
a rozvlněný zlatý vlas
plá nad jantar a nad topas.
Teď ty se stáváš poetou!
Leč co s tou sběří prokletou,
mně brzy žena – jako žena.
Leč ze všech ta jest vyvolená.
Nuž chci ti věřit, ale spěš,
ať chytře k ní mne uvedeš.
To státi se má ještě dnes,
neb dože dává velký ples,
a ty jsi též u něho hostem;
ten ples nám k tomu bude mostem.
Já hostem býti dožete?
Co blábolíš – v tom šatu prostém?
Jen poslechni a z poupěte
tvých pochyb bude plná růže,
než večer v půlnoc rozkvěte.
Květ rosu hledá, žena muže...
Ta stará píseň odvěká
vždy baví znova člověka.
Nuž já to všecko zařídím,
já druh jsem tvůj, tys pánem mým,
já přivedu též Lukrecii,
pak teprv uzříš poesii
a chloubu celých Benátek;
vše ženy – proti ní jsou štěrk,
já chvátám šat ti vyhledati,
bys obstál čestně na plesu,
a v kapse pro ni přinesu
na seznámenou – vzácný šperk.
Mám zatím česť ti s bohem dáti!
Ty erotické eskapády
juž nemají víc pro mne vnady.
Já, prosím, vždycky bez rozpaků
se přidržuju pouze raků,
rak pro mne má tak zvláštní vděk.
Toť symbol, leze nazpátek.
Aj, pane markýzi, ten vtip
se mohl podařit vám líp;
leč rak má kardinálský plášť,
mně důstojnosť mou připomíná;
však stranou pusťme všecku zášť
a zapijme ji douškem vína.
Já žertoval jsem, má se stát.
Kde o číš jde, tam vždy jsem rád.
Ples nádherný juž rozvinuje
své duhy pestré po sálech,
na vlnách tonů všecko pluje
a víno tryská v pokálech;
brillanty v krásných vlasech hoří
a safír nyje na šíjích,
v hedvábí šumu jako v moři
se ztrácí vtip a žert a smích.
Toť jediné je život pravý.
Dnes nechtěla jsem do zábavy;
jsem bez muže, tož bez pomoci.
Já nahraditi chci vám všecko.
Počkejte aspoň po půlnoci,
vy nedočkavé, malé děcko.
Co pravda – pravda, taký ples,
toť vlastně je můj úřad celý,
šat kavalíra řády skvělý
se může ukázati dnes,
a rozum a vtip diplomata
lze pokojně do kapsy strčit.
Hle, tu se mihla a tam chvátá,
za portieru chci se skrčit,
jak půjde kolem, uvidí mne,
a přece jednou si mne všimne.
Dnes celé jsou tu Benátky.
Toť jako scéna z pohádky.
Však koruna má přijít všeho,
tož magnát z kraje dalekého,
kde vládne mráz, kde samý led;
sem přijel a byl u dožete,
ten pozval jej a věru hned
zde musí býti. Jak, co rcete?
kýs medvěd polský přišel k nám?
nuž tož se na něj podíváme
a zdvořile jej uvítáme,
cos takového vzácná věc
a stojí vždy za podívanou.
Tam kráčí – hlele, vizte přec,
brillanty na šatech mu planou,
na čapce třapec nad třapec,
se perlami skví mléčná dráha,
od hlavy jemu k patě sahá
déšť rubínů, ten celé doly
nového světa sebou nosí,
a čapky jeho na vrcholi
hle, démant jako vejce pštrosí.
Já musím nazpět k rakům svým,
neb dobře-li to uvážím,
já slyšel, čím dál na sever
že lidé také více jedí,
a nad sta jeho hadrů, per,
a brillantů co na nich sedí,
mně milejší je mořský rak,
nechť leze třeba naopak.
Nuž tady bychom, brachu, byli.
Zde nebudeš mít dlouhou chvíli.
Nuž tedy, kde ten div tvůj jest?
Dá čekat na se, na mou čest!
Pojď, zatím prohlídnem si hosty.
Já nemiluju dlouhé posty
ni u žen, ani u jídla.
Ba je tu, já ji zahlídla;
to urážka, to skandál děsný.
Kdo – koho – kde? Mně vzduch tu těsný,
neb já ji viděl, pane, též,
a na můj klobouk, nedím lež.
Že tady jest, to věru mýlka!
Ba, nyní tomu malá chvilka,
kde kolem mne se mihla právě
a změřila mne pohrdavě,
jak řekla by, viz v této době
a tady jsem já rovna tobě.
Kdo ale – prosím, o kom řeč?
To zráda jest a klamná leč!
Sem pozvat donnu Lukrecii,
toť šílenstvím zvu, utopií!
Jak, Lukrecie tady jest?
Kde cnosť jest? Stud? A kde je česť?
Jdu dožeti dát o tom zvěsť!
Ó pomsto sladká, komu děkovati
za vlídné toto bájné pozvání?
Zde, smím-li vaším otrokem se zváti,
ten pán, jenž tu se dvorně uklání,
on dožeti byl dneska představen,
být vaší známostí chce oblažen.
To nejkrasší byl mého žití sen.
Kdo přivedl sem tuto dámu?
Kdo zná ji a kdo se k ní hlásí?
Toť věru paní vzácné krásy;
však nikdy jsem ji v Marka chrámu,
ač dobrou paměť mám, přec neviděl.
Ó nestoudnosť těch vašich čel!
Pan legat na své říze zářící
má od vlasů mých ještě tkanici!
Ó drzosť, kdo je dáma tato?
Což nezná markýz víc to zlato?
Ty podvodníku! Konec již.
Kdo je ta dáma? Nevidíš?
Či oslepl jsi přes den snad?
Však včera ještě mojich vnad
jsi lépe viděl nach a sníh.
Já vidím, plesu hovor ztich.
Kdo odvede tu dámu odsud?
Co nechtěl čert! Co nechtěl osud!
Jak skončí tato trapná scena?
Však po čertech to smělá žena.
Než vyvedou ji sluhové,
já ptám se ještě naposled,
kdo vyvede tu dámu ven?
Ať vystoupí, se ozve hned.
Ach hrůza! Ticho hrobové. Já!
Všem, pánové, všem sladký sen!
Nu tohle bylo kapitální.
Já hlad mám z toho bestiální.
To byl bych nikdy nevěřil,
jak tento chlap se bíti umí,
jak blázen člověk trne, čumí,
tu máš a juž tě udeřil;
a poslední si odbyl včera,
a všech šest bylo raněno;
čert dal mu sílu za věno!
Však hlupák je to první třídy.
Jen tiše, snad juž usnul přec
ten roztoužený milenec;
má Lukrecie s ním dost bídy,
jak asi ve snu těžce chrápá!
Však platí, a ví, kam se sápá!
Spí, – já jsem mohla umřít nudem.
Teď teprve se bavit budem,
tam vedle osvětlený sál,
jen, prosím, račte směle dál;
též dože přijde, jistě slíbil.
To hřích by byl, ten aby chybil.
Dnes Lukrecie na smíření
nás vítá, pěkné pohostění.
Co se stalo, buď zapomníno,
když v číších hoří rudé víno
a zrcadlící v něm se šíj
dí k pijákovi: pij a pij!
Pan dože v dobrém humoru.
Vy, šelmo, měl bych komoru
vám přichystat, vy z donny přízně
jste vypích’ mne – a z mojí trýzně
si pranic nikdo nedělá;
mne ještě žádná nechtěla,
a proto vždycky za útěchu
jsem ku svým rakům dal se v spěchu.
Vy odpouštíte, paní milá?
Já dávno všem juž odpustila,
co severní ten blázen nudit
mne začal svojí litanií.
V tom poznávám zas Lukrecii.
Tu Madonu, pro kterou žiji.
Tu vílu, perlu, poesii!
Však nežli půjdem dále v sál,
já viděti bych sobě přál,
jak spí ten medvěd od severu.
To dobrý nápad na mou věru.
Však nebezpečný – Myslím, není,
a byť byl, stojí věru za to.
Chci viděti jej, kterak v snění
ty démanty a perly válí
se po podlaze, to vše zlato...
Mne zvědavosti plamen pálí.
Já rozhrnu tu oponu.
Ó růže v nebes záhonu!
Zde vidíte v tom zrcadle
své mládí smutně uvadlé.
To platí tobě, milostnice.
To odkazuji republice!
Ten zničil mne; co platen krásy vděk?
Co zbývá mi, než prchnout z Benátek?
K zemi se noc ukláněla,
nejdřív sedla na hor čela,
v stíny své je zahalila,
pak se v údol řekou lila,
sem tam nechala svým šatem
kmitnout hvězdu bledým zlatem,
na měsíce žluté rohy
mhy cár zavěsila mnohý.
Pozdní večer v listopadu
vystrčil svou sivou bradu,
v níž se třáslo listí svadlé,
zhlížel se vln ve zrcadle.
Za té smutné, pozdní chvíle
u své „kazatelny“ milé
Twardowski v své ztracen dumy
poslouchal, jak listí šumí.
V skály vyhlodaném klínu,
roven z dáli keře stínu
ďábel seděl, jeho sluha,
pozoruje svého druha.
„Co tě zase trudí, hochu?
Jsi snad filosofem trochu?
Neb co horší, kam s tím copem,
stal jsi se snad – filantropem?
V metafysiku se noře
snad jsi našel nové moře,
v němž tvé „já“ co rybka slepá
v síti tvých se pochyb třepá?
Nejsi ještě přesvědčený,
mimo víno, mimo ženy
jiného že není taje,
ostatní že klam a báje?“
„„Ty mne klameš, bídný chlape,““
Twardowski se divě sápe,
„„co je pravdou – to mi tajíš,
a co mluvíš – to jen bájíš.
Po mém boku vždycky se mnou
všeho zříš jen stránku temnou,
co jen chceš, mi ukazuješ,
kam jen chceš, svým pláštěm pluješ.
Chceš-li se mnou pokoj míti,
pravdy prs mi podej píti,
ale sám chci z něho ssáti,
vesmíru v dno nahlédati,
v božský půvab nemá jiný
strkat prsty plné špíny.
Sem plášť! zřít chci lidským zrakem,
co je skryto za oblakem!““
„Zde jest!“ pravil ďábel hbitě,
„jednej s ním však ostražitě,
kostelních nech věže hroty,
s větrem toč se vždy dle noty,
a co kolem tebe letí
na křídlech neb na koštěti,
nech dál fičet na své dráze,
jinak ti to přijde draze!
Co ty budeš s větry lítat,
místo blesku mlhu chytat,
zlaté hvězdy ohledávat,
do čtyř úhlů světa mávat
jako herec pathetický,
já se hodlám bavit lidsky:
Vím o kůstce, hebká líčka,
černý vlas má židovička,
dali jsme si, přijde jistě,
rendezvous na pěkném místě.
Dobrou noc, můj sladký pane,
zde můj plášť!“ A s ramen kane
pekla zmetku divných tvarů
plášť pln děr a plný cárů.
Sotva dopad, ďábel zmizel.
S pláštěm Twardowski měl svízel,
zamotal se v jeho řasy,
až proklínal všecky ďasy.
Však jen zaklel do třetice,
plášť se zvedal víc a více,
jako list, jak smetí, pýří,
vysoko juž větrem víří.
Mlha – mlha – mlha sama!
Svět mu zmizel pod nohama,
na sšedlé jen mračen strži
bledých pár hvězd sjezd svůj drží.
Vlasatice s dlouhým chvostem
pod oblaků černým mostem
padá v tůň – jak muška letla,
muškou vichřice ji smetla.
Dál v zenitu trochu křivý
měsíc šklebí se a civí,
kolem něho bledé páry
skupily se v divné tvary.
Prázdno – ticho – nikde vření,
všecko jako po vymření!
„„Kde jste? Kde jste, zdroje žití,
žízním! žízním, dejte píti!““
V prázdno padá jeho slovo.
Jako oko Kyklopovo
rudý chaos jen mhou bliká
na směšného smrtelníka.
„„Kdež jste, živly, v jaké sluji
vaše tajné síly snují
světa ruch a hyb a žití –
Pravdu! Světlo! Dejte píti!
Duchu stajen v ohni, rose,
jímž svět pevný na své ose
zavěšen jak pavouk v síti:
Pravdu! Světlo! Dej mi píti!““
V prázdno padá jeho klení,
boha nikde není, není.
Mrakem, rovno černé kouli,
cos jen k němu blíž se choulí,
koule roste, čím je bližší,
Twardowski vzdech těžký slyší,
koule dvě teď rozeznává,
jedna tělo, druhá hlava.
Pláštěm svým hned zarejduje,
k netvoře té blíže pluje,
křikne: „„Stůj mi ďábla jménem!““
„Na zdar! bratře, kam se ženem?“
zahovoří ona hlava.
„„Škoda, že noc tak je tmavá!““
Oba stojí proti sobě.
„Kdo jsi, kam jdeš v této době?“
„„Já chtěl totéž ptát se tebe!““
Twardowski mách rukou v nebe,
hvězda slétla mírným plamem
na jeho prst drahokamem.
Při té její pěkné záři
viděli si tváří v tváři,
malý diblík pitvořivý
Twardowskému v oči civí.
„„Dobře, brachu, jsme tě chytli,
ale pověz, co máš v pytli,
jenž ti přes bedra se klátí,
div že můžeš jít a státi?““ –
„Vyzvědač? Aj, hádej trochu,
ale moudře, milý kmochu!“
„„Co to, blázne, může býti,
tam přec nemáš taje žití,
velké světa zdroje, páky,
výš se skryjí nad oblaky,
malému jak ty jsi čertu
svěří se jen něco k žertu.
Co tam neseš? Snad pár copů
na hlavy těch lidských skopů,
paruky na bláznů lebky,
filosofů staré trepky,
trosky divadelních kytek,
vatu na pár tuctů lýtek,
akta, jimiž odsoudili
básníka ke dlouhé chvíli,
žezla, meče, jabko říšské
aneb škapulíře mnišské,
řádů a hvězd plné putny,
uniformy, třapce, kutny,
klobouky snad kardinálské
nebo hole admirálské,
staré mince, bronzy, kruhy,
popelnice, hadry, stuhy,
jež zakopáš ze svévole
archeologu kams v pole?
Pověz, co v tom pytli skrýváš?““
„Hádej!“ „„Zas tu notu zpíváš...““
„Nuže věz to,“ – čert děl suše,
„v tomto pytli nesu duše;
ano, duše pochlebníků,
mrzáků a trpaslíků,
darmochlebů, bláznů, hlupců,
šejdířů a svatokupců,
filosofů, kritikářů,
duše oslů, hňupů, lhářů,
pedantů a školometů,
bab, co žijí pro klevetu,
šosáků a hejsků, loutek,
starých panen smilných choutek,
kněžourů a vydřiduchů!“
„„Divnou píseň mému uchu
zpíváš, řek bych: blázníš, hochu,
a když to ne, lžeš mi trochu.
Duše lidská! ukaž mi ji,
žije teď a hned zas míjí,
pouhý dech to, van, stín prázdný,
jdižiž, čerte, mezi blázny!““
„Chceš ji vidět, hleď, tu v letu
letí kol nás troska světů!“
Čert ji za roh skály chytil,
kotrmelcem v ní se sřítil,
a Twardowski s proklínáním
do tmy rovněž skočil za ním,
sedli pustém ve výmolu;
čert sňal rychle pytel dolů,
zatřásl jím, sáh tam rukou.
Jako mouchy křídly tlukou,
cos tam znělo – vytáh’ v dlani
malou dušku. K popukání!
Ubohá ta malá duška
byla jako scvrklá hruška,
podvázaná ústa malá
neustále skloňovala.
„„Kdo to?““ – „Brusič, pozor dává,
slova stále přistřihává,
infinitiv s genitivem
jsou mu větším než svět divem,
jak se hláska k hlásce skládá
větší div než Iliada.
Tak se světem postrkuje,
všecky knihy očmuchuje,
slovíčky, jež stále sbírá,
mní, že drží všehomíra!
Směšný chlap to!“ Čert jej stiskl,
chudáček ten smutně piskl,
čert jej hodil do pytlíku,
jinou duši vytáh’ v mžiku.
„Jiný kos to, poznáš záhy,
pro vous nezříš tváří tahy,
demagog to, vůdce lidu,
stále vidí jeho bídu,
jeho plný kalich žluče,
on jen kleje, pěstí tluče,
panáčkuje se svým sklíčkem!“
„„Do pytle s tím výtečníčkem,
mrzká duše!““ V sluji stinnou
pro duši sáh’ ďábel jinou.
„Haha, to je teprv pravý,
kritikus to plný slávy,
jeho pegasus je fráze,
vše chce míti v rovnováze,
jenom tiše, vlastenecky,
frasí těch má plné necky;
jinak snese dosti puchu,
jen když v národním je duchu.
Takto řádí v písemnictví,
provádí své tajtrlictví,
strážce cudu, metla bludu
národu je pro ostudu!“
„„Jinou duši!““ Co to kvičí?
Malá duška trpasličí,
půl je žába, půl je ráček,
sotva bříšku stačí fráček,
na němž řádů déšť je pravý.
„„Kdo to?““ S šklebem ďábel praví
a dá duši notný štilec:
„To je, brachu – odrodilec.
Co mu národ, jeho bída,
on jen plné hrnce hlídá,
vlast mu fráze a k ní láska.
V žití dělá břichopáska,
má, jak vidíš, velké břicho,
ale v ňadrech – poslyš – ticho,
po srdci tam není stopy!“
a čert chlapa zpátky stopí.
„„Dále, dále, znám tu chasu,
jinou!““ Twardowski děl k ďasu.
„Chceš zřít ve tvář prospěcháři?
Tomu se vždy všecko daří,“
a čert vytáh malou duši,
měla dlouhé oslí uši,
výraz v tváři apatický.
„V světě ta jen bere vždycky,
za výdělkem stále spěchá,
koleno si vrtat nechá,
pro groš, který všady hledá,
trpícímu mrvy nedá,
obraz, báseň jsou jí k smíchu,
při tom po uši v svou pýchu
zabořená, bezohledná,
bídná, tupá, směšně bědná,
jen svůj mamon v nitru hostí,
obraz bídné prostřednosti,
kam se celé lidstvo řítí!“
„„Dosti, víc juž nechci zříti,
znaven jsem tím, ale rci mi,
kamo s těmi ztracenými,
nač s tím lidstva podlým brakem
lítáš tady nad oblakem?““
„Tak se točí kolo světa;
smrt dnes bídné duše smetá
v ten svůj pytel, v oddech krátký
já je brzy hodím zpátky
mračen clonou k zemi dolů,
a v tom běd a nudy dolu
tak to neustále chodí:
bída mře a zas se rodí,
přechod věčný tak svět hlídá
a v něm stejná, věčná bída.“
Chytil pytel, přes rameno
hodil jej. „Ba, smutné věno,
nositi brak tento světem,“
a v tmě zmizel kvapným letem.
Twardowski zřel za ním chvíli;
mlhou zatím den již bílý
začal kmitat. Dolů sjeti
čas je, pokud nepřiletí
kohouta zpěv jásající.
S bolem zachmuřenou lící
Twardowski se spouštěl k zemi;
hledal pravdu, ručejemi
světla plout chtěl v božství tuše,
a co našel? – Shnilé duše!
Já sklonil sluch svůj k tepnám přírody,
v řek zrcadlo a v jezer jasnou tůň
jsem hroužil svoje oko pátrající,
v báň prahor vryl se jako slepý krt,
vše nadarmo; je hluchá příroda
a odpovídat nechce člověku.
Kdo trpí ale, cítí nejvíce
to ticho hrobové, tu lhostejnosť!
Nuž, mám-li tedy býti opuštěn
a zvykat zvolna na to větší ticho,
na opuštěnosť mnohem děsnější,
za hrobem prahu jež nás očekává,
tož hory srázné, věštky kryté mhou,
vy přijměte mne v kruh svůj vyhnance!
Dost lidí mám i pestré bídy jich,
teď píti chci ze zdroje samoty,
a jestli pro mne zřídlo poznání
své neotevře proudy blaživé,
pak míru zdroj mi aspoň svlaží ret.
Jak vážná je ta noc, jde přes hory,
jen lehce jejich čel se dotýká,
dál vlekouc lem své hvězdotkané řízy,
a „mořské oko“ svítí z hlubiny
a k nebeskému oku, blankytu,
výš dívá se tak v tklivé důvěře,
jak jedna duše v nich by sídlila.
Zda zahojí se tady rány mé?
Jdu jak ta noc a stopy nenechám.
Tys mudrcem teď, hezké zaměstnání,
tak střežiti své duše hloupý sen,
svět ať se láme, bortí, pachtí, shání,
ty v klidu seděti chceš nerušen;
když bouřně duje vítr událostí,
ty úžej stáhneš lenosti své župan,
blíž ke krbu, jenž mile tebe hostí,
na dumách blouznivce se kolíbáš,
a lidstva lán nechť zkrvácen a zdupán,
tys drzý dost, že sebe, darmochleba,
nazýváš při tom lidstva věž a stráž.
Ve sladké zahálce, kde činu třeba,
přebíráš filosofů pergameny
a ryješ divné runy v skalní stěny,
a z ruky mé co moh’ jsi míti hned,
teď najíti chceš trapnou cestou věd.
Ty nahromadíš retort, instrumentů
a v nadutosti své se domýšlíš,
že v přírodě jen vidíš velkou plentu,
za kterou Boha ukrývá se skrýš,
kde vaří moře, skály v hráně skládá,
a z dlouhé chvíle s živly též se hádá;
ba tys tak drzý jít mu za stopou,
svých vtipů postihnout jej zátopou,
jej překvapit, na prsa kleknout jemu
a vyrvati mu věčné tajemství,
jímž ve prostoru světy volně visí,
jímž dýchá moře, tlumy hvězd se skví,
a nových planet v mhách se tvoří rysy.
Ó blázne, bys do chcíplého psa kopal,
víc užitku bys z toho nabyl snad,
zde oslní tě pravdy zářný opál
a zahyneš – tam aspoň bys měl smrad.
Teď kážeš ty, my sobě role,
jak vidím, obrátili, příteli,
leč nechme toho, tam přes pole,
zápase s cesty svízely,
jde šedý kmet, kluk zvoní před ním.
Chceš zasmáti se, pane milý?
Počkáme na ně, kratochvíli
si ustrojíme nevídanou,
dost životem tu hynu všedním,
nuž promluv s ním, ustoupím stranou.
Kam, otče, v takém nečase,
v těch vichrů divém zápase,
jež strhnout chtějí štíty Tater?
Co nevidíš, že to je páter?
Jdu, milý pane, k nemocnému
a těchu poslední mu nesu,
by z této poutě příkrých tesů,
kde vítr hříchu duje v nás,
svou duši pozved k nebes plesu
a smyl s ní kal a zloby kvas.
Nuž s bohem, věru nemám čas,
bůh s vámi buď a chraniž vás!
Teď vyvedeme něco jemu.
Kdo pomůže mně nešťastnému!
Však co jest o mne, ale tam
umírá člověk, pekla tmám
on propadne. Ne vinou tvojí.
On v boji s hříchem neobstojí;
to smutné bude umírání
bez modlitby a pomazání.
Což, dobrý otče, můžeš za to,
že proudem vzata lávka tato?
Ty k žalu nemáš příčiny,
jdi domů tich, jsi nevinný;
tu ženu tam neb toho muže
víc nevykoupíš, olej tvůj
a říkání tvé nepomůže,
kde sama chce, tam bere smrt;
a darmo na ni voláš stůj,
ať po polsku neb v latině,
když chce – juž má tě na klíně;
jest člověk pouze slepý krt,
kdy její kopáč v jeho týl
se zaryje – nech litanií,
pojď, sedni tady na pahýl
a dívej se, jak vlny bijí
a rvou se v divém poskoku,
a šumí, proudí v hluboku.
To jiný náhled, pane, máš;
jsi těchto krajin milý host,
rád v taje hor těch nahlédáš,
já – konám jen svou povinnost,
nuž dovol, bych opustil tebe
a konal, co mi káže nebe.
Ty blázinku, ty nechceš snad
ten divý ručej přeplavat?
Já, milý pane, prostě věřím,
já vlnám těmto jen se svěřím
a bůh v jich lůně studeném
mne ponese svým ramenem.
Ó zadrž, kmete tajuplný,
tys vírou obr, srdcem dítě,
jak Krista ponesou tě vlny!
Hned pomohu ti okamžitě!
Ó šetř své vetché staré nohy,
jež lidstvu posloužily více
než mudráků všech vtip a vlohy.
Juž bystřina ti šlehá v líce,
ty zhyneš – zadrž – stůj – juž dost!
Je přísná moje povinnost!
Nuž vystup rychle ze své skrýše,
na chvíli odlož k bohu zášť,
sem s beder letavý tvůj plášť
a kněze toho vznesem’ výše
přes divý ručej, úskalí,
by získal, co zde naší vinou
snad ztratil. Pospěš, do dáli!
Kněz na mém plášti má snad jet?
To neviděl, to neznal svět!
Nuž rozpni jen tu plachtu línou.
Ty musíš! Chci tak! Poslouchám!
Jen, otče, bez bázně se drž,
nezírej dolů, jaká strž
tam zívá a se děsně šklebí,
drž boha svého na své hrudi
a oko své povznášej k nebi
Ta společnosť mne nejvíc nudí.
Jsem v rukou boha, co chce on,
ať stane se, vždyť život, skon,
vše v jeho věčné leží dlani.
Jak v hloubce se to sváří, pere
a syčí, kypí, vře a dere,
a jako ostré jehlice
z vln hrotů trčí tisíce,
výš pláštěm, aby na ten hrot
se jak cár mlhy nenabod!
Však co je horší, nezříš dým?
Náš plášť juž hoří, chytnem’ s ním;
to vina, že ten vetchý kmet
má s sebou svatou hostii.
Juž hoříme! Tak zrychliž let!
Tvá milosť, bože, promíjí
všem, kteří zkoušeli tě v hříchu,
ó nedej nám tu zahynout,
nás šťastně přenes přes ten proud,
vždyť tonem’ v mdlobě. Roven víchu
juž hoří plášť; ve vteřině
jsme pohříženi v hlubině.
Já vyplavu – však vy – to jiná.
Tvá vůle, propasti jež spíná
a zavěšuje řetězy,
na kterých visí klenba nebe,
já, Svatý, Velký, prosím tebe,
kyň a tvoje vůle zvítězí!
Nu, v kterou stranu letět máme?
Víc na pravo, tam skály láme
a žije bídně horal chudý;
zříš malou chýšku, vlepená
jest ve skal srázná temena
jak malé hnízdo vlaštovičí.
Tam nahé děti „chleba“ křičí
a otec zmírá; balvanem
dnes zachvácen byl v díle svém.
Nuž budeme tam v minutě,
jen, otče, stůj mi nehnutě.
My letíme jak čas a sen.
Jsem zde. – Buď Pánbůh pochválen!
Ten kněz mi nechce z mysli jíti,
zřím šedý vlas, zrak jak mu svítí,
to nadšením, jenž za kolébku
má jiný, lepší, větší svět.
Ó blázne, bij se v chorou lebku
a styď se v duši naposled!
Co vykonal juž tento kmet,
jak veliký jest před svým bohem! –
Ký hlas to tam za skály rohem?
Jen dále ještě, deset kroků,
sluj vašemu se zjeví oku,
kde přebývá a s hvězdami
řeč mívá! Dík vám, skalami
juž proberu se. S Bohem jděte!
Nuž opustím vás, když tak chcete.
Jak zabloudil jsi, otče, sem?
Co v této poušti děláš tady?
Ach, dobrý pane, ušetř vády,
že v myšlének tvých dumný sněm
já vcházím, stařec do porady.
Mne cosi k tobě mocí láká,
já vetchý, slabý, letem ptáka
jsem lítal přes klest, přes kamení
a nyní vidím, tvému snění
snad budu darmo překážet.
Ne, otče můj; ty znáš juž svět
jak já – však tuším z lepší stránky;
ten sníh, co pokrývá tvé spánky,
mi lepší dává odpověď
než hvězdná runa, skalní zeď.
Ó přej, ať v tobě čísti mohu!
Ó pane, obrať duši k bohu!
A zdá se mi čas svrchovaný,
když zahojit chceš svoje rány.
Ó netaj se mi, prosím, s tím.
Tys Twardowski, já dobře vím,
a řeknu ti, já ten jsem kněz,
jenž ku oltáři tebe nes,
tě křtil – tě vyučoval v mládí,
ó poslyš, co ti stařec radí!
Ach, otče, otče, možno-li?
Dík, tisícerý vezmi dík,
v mém srdci vášeň zápolí;
ó ztiš vír tuch mých a jich ryk
na jediný jen okamžik!
Rci, co se stalo s otcem mým?
V blázinci umřel, co já vím.
Ne s tím – leč s druhým, který cizí
mé matce odpustil ten hřích;
ó netaj, rci mi pravdu ryzí.
Oh, byl to vzácný, hodný muž!
Že v prvním hněvu návalu
mne proklel – smazal dávno juž.
A co je také kletba taká,
sám osud žití o skálu
nás otlouká a za oblaka
když zvědavý zrak upíráme,
jen prázdné nic tam nalézáme.
Zas hlodá tebe pochyb had.
Ó kterak bych tě smířil rád
se světa během, s všehomírem,
tvou hruď naplnil oním mírem,
jímž dýchal dům váš rodný, milý
a celé jeho okolí;
ach, cítíš blaho dětských chvílí,
ach, slyšíš šumět topoly?
Tvá matka hladí tvoje vlasy...
Leč otec můj – co dělá asi?
Jsi statečným? Nuž, pravdu slyš.
Když vrhnul jsi se v světa vír,
chtě najít štěstí, zlato, mír,
tvůj otec volil cestu jinou.
Chtěl spasit národ, vznést jej výš,
mu vrátit dávnou otců slávu
a pomoci mu k jeho právu.
Šel do Varšavy, v jiných tlum
se vmísil stejně smýšlejících,
a brzy zaplál bouře šum,
a krev juž tekla po ulicích.
A času duch ten zavál prudce
a smetl je jak smetí, chmýř,
je jali, utrápili v muce,
neb zavezli je na Sibiř!
A mého otce mezi nimi.
Ó blázne, blázne, kde jsi byl!
Ty s nevěstkami prodajnými
jsi hejřil, líbal se a pil,
a to jmenuješ, že jsi žil!
Ty knězi vetchý, šedovlasý,
tys lidstvu sloužil roků řad,
můj otec vrh se ve zápasy
a za otčinu život klad,
co já jsem dělal? Marnotratně
vše síly ducha probíjel,
ze slámy vích si uvíjel;
ach nyní vidím, já žil špatně!
Ach, otče, otče, kdybys věděl,
jak lítosť ryje v ňadrech mých,
ty s radostí bys na mne hleděl,
ať z krajů, kde je věčný sníh,
či z hvězdných luhů nebeských!
Ó nech ten osten lítosti
v svém srdci dále na květ klíčit
a v žeň bohatou s radostí
pak budeš ducha dále cvičit.
Tys dobrý, silné srdce máš,
a pro ten skutek jediný,
že z vod mne vyrvals hlubiny
a byl mi pevný štít a stráž,
jsi vykoupil se před bohem.
Ó nech jen v srdci ubohém
ten nebeský dál růsti květ,
jenž anděly tam, věř, byl set!
Kde otec můj? Jej uvidět,
jen jeden pohled v jeho tvář,
pak třeba zemřít! S bohem buď!
Hleď, jitra první zlatá zář
juž skaliska tam zlatí hruď
a bílý pozlacený mráček
tam pluje modrem jako ptáček,
jenž z rajských luhů náhle slet
a zabloudil v ten prázdný svět,
a hledá nyní cestu zpět
tím nebes mořem, beze mezí.
Měj vřelý dík můj – s bohem, knězi!
Jdu hledat otce svého; vím,
že ač mi nedal život, přece
on skutečným byl otcem mým.
Lne krůpěj ke krůpěji v řece,
jdu za otcem – chci mluvit s ním.
Buď s bohem, synu, chraň tě bůh!
Tys zapomněl, že zlý tu duch,
jdi hezky domů, tím se bav,
že odešel jsi odsud zdráv!
Pláň nedozírná k obzoru se klene,
jen časem vítr přes ni koně žene
a sněhu vločky vzepne v chumáč bílý
a jako dítě odhozené kvílí.
Pláň nedozírná, sníh a sníh je všade,
smrt rubáš svůj na tyto kraje klade,
sníh, sníh a sníh a dlouhé snění,
a smrť a smrť a smrť a zapomnění.
Přes takovou pláň na větrném plášti
čert s Twardowským – a mrzne, jen to praští,
pláň nedozírná k obzoru se chýlí
a vítr jako malé dítě kvílí.
Pod nimi náhle zvonky koní v sněhu,
jak vidění se míhá to a v běhu
jen rozeznat lze bodáky a píky
kozáků, jichž kol vozu jedou šiky.
„Co je to?“ Twardowski udiven ptá se.
„„Vyhnance na Sibiř to vezou zase!““
A uvnitř vozu kvil a ticho rovu,
a sněžná pláň se rovná ku příkrovu.
A Twardowski v dlaň horké čelo sklonil
a zavzdychl a žhavou slzu ronil:
„Co udělal jsi z Polsky, věčný bože,
dals barbarům trůn její za podnože.
Ji rozdělil jsi jako roucho Krista,
na Golgatu všech národů ta místa
jsi proměnil, kdy hynuli mí otci,
a paks ji nechal sirou, bez pomoci!
V ty pláně, přes něž mrazný vítr dýše,
vae victis krví kam smrť na sníh píše,
tam nejlepší dals zavézt její děti
a vnuky odsoudil jsi na prokletí!
Kde spravedlnosť tvoje, velký bože,
báň hor jich dům a kámen jejich lože,
jich modlitba – to kletba jejich cáru,
jich osud – smrť, jich budoucnosť je v zmaru.
Tys dal jim věštce, z tvojí zřítelnice
jak slzy padly, ale darmo – více
lid neslyší jich, mezi lačné supy
kles hrdliček pláč a v jich spárech úpí!“
Tak Twardowski si stýská zadumaný,
však z druhé tam se povoz blíží strany,
je celý jako utkán z bílé páry,
v něm divných míhají se lidí tvary.
Jej táhnou za křídla dva andělové,
tlum jiných kolem vozu v mraku plove,
a uvnitř sedí bledé, vyschlé stíny,
jimž slza v oku ztuhla na rubíny.
„Co tento povoz?“ Twardowski se táže.
„„To vezou andělové, nebe stráže,
tak duše k nebi, jež juž dotrpěly
a vyhnanství juž pohár pily celý.““
A Twardowski se zachvěl v divné muce
a roztáh’ z pláště k vozu obě ruce:
„Můj otec zdali sedí mezi nimi,
skloň plášť“ – a stalo se, skrz mlhy dýmy,
jež padala a na něho se kladla,
zřel otce ve voze, tvář hořem schladlá,
na rukou řetěz a u nohou kouli,
se k vozu stěně jako mroucí choulí.
To kolem všecko přešlo jako snění.
A Twardowski křik’: „Otče, odpuštění!
Slyš, dítě tvé tě volá, slyš má slova!“
Vše zmizelo, jen peruť andělova
se podél vozu mihla těžkým vzduchem,
jenž zachvíval se tichým, tajným ruchem,
pláň nedozírná ztrácela se v mlze,
v sníh Twardowského žhavé tekly slze.
Snad byste šel tam nahoru,
máť nejlepší on komoru
a úpí, teskně naříká
a bohatým se zdá být, pane.
Mne věru víc se dotýká,
co trpí, než čím platit může;
nuž pojď, ukaž mi toho muže.
To jistě bude šlechtic, tkané
má zlatem límce u fraku,
a klobouk s prýmy trojhranný,
a jeho kůň měl čabraku,
pad’ chudák mezi loupežníky
a zbili jej, byl bezbranný,
a teď tu úpí ubožák.
Ach, bože, – či mne klame zrak!
to on, juž zdá se, že jest zdráv,
a směje se – buď nebi díky!
Bys neřek’, znám já dobrý mrav,
jsem tady juž. A k čemu, cháme?
Já doufám, že se vyrovnáme,
juž písně vyčerpána látka
a dělej, odbudem’ to zkrátka,
ta krčma, brachu, sluje Řím,
v pekelné řeči: Juž jsi mým!
Na střeše výři, kulichové
se slétají ti zvoniť hrana,
ves na nohou, tví prošli dnové,
nuž pojď, to bude podívaná!
Tys dost se o to postaral,
by rozchod se mi lehkým stal.
Leč kam to moje síla spěje,
co v duši mojí se to děje,
ký strach mne jímá najednou
před propastí tou bezednou?
Mám náhle umřít jako jiný,
mám stín být jako jiné stíny
a muky pekla – jsou-li přec?
Mám ležet v truhle, kostlivec,
na sobě čtyři sáhy hlíny
a duše v síře – hrozná věc!
Ne, ďáble, počkej ještě chvíli!
Co děláš? Uznáš, brachu milý,
že práce rovná také práci
mít přece musí ilustraci,
přec trochu dýmu, trochu puchu,
jak pekelnému sluší duchu;
přec nechceš mříti odhodlaně,
jak pravý křesťan v ruce Páně,
dát umíráčkem sobě zvonit,
před knězem podle hlavu klonit;
či mám ti kněze zavolat,
snad toho, kterého jsi nes’
přes divokých vln svár a ples?
Ten moh’ by ti teď rady dát.
Nuž dělej, málo času mám.
Kde octnu se? Jsem zde tak sám!
Co mně teď pekla plameny,
jsem vykoupen, jsem spasený!
Mé dítě! pro Kristovy muky,
je, prosím vás, hned dejte z ruky!
Zbraň tvoje, brachu, málo platí,
však stane se, co má se státi,
a verbum tvoje nobile,
věz, debet esse stabile.
Máš pravdu, šlechtic já jsem pravý,
juž jdu, jak umluveno jest;
nuž snesiž mne v důl pekla tmavý,
vem vše – já zachovám svou čest.
A počal zápas děsný, divý,
jak zasáhnul by do lva hřívy,
chyt’ ďábla Twardowski teď v týl,
ďas v půli těla zas jej třímal,
ze srdce krev mu teplou ždímal
a venku sejc a kulich vyl.
A Twardowskému se juž zdálo,
že srdce jeho jak sníh tálo;
teď chyt’ jej, let’ s ním ve prostor
nad pole, luka, sad i bor.
V té úzkosti a v této muce,
v níž Twardowski se chvěl jak třtina,
cos vířilo mu v hlavě prudce,
jak tomu, kdo se rozpomíná
a těžko to jde v pravý mžik,
přec nechce slovo na jazyk,
až konečně, ač hrdlo jeho
spár ďábla svíral železný,
přec ze srdce mu stísněného
se vydral nápěv vítězný:
Maria Panno,
ty jsi v mém hoři,
jako je plavci
hvězdička v moři.
Jako ta hvězdička
svítí a těší
tomu, kdo modlí se,
tomu, kdo hřeší.
Já se juž čistil dost
v slzách a hoři,
nedej mi, Maria,
utonout v moři!
Svůj stavte let,
pod vámi svět,
nad vámi mračna!
Zde ty se kaj,
peklo i ráj
buď dál ti báj,
tvá duše lačná
ve strašné trýzni
umírej žízní,
v dno tvorstva vnikej,
svou vinu pykej!
Vichřice, duj,
lítejte, blesky,
a hvězdné lesky,
putujte dál,
ty, v srdci žal,
věčně zde stůj!
V prostoru visel, kolem vzduch němý,
Twardowski mezi nebem a zemí.
Jdou léta jako stíny podle stěny,
ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny;
je vyschlé tělo, ale duše živá
se plna touhy v prázdný prostor dívá
a hledá, hledá neustále zemi,
již dole skrývá mlha perutěmi.
On pouze duch
v myšlének kruh
se stále vpřádá,
a jejich váda
jen zní mu v sluch,
a pod ním hluboko
lidstvo se rojí
v tísni a boji,
a nad ním vysoko
ve mraku bůh!
On lká a pláče;
ni malé ptáče
neletí kolem,
on hyne bolem,
ni motýl zbloudilý
u jeho mohyly
nestane na chvíli.
Byť aspoň země
moh’ vidět rysy,
ta ale temně
v mlhu se mísí.
By moh’ zřít lesy,
luhy a nivy,
skalnaté tesy,
moře pruh sivý!
Tak ale pouze
vítr jen divý
do kola pádí,
kvílí a řádí,
čelo mu chladí,
a jeho touze
na výsměch struny
bouřlivě ladí.
By moh’ zřít hvězdy!
však ale tyto
nebeské runy
mnohem výš sjezdy
zářivé drží;
mhou jest mu skryto
mračivou strží,
co tam se děje,
kam let jich spěje
a co si pěje.
Tu náhle v této nouzi, v této bídě, v prázdném vzduchu
on cítil, jak mu cosi maličkého sedlo k uchu,
a viděl cosi, jak niť bílou, pod ním z dáli
se táhlo vlákno, bože, pavouček to malý
sed’ mu k uchu,
v tichém ruchu
pravil k němu,
pláčem už a naříkáním ztrápenému:
„Tys řekl kdys:
buď šedý hmyz,
neustaň žít,
svou bílou nit
dál soukej, přeď
na starou zeď, –
a já jsem tkal
a neustal,
a proč, vím teď.
Tvůj sluha jsem
a jdu ti říci,
co dělá zem
v hloubi se tmící,
co lidstvo dělá!
S horkého čela
setru ti pot
a slz brod
s tváře ti smyju,
já s tebou žiju,
znáš svého druha?
Já jsem tvůj sluha!
A pohnut Twardowski děl k němu tiše, jemně:
„„Dík tobě, věrné srdce, rci, co dělá země?““
„Ach, pane, milý pane, zle je dole,
tam rudou krví smáčejí se pole,
teď lidstvo celé na kříž vbito jesti,
v prach zašlapáno jeho celé štěstí;
ta pouta, ty pruty,
pane, jsou skuty,
od něho sobě.
Buď rád, že nezříš, co tam se děje,
vše hyne v mdlobě
a celý svět
je kmet
mdlý, vysílený tíhou běd i let;
ó pane, zle je!
Jak posud vládne, kdo má štěstí,
jak posud lstí a větší pěstí,
a každý šidí ubožáky,
jak zimou skřehlé, holé ptáky.
Co zvaly lidskostí,
jméno jest,
co zvaly vroucností,
pouhá lest,
co zvaly láskou,
pouhou je maskou!
Ach, pane, žíti
tomu, kdo cítí,
ó věř mi, velký, zoufalý je trest.
Věř, byl bych rád
byl k tobě vzlétl, pane, tisíckrát,
bych dal ti zprávu
o světa stavu;
však bez síly jsem vždy zas k zemi pad’.
Jen dobré věci
chtěl jsem ti vždycky
zvěstovat
v tuše, že přeci
celý rod lidský
pozná svůj cíl.
Leč klam to byl!
Já dlouho čekal,
niť svou před’,
po zdi své těkal,
dál niť ved’,
až byla dlouhá,
jak zde tvá touha;
často však rázem
vítr se vzpjal,
nitku mou strh’
a v propast vrh’
chudáka na zem;
já před’ však dál,
já neustal.
A znova zase
soukal jsem nitě,
dlouhé ty sítě,
po jejichž vlase
k tobě jsem let’.
Často se vplet’
pták v moje nitě,
strhal je hbitě
a já kles’ zpět.
Jednou též kdys
byl jsem již vysoko
ztracený ve vzduchu,
jež kolem bez ruchu
daleko, hluboko
vlny své valí,
a země rys,
ten byl tak malý;
náhle tu vstříc
cos velké kouli
rovno se choulí
opjato provazy,
a dole lodička
třásla se maličká
v prostoru bez hrází,
a lidská líc
dolů se dívala
v mlhavou pláň,
a lidská dlaň
strhla mé nitky zas;
do dálky kývala,
já slyšel hlas:
,Hle, v tuto výš,
kam pavouk zabloudil!‘
A já pad’ zas
v bezdnou tu sráz,
ten hlas mne odsoudil,
já pad’ zas níž.
Nazpět v svou chýš
zase jsem slet’,
dál niť svou před’,
až byla dlouhá,
jak zde tvá touha.
Leč, jak jsem řekl, nechtěj, nechtěj na zem,
ten pobyt dole nebyl by ti sladký,
to bahno jest – v něm člověk plazem;
teď ale odpusť mi, juž musím zpátky,
však v lepší čas
já přijdu zas.“
A slez’ mu zvolna, opatrně po rameně,
po niti své pak soukal se zas dolů
tak zvolna, jak stín táhne se po stěně,
a Twardowski zřel za ním srdce v bolu,
juž menší, menší
a nitka tenší,
juž jako bod
v té mlhy brod,
juž se tam ztrácel,
zmizel juž tam.
Twardowski myslil, že juž vykrvácel,
obracel oči světa ku stranám
a začal k bohu úpěti
tou modlitbou, již z paměti
kdys učila ho jeho matka,
a jejíž vzpomínka vždy sladká.
Pak ale vybuch’ v síle vášně náhle,
on cítil v sobě světy neobsáhlé,
on cítil, že je lidstva duší,
jež trpí a tuší,
jež úpí a strádá,
ve mlhách bádá;
on cítil, že je stráží,
do které stále vráží
vše dýky a střely!
Ve hymnus vřelý
na rty mu sletlo,
co lidstvo hnětlo,
zástupy pěly
v té jeho písni,
duchové v tísni
se potáceli,
a mučenníci
s plamennou lící
tam krváceli:
„„Ó Pane, proč jsi v prohlubinu hodil
tu kouli světa, náhodě když pouze
tam přenecháváš, když se člověk zrodil,
by za podíl mu neštěstí a nouze?
Nač toto nebe,
když nemůž’ sebe
spasiti sám?
Vydal’s jej tmám,
jak smeť je, kterou žene vichr u vesmíru!
Tys nebe sklenul nad ním, ohvězděnou lýru,
ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!
Ó Pane, nač do srdcí dal’s nám lvice,
jež dřímají tam dlouhá, dlouhá léta
a pak se vzbudí, zařvou sápajíce
se na strom štěstí, když nám nejlíp zkvétá?
Nač vztek ten divoký,
vražditi proroky,
zášť míti na ty,
jichž plamen vzňatý
plá nocí, aby svítil lidstvu u vesmíru?
Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru,
ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!
Ó Pane, byl jsi velký ve svém díle,
tě chválí vody, větry, mraky, moře,
však člověka když stvořil’s, slabá chvíle
tě přepadla, neb s ním jsi stvořil hoře,
tvůj sedmý den
jest nesplněn,
tvá musí slova
svět stvořit znova,
by lidský duch moh’ vládnout u vesmíru.
Tys nebe sklonil nad ním, ohvězděnou lýru,
ó, vrať mu také nadšení a v sebe víru!““
Jdou léta jako stíny podle stěny,
ve vzduchu Twardowski tkví bez proměny,
je vyschlé tělo, ale duše živá
se plna touhy v prázdný prostor dívá
a neustále svoji hymnu zpívá,
lká, prosí.
V tom cosi
ve známém ruchu
sedá mu k uchu.
Pavouček šedý
s nitkou se blíží,
k němu se níží.
„Ó pane můj, pane bledý,
nyní zajásej,
mdlobu svou střásej,
lidstvo juž vstává!
Vichřice dravá
letí to světem
divokým letem.
Juž je tu vesna!
Vše vstalo ze sna!
Drtí se okovy,
žalář se boří
a člověk poznovy
ve světla zoři
rodí se, tvoří!
Myšlénka vévodí
nad duchů světem,
něhou svou lahodí,
silou svou přesvědčí,
spasí svým květem!
Ty se ptáš po meči?
Není ho víc,
a člověk polobůh,
povznáší, jasný duch,
k světlu svou líc!“
A divě Twardowski tu zajásal
a jeho výkřik rájem otřásal:
„„Slyšíš mne, Pane?
Dopřej, ať skane
mé tělo k míru.
Mám v tebe víru.
Ve lidstva blahu,
ve lepší zoři
ať nejsem jediný,
jenž se tu moří.
Sraziž mne v hlubiny,
skončiž s mým životem!
Dej duši vláhu
nebeských sadů tvých,
ať vrahů řev a smích
přehluší jásotem!
Pro lidstva slzy, které tekly věky,
pro výkřik první mojí oběti,
pro lásku Krista, pro Marie vděky,
pro píseň, kterou umím z paměti
již slyšel jsem na onom dvorku malém,
již nosím v srdci v utrpení stálém,
pro matky pláč, která mne porodila,
pro otce, jehož vrh’ jsem v neštěstí,
pro kalich, jejž má nešťastná vlasť pila,
mé skončiž bolesti!
Nuž, sprchni v let
jak svadlý květ,
měj mír a klid,
máš spasen být!
A Twardowski kles’ k zemi roven květu třísni.
On má juž mír – ty ale v boj jdeš, písni!